pátek, 14 červen 2019 14:30

Tropy v české hudbě
Smetanovu Litomyšl otevřeli filharmonici mezi bouřkami

Autor:

„Jakub Hrůša se vydal naplno. Zejména v Janáčkovi.“

„Mladistvý a přitom dokonalý a špičkový muzikantský výkon Josefa Špačka, ryzí hudba a skutečné umění.“

„Jakub Hrůša zná u Karnevalu hranice tempa, nikdy by nepopustil uzdu ke zběsilosti.“

 

7

 

Zahájení Národního festivalu Smetanova Litomyšl patřilo ve čtvrtek kompletně České filharmonii. Po celý večer orchestru s Jakubem Hrůšou a v roli skvělého sólisty i jeho koncertnímu mistru Josefu Špačkovi. Zněla Smetanova, Dvořákova, Janáčkova a Čajkovského hudba. Tropické počasí jinak udělalo své. Na zámeckém nádvoří bylo přijatelně až v druhé polovině večera. A bouřka odpoledne před koncertem a pak v noci po něm, ale během programu ne? Jsme klikaři, říkají pořadatelé…

Dva karnevaly, jeden Rus a jeden rusofil. I tak by se dal shrnout program prvního festivalového koncertu. Čajkovského Houslový koncert a Janáčkova symfonická rapsodie Taras Bulba, to je ta ruská stopa. Dvořákův strhující Karneval a Smetanův prazvláštní Pražský karneval je ta druhá polovina… 

Jakub Hrůša se vydal naplno, hodně inspiroval, strhával, dirigoval zejména Janáčka téměř až do krve, naléhavě a vášnivě – a výsledek byl výrazově silný, opravdový, ani trochu ne polovičatý nebo nevýrazný. Rapsodie Taras Bulba tvořila závěr a také vrchol koncertu - byla dramatická, kontrastní, ale možná ještě víc zároveň rozezpívaná, neuspěchaná, v závěru nepateticky hymnická.

 

8

 

Vzpomínka na Hrůšovu Mou vlast s Bamberskými symfoniky při zahájení Pražského jara před měsícem ukazuje spojnice – i tehdy zněla hudba životně, do detailů propracovaně a přitom uvolněně, vroucně, do detailu zajímavě. Nyní v Litomyšli s filharmoniky dostal Janáček pěknou jednoznačnou stylovou podobu, s ukotvením v dirigentově usazeném interpretačním názoru. Smrt Andrijova, to byla místy až komorní sazba s atomizovanými sóly a ostrými zvraty, kontrastní, expresivní hudební epika, Smrt Ostapova byla motivicky podobně úsečná a zápasivá, Proroctví a smrt Tarase Bulby vypointované… Janáčkova skladba z roku 1918 je plná hudebně nádherných míst, významově důležitých okamžiků, charakteristických, důvěrně známých a nesmírně nosných motivků a instrumentačních postupů, úsečných akordů dechových nástrojů i výrazných úderů tympánů.  Přístup Jakuba Hrůši a ještě víc i akustika v auditoriu na nádvoří litomyšlského zámku byly jakoby analytičtější, ozřejmující všechny detaily. Je to nesmírně zajímavé. Celkový dojem, završení zvuku a obsahu, přitom nepřicházelo nijak zkrátka. Daný prostor, přece jen odlišný od koncertních sálů a tím spíše od důvěrně známého Rudolfina, byl možná občas příčinou o zlomek vteřiny opožděných reakcí primů na neúprosně rychlou a přesnou metrorytmiku. A samozřejmě na tomto místě chybí zvuk skutečných píšťalových varhan. Ale šlo o detaily, které celkový dojem ze vzrušující Janáčkovy hudby nepokazily.     

Výhodou byla akustika nádherně ze stran uzavřeného a přitom pocitově vzhůru k nebi pootevřeného prostoru i pro Čajkovského Houslový koncert D dur. Někdo nedávno poznamenal, že litomyšlské nádvoří je lepší než naše kamenné sály. Něco na tom je. Josef Špaček byl ve velmi úzkém kontaktu s publikem, přinejmenším s posluchači v bližších dvou třetinách hlediště. Byl slyšet velmi zřetelně a kontaktně a bylo možné detailně sledovat jeho bezchybné ovládání nástroje. Od prvních tónů bylo jasné, že se sice pokládá do hry opravdu fyzicky, ale že je to přesto ve vzácně harmonickém souladu s neustále krásným vyrovnaným tónem a jistou technikou; že osobní pravdivost jeho výrazu koresponduje s romantickou výmluvností skladby, ale že nepřidává k Čajkovskému nic svévolného, nic navíc. Měl v zásobě zpěvná místa, sytý tón, bravurní běhy a akordy i strhující tempové gradace. První věta je mimořádně rozsáhlá a vyzněla pěkně nejen díky naprosto suverénní, přitom velmi neokázalé virtuozitě sólisty, ale i díky rozumně nezatěžkávaným, ale spíše naopak neoklasicky kořeněným vstupům orchestru. Pro nesentimentálně lyrickou pomalou větu zvolil Josef Špaček v krásné zmírněné dynamice průsvitnější tón. Dospěli v ní ve shodě s dirigentem k jednoznačnému vrcholu skladby, který měl podobu nejtišších měkkých chvilek a krásného posečkání, plného významů. Možná byl ve třetí větě sólista už trochu unavenější a uklouzly mu dvě tři maličkosti, které neměly sto, ale jen pětadevadesát procent dokonalosti, ale i tak držel obdivuhodně vyrovnanou úroveň do samého konce. Mladistvý a přitom dokonalý a špičkový muzikantský výkon, plný zářivé a poctivé virtuozity, bez jakýchkoli efektů, jen ryzí hudba a skutečné umění. 

 

6

 

Dvořákův Karneval je pro Českou filharmonii parádním číslem, ve kterém může s přehledem sáhnout až k hraničnímu tempu. Jakub Hrůša zná jeho hranice, nikdy by nepopustil uzdu ke zběsilosti. A způsob, jakým zklidnil orchestr ve středním dílu skladby k nádhernému okouzlenému pianissimu, které náladou jako kdyby z oka vypadlo měsíční noci v Rusalce, byl nejen vzorový, ale skoro neslýchaný.     

Je s podivem, že Pražský karneval Bedřicha Smetany zazněl na festivalu vůbec poprvé. Je ale pravda, že poslední Smetanovu orchestrální skladbu provázely a provázejí pochybnosti a že se hraje obecně málokdy. Ani Hrůšovo pozorné přečtení partitury a promyšlené vedení orchestru nemohlo zastřít skutečnost, že jde jen o fragmenty charakteristicky smetanovských postupů. Pražský karneval je sice uzavřeným celkem, ale přece jen také torzem něčeho patrně většího zamýšleného. A je na každém z posluchačů, jestli se přikloní k tomu, že v případě všeho toho neobvyklého, co je slyšet, jde o Smetanovo novátorství, či spíše k tomu, že jde o hudbu, které se už nedostalo obvyklých a potřebných korekcí. Zvláštních přechodů a překvapivých skoků je v poněkud rozháraném hudebním toku víc, než kolik by mohlo vést k pocitu plného uspokojení. Na úvod prvního koncertu festivalu volba logická, odvážná, záslužná, ale asi ne opakovatelná příliš často.      

 

5

 

Jedenašedesátý ročník Smetanovy Litomyšle by po jubilejních rekordech roku 2018 mohl být vlastně i všednější a úspornější, ale není tomu tak. Program oper a koncertů má přes čtyřicet položek, očekává se ještě vyšší počet diváků a posluchačů než před rokem a rozpočet prý je větší než loni. A hned první večer nastavil laťku vysoko. V Litomyšli se zdaleka nejedná jen o letní pohodu, ale o její kombinaci s velkým uměním. Oboje první večer fungovalo - přesto, že tropické vlhké vedro bylo skutečným očistcem.

 

10

 

4

 

9

 

Foto: Archiv Smetanova Litomyšl

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.