čtvrtek, 13 červen 2019 09:28

Nářek tří zamilovaných
Collegium Vocale v samostatném cyklu a komorně

Autorka:

„Večer tentokrát Monteverdiho madrigalům věnován nebyl. Václav Luks se soustředil na postrenesanční vývoj této hudební formy.“

„Způsob, jakým Václav Luks při hře na cembalo pracuje s časem, by mohl být zaznamenán do učebnic.“

„Za ztížených podmínek ve velkém horku, kdy teklo z posluchačů i ze zpěváků, předvedli obdivuhodný výkon.“

 

00

 

Příznivě uspořádané řady na šířku sálu a uprostřed, kde na návštěvníky shlížejí sochy Olbrama Zoubka, prostor pro cembalo, zpěváky a hráče na theorbu. Takové bylo přivítání v úterý 11. června v kostele sv. Anny – Pražská křižovatka na druhém koncertu nového cyklu souboru Collegium Vocale, v rámci něhož se představí členové tohoto souboru i hráči Collegia 1704. Jak říká vedoucí obou ansámblů Václav Luks, „zastesklo se nám po intimitě komorních koncertů“. Posluchači dostali díky tomuto kroku nedocenitelný dárek.

Součástí šesti koncertů tohoto vokálního cyklu je i návrat k dřívějším koncertním ouverturám – úvodnímu slovu i diskusi s posluchači, které s velkou grácií a sumou teoretických i historických znalostí vede Václav Luks. Většina koncertů se uskuteční v kostele sv. Anny – v Pražské křižovatce, tři bude hostit barokní kaple Italského kulturního institutu. Podle slov Václava Lukse je záměrem koncertů tohoto cyklu představit co nejširší spektrum vokálního umění minulých staletí.

Druhý koncert cyklu byl věnován památce spisovatele Jiřího Stránského, velkého příznivce Collegia Vocale i Collegia 1704. Program sestavený z postmonteverdiovských, barokních madrigalů se jmenoval Lamento di tre amanti (Nářek tří zamilovaných) a zahrnoval skladby Giovanniho Girolama Kapsbergera, Alessandra Stradely, Alessandra Scarlattiho, Antonia Lottiho, Alessandra Pogliettiho a Antonia Caldary, kteří znovu formu madrigalu objevili a po svém přetvořili. Asi nejpodstatnější hudební rozdíl spočívá v tom, že důsledně předepisují basso continuo.

 

3

 

Vysloví-li se madrigal, většině okamžitě naskočí jméno Monteverdiho. Večer v Pražské křižovatce však tentokrát Monteverdiho madrigalům věnován nebyl. Václav Luks, obeznámený s poklady mnoha evropských archivů, se soustředil na postrenesanční vývoj této hudební formy a ukázal obecenstvu, kam se madrigal v následujících desetiletích až stoletích posunul. V renesančním madrigalu opěvovali autoři lásku, brali si témata z mytologie, obraceli se k antice, zabývali se smrtí i pomíjivostí. Pozdní, barokní madrigaly se vyznačují větším nadhledem svých autorů, nezřídka se v nich objevují i humorné prvky, ba parodie. Není bez zajímavosti, že tento hudební útvar s barokem nezanikl, ale objevuje se i v díle skladatelů 19. ai 20. století, jako byli Charles Ives nebo Bohuslav Martinů.

Večer naplněný touto rafinovanou hudbou - „určenou k potěše těch, kteří ji umějí ocenit“, citujme znovu Václava Lukse - zahájil hráč na theorbu, strunný nástroj příjemného měkkého a sytého tónu, a to Preludiem Giovanniho Girolama Kapsbergera. Následovaly dva – pětihlasý a tříhlasý – madrigaly Alessandra Stradelly Piangeteocchi dolenti (Plačte oči utrápené) a Sperai nella partita (Doufal jsem v souboj), mající ještě blízko k monteverdiovské formě a využívající důslednou polyfonii. Nato si posluchači vychutnali Scarlattiho pětihlasý madrigal Sdegno la fiamma, se silnou citovou vypjatostí vyprávějící o tom, kterak „pohrdání plamen lásky zadusilo“. V dalším programu se objevil i další Scarlattiho pětihlasý madrigal Arsi un tempo (Kdysi jsem plál) a působivý pětihlas O morte (Ó smrti). Ten se jako jediný odvíjel bez generálbasu, nechal vyniknout kráse hlasů zpěváků, působil křehce, v každém z taktů bylo nějaké harmonické překvapení.

 

7

 

Nejvíce zastoupen byl Antonio Lotti – dvojhlasými, tříhlasými, čtyřhlasými i pětihlasými madrigaly. Skladatel žijící v letech 1667–1740 proslul nejen jako tvůrce duchovní hudby, ale i jeho operní díla se dočkala velkého ohlasu. Jeho madrigaly Incostanza feminile a Lamento di tre amanti vtipně, a přitom hudebně neobyčejně zajímavě v prvním případě žehrají na ženskou nestálost, v případě druhém se tři zamilovaní muži svěřují s mukami lásky. Na altový dvojhlas v jeho Crudelta rimproverata (Kárám tu krutost) navázal Pomíjivý život – pětihlas La vita caduca, rozjímající o pomíjivosti a marnosti světa. Půvabná byla i Lottiho Moralita d’una perla (Moralita o perle), v níž vypravěč líčí, jak dívka oplakává mrtvého milence, její slzy se v lastuře přeměňují v perlu, a on přemýšlí o tom, že i světská nádhera se rodí ze slz.

Před závěrečnými madrigaly Antonia Caldary se Václav Luks posadil k cembalu nikoli jako doprovodný hudebník, ale jako sólista. Zahrál Toccatu o obléhání Filippsburgu, již autor obdařil extravagantními melodickými figurami. Způsob, jakým Václav Luks při hře na cembalo pracuje s časem, by mohl být zaznamenán do učebnic.

Třemi Caldarovými madrigaly, Dalle amare icute (Z hořkého bolehlavu), Vola il tempo (Čas letí) a Fra pioggienevi e gelo (Za deště, sněhu a mrazu), koncert vyvrcholil. Vrstevník Lottiho (Caldara žil v letech 1670–1736) přivedl barokní madrigal na samou mez formy. Témata, která zhudebňuje (především životní bilancování), překračují samotnou formu madrigalu a blíží se k formě duchovního moteta.

 

2

 

Členky a členové Collegia Vocale Helena Hozová, Kamila Zbořilová, Marta Fadljevičová, Kamila Mazalová, Aneta Petrasová, Čeněk Svoboda, Ondřej Holub, Tadeáš Hoza a Martin Vacula předvedli za ztížených podmínek ve velkém horku, kdy teklo z posluchačů i ze zpěváků, obdivuhodný výkon. Soubory Václava Lukse – Collegium 1704 i Collegium Vocale – patří na vrchol interpretace staré hudby nejen v českém prostředí, ale minimálně i v evropském.

 

6

 

4

 

Foto: Petra Hajská

 

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.