„Soubor hrál Dvořáka tak, jako by byl jeho kmenovým autorem.“

„Houslového partu v Bernsteinovi se ujala Hilary Hahn. V žádném případě nelze mluvit o záskoku,

„Přestože interpretovaná s vřelostí, nutně to musela být trochu ´jiná´ serenáda, než jak ji máme v uchu.“ 

Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha přivítal na svém druhém koncertu v sobotu 8. září výborný komorní ansámbl Camerata Salzburg s dirigentem Danielem Blendulfem a houslistkou Hilary Hahn. Večer přinesl zajímavou dramaturgii: Serenáda podle Platónova Symposia pro sólové housle, smyčcový orchestr, harfu a bicí Leonarda Bernsteina byla postavena do kontrastu se dvěma skladbami Antonína Dvořáka – Nokturnem H dur a Serenádou E dur. 

Již interpretace Nokturna musela posluchače uvést do stavu nejvyšší pozornosti k tomu, co se bude celý večer odehrávat. Soubor hrál Dvořáka tak, jako by byl jeho kmenovým autorem, s velkou vnímavostí, křehce, jemně, niterně, jak ostatně žánr skladby vyžaduje. Daniel Blendulf od prvních taktů ukazoval, že je právem uznávaným dirigentem mladší generace. Tento Švéd je nositelem dirigentské ceny Herberta Blomstedta. Obě Dvořákovy skladby dirigoval bez taktovky, střídmými, leč výmluvnými a elegantními gesty, soustředěnými spíše do dlaní než do rozmáchlých gestikulací rukama.

Vrcholem programu byla Serenáda podle Platónova Symposia pro sólové housle, smyčcový orchestr, harfu a bicí od Leonarda Bernsteina, skladba, kterou Bernstein napsal v roce 1954 na objednávku houslisty Isaaka Sterna. Byť nese označení serenáda, jde spíše o koncert pro housle, které rozmlouvají s orchestrem, zejména s nástroji uvedenými v názvu – s harfou a bicími i s violoncellem. Dílo o pěti částech je posluchačsky velmi vděčné – střídají se meditativní pasáže s rychlými virtuózními (zejména ve třetí části), rytmicky přechází do „horkých“ jazzových synkop a zase se vrací k rozjímavosti. 

Namísto původně ohlášené Janine Jansen se houslového partu ujala americká houslistka Hilary Hahn. V žádném případě nelze mluvit o záskoku, protože Hahn je s touto skladbou srostlá, hraje ji tak, jako by byla psána přímo pro ni, doslova si s ní pohrává. Znakem její interpretace je jistota ve virtuózních pasážích (tempo, dvojhmaty), oddanost v těch pomalejších, zamyšlenějších. Serenáda je v dobrém slova smyslu tak chytlavé dílo, že sólistka prožívala i své pauzy, neodolala, aby tanečně, pohybově nenásledovala hru orchestru. Nadšeně reagující obecenstvo si poté v jejím podání ještě vyslechlo dva přídavky: Sarabandu z Bachovy Partity č. 2 d moll a Courante z Bachovy Partity č. 1 b moll. V obou předvedla své mnohostranné umění a stala se v té chvíli miláčkem pražského publika.

Pozadu ovšem nezůstal ani orchestr, který vložil do Bernsteinovy skladby svůj um, energii i srdce. Spojení Camerata Salzburg, Daniel Blendulf (opět plně soustředěný a sloužící skladateli) a Hilary Hahn bylo více než šťastné. Dlužno připomenout, že vloni v listopadu hrála tuto Bernsteinovu Serenádu Česká filharmonie s dirigentem Jiřím Rožněm a houslistou Vadimem Guzmanem s velmi dobrým kritickým i posluchačským přijetím. 

Na závěr se rakouský komorní orchestr rozloučil  Dvořákovou Serenádou E dur pro smyčcové nástroje, op. 22. Opět bylo obdivuhodné sledovat, jakých proměn je soubor schopen, s jakou samozřejmostí se opakovaně ponořil do romantické, líbezné, ryze české hudby. Daniel Blendulf, znovu neokázalý, leč přesný, vedl orchestr jistě, se znalostí partitury (dirigoval skoro zpaměti, partitura na dirigentském pultu sloužila spíše jako paměťová opora). Pochopitelně, přestože s vřelostí interpretovaná, nutně to musela být trochu „jiná“ serenáda, než jak ji máme v uchu od českých souborů. Leč – i odlišné výklady (třeba tempově) mají právo na život, přinášejí nám potřebná srovnání a podněty k přemýšlení o nových interpretačních výkladech. Pro posluchače pak takové příležitosti znamenají slyšet i důvěrně známé skladby jakoby poprvé. Je zásluhou pořadatelů Dvořákovy Prahy, že nabízejí tuto možnost interpretační konfrontace.

Foto Petra Hajská