pondělí, 10 červen 2019 19:00

Jupiterův soud po 244 letech aneb Návrat skladatele Ditterse

Autor:

„Kristýna Vylíčilová nastavila vysokou laťku, Lucie Kaňková ji skvěle doplňovala.“

„Fascinující bylo položení se do role, včetně vybrané barokní gestikulace, u kolumbijského sopranisty Leandra Lafonta.“

„Kouzlo těchto ojedinělých projektů postrádajících rutinu se v zámecké atmosféře hradu Hukvaldy projevilo naplno.“

 

2

 

Motta hradu v Hukvaldech hostila vpravdě historickou událost: po téměř čtvrt tisíciletí právě zde opět zazněla serenata Il Tribunale di Giove Karla Ditterse von Dittersdorf, poprvé uvedená v roce 1775. Novodobou premiéru scénického oratoria vzniklého původně k příležitosti narozenin Fridricha II. nyní nastudoval a v pátek 7. června vedl Tomáš Hanzlík, společně s tělesem Ensemble Damian specializujícím se na interpretaci historicky poučenou i současnou. Původně tříhodinové dílo uvedli ve verzi zkrácené o přibližně čtyřicet minut.

Orchestr již tradičně hrál na repliky dobových nástrojů. O křišťálově čistém, ostrém zvuku moderních strun tedy nemohla být řeč. Hmatatelně dobový, trochu jiným způsobem barevný zvuk je stále mírně nezvyklý, ale je dobře, že se dobový provozovací aparát již stává u tohoto typu produkce standardem. Hammerklavier byl jako jediný nahrazen elektrickými klávesami, ovšem vzhledem k charakteru tohoto plenérového provedení je toto řešení pochopitelné. Celkově je třeba zmínit míru sehranosti s jemnými dynamickými odstíny a fakt, že historizující nástroje i přes otevřené večerní nebe „poslouchaly“ překvapivě dobře.

Il Tribunale di Giove na libreto Antonia Landiho představuje ve dvou velkých obrazech náročný úkol, kterým není nic jiného než nalezení nového vladaře Evropy. Její duch si totiž neví rady, jak dál. Vydává se proto do delfské věštírny, na cestě ovšem potkává postavu Času. Po krátké výměně názorů se společně vydávají vyhledat Osud. Ten jim poví, že odpověď naleznou na Olympu.

V roli Génia Evropy se představila Kristýna Vylíčilová. Její krásně vyvážená, plná barva hlasu okamžitě nastavila vysokou laťku, navíc obohacenou o hravost její postavy a celkově příjemně nenucený herecký projev. Lucie Kaňková v roli Času ji hlasově i herecky skvěle doplňovala, její chvíle však přišla až o něco později. Trojici doplnil Osud, ztvárněný kolumbijským sopranistou Leandro Lafontem. Jeho takřka neznatelně temnější hlas si s relativně nejvyššími polohami poradil s neuvěřitelnou lehkostí a doslova fascinující bylo i jeho položení se do role, včetně vybrané barokní gestikulace.

 

1

 

Onu typicky nesymetrickou barokní gestiku, kterou měli předepsánu všichni hlavní účinkující, také volně prokládali moderními tanečními kreacemi a užili si i prostor pro jemnou improvizaci. Jak je tomu u originálních inscenací Tomáše Hanzlíka zvykem, své místo zde měly i žertovné prvky, odlehčující barokní majestát a posunující mnohé významy do dnešní doby – třeba v momentě, kdy se Evropa snaží uplatit Čas komicky velkou dvacetieurovou bankovkou…

Barokně velkolepé kostýmy také viditelně přiznávaly i jistým způsobem „ochotnický“ druh tvorby – vedle masivní helmy bájné antické postavy na sobě má Génius Evropy běžné modré tričko s hvězdami Evropské unie dělané viditelně „na koleni“. Nešlo ale o to, co přesně na scéně bylo, nýbrž jak se s tím zacházelo. Minimální jeviště obsahovalo prostou dřevěnou konstrukci na kolečkách – ta ovšem byla nanejvýš chytře zpracována jako proměnlivé schodiště či různými způsoby rámovala scénu. Opět je tedy třeba zdůraznit míru nasazení a úroveň hlasových a hereckých výkonů i promyšlenost scénické akce. Nešlo v žádném případě o amaterismus, nýbrž podkopání a vyhnutí se prázdné okázalosti ve prospěch skutečné vlídnosti.

 

11

 

Druhý akt se odehrává v boxerském ringu. Přihlížejí sboristé tvořící dvě poroty. Na Olympu totiž probíhá debata mezi bohy o tom, kdo bude oním nejlepším vládcem Evropy. Jupiter vyzývá kolegy, aby přednesli své návrhy: nejprve promlouvá Apollón o nutnosti múzických umění pro harmonický život. Minerva pak akcentuje umění státnické, zatímco Mars volá po násilném řešení veřejných záležitostí. Fortuna připomíná, že bez její přízně jsou všechny naděje marné. Dilema nakonec vyřeší Jupiter oznámením, že jeho vyvoleným vládcem není nikdo jiný než král Fridrich II., obdařený uměleckým, státnickým, válečnickým i blaženým duchem. Kostýmy jsou zde o poznání velkolepější, včetně gigantických chocholů na helmách a ozdobných kyrysů.

 

4

 

Bohové postupně skládají tělo ideálního člověka z částí kartonu rozvěšených na provazech ringu – Apollón tak daruje postavě housle, zatímco Minerva mu dává mozek. Tento sněm bohů se ale neobejde bez kratochvílí postav se skutečně lidskými nedostatky a komicky přehnanými charaktery od zjemnělého a stydlivého Apollóna, přes až dětinsky agresivního Marta s párem boxovacích rukavic po obrovské špičaté boty pro Jupitera. Herecká akce se zde nebere příliš vážně, ale v rukou zodpovědných zpěváků, hráčů i Tomáše Hanzlíka je toto provedení zároveň umělecky bezpečně seriózní. Kontakt orchestru i herců s publikem je dán nejen malou vzdáleností od diváků, ale i přívětivou otevřeností: oční kontakt i nasazení herců byly hmatatelné. Kouzlo těchto ojedinělých projektů postrádajících rutinu se v zámecké atmosféře hradu Hukvaldy projevilo naplno.

Ve druhé polovině večera ovšem čekaly protagonisty vedle hýřivých kostýmů a humorných vstupů i ty nejnabitější árie. Lafont v roli Apollóna ukazuje širokou paletu charakteristických technik včetně vzdechů a rozechvělých tónů v interpretaci, se kterou se posluchač běžně nesetká. Taktéž Lucie Kaňková dala jednoznačně najevo, že její part byl původně skutečně napsán pro tehdejší pěveckou extratřídu. Dlouhá virtuózní árie Fortuny s celou řadou náročných technik a dlouhých běhů zcela proměňovala proud dosud spíše kompaktní, přehledné hudby tu ve snovou křehkost niterné zpovědi, tu v impozantní orchestrální masiv. Jakub Rousek v roli Marta s recitativy po vzoru své postavy bohužel spíše zápasil, na druhou stranu artikuloval dokonale srozumitelně. V árii se již hlasově otevřel lépe, přesto byl jeho přednes stále dost mechanický.

 

9

 

Dittersova svěží, melodická hudba nenechala na pochybách, proč byl jedním z nejvýznamnějších skladatelů své generace. Rytmicky pregnantní – místy až taneční – hudební proud je pečlivě propleten melodiemi, které se vymykají klasicistní sevřenosti. Recitativy a árie příjemným způsobem přecházejí jedny do druhých, větší celky jsou stále zřetelně odděleny. Vokální party nabízejí civilní, srozumitelné linky, tak odlišné od běžné barokní ekvilibristiky, přesto vyžadující technickou vyspělost. Uměřenější ozdoby a finesy díky tomu byly o to efektnější.

V pátek se na Hukvaldech dílo hrálo v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka. Reprízy Dittersova Il Tribunale di Giove se konají 7. a 8. července v rámci Olomouckých barokních slavností v Uměleckém centru Univerzity Palackého. Tuto inscenaci nelze než doporučit, ať už pro neslýchané pěvecké výkony, krásnou hudbu či nezvykle hravou hereckou akci.

 

12

 

7

 

3

 

Foto:  Martin Straka

Jan Borek

Student olomoucké hudební vědy a filosofie. Bývalý klavírista, současný kytarista, skladatel, překladatel a držitel ocenění z mezinárodní skladatelské soutěže Maurice Ravela 2015. Přispívá mimo jiné do akademického časopisu Musicologica Olomucensia. Věnuje se především progresivnímu rocku a soudobé klasické i experimentální tvorbě, zároveň sleduje mnohé současné avantgardní a okrajové proudy. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.