„Je nasnadě si položit otázku, co to vlastně znamená být absolventem klasické skladby?“

„Všichni čtyři jsou posluchači ve třídě pana Jiřího Gemrota. Dobrá práce, Jiří!“

„Zatímco Lukáš se soustředil na kratší, vypointované celky, Daria rozprostřela širokodeché hudební plátno.“

S velkým potěšením jsem kývl na možnost napsat reflexi na skladatelský koncert katedry skladby Pražské konzervatoře. Je dlouhou a skvělou tradicí, že jednou za rok mají čerství absolventi naší více jak 200 let staré hudební školy možnost si vyslechnout vlastní orchestrální kompozice. Většinou je to poprvé a je to ta nejlepší zpětná vazba, které se jim může dostat. Jejich spolužáci z instrumentálních oborů, stejně jako studenti dirigování se nezištně podílejí na zhmotnění idejí, které by za jiných okolností pravděpodobně skončily v šuplíku.

V životopisech mnohých českých skladatelů najdete zmínku o jejich prvním velkém úspěchu právě v souvislosti s ukončením studií na Pražské konzervatoři. Namátkou, v roce 1927 Jaroslav Ježek absolvoval dodnes svěžím Klavírním koncertem s mnoha jazzovými názvuky, Miloslav Kabeláč v roce 1931 Sinfoniettou, jeho spolužák a přítel Klement Slavický Fantasií pro orchestr se sólovým klavírem.

Od těch dob se mnohé změnilo, byť tíha dvousetleté tradice se projevuje v celkově konzervativním pohledu na způsob komponování – tento sentiment jsem právě zmíněním Ježka, Kabeláče nebo Slavického sám přiživil. A co teprve Dvořák, Suk, Novák, jména velikánů, které jsou s Pražskou konzervatoři neodmyslitelně spjati. Vzhledem k tak mohutným asociacím k této škole je nasnadě si položit otázku, co to vlastně znamená být absolventem klasické skladby (nezapomeňme, že se dá na škole studovat i skladba populární) na pražské konzervatoři v roce 2019?

Zkusíme si na tuto otázku odpovědět v závěru článku, teď si pojďme do pěkného sálu Pražské konzervatoře poslechnout hudbu z dílny čtyř studentů skladby. První půlka patřila dvěma mladým umělcům z nižších ročníků. Druhá dvěma čerstvým absolventům. Všichni čtyři jsou posluchači ve třídě pana Jiřího Gemrota. Dobrá práce, Jiří!

Adam Závodský ze třetího ročníku se představil dvěma krátkými skladbami. Tři písně pro soprán a housle na texty ve třech jazycích (latina, čeština a angličtina) prokázala autorův dobrý cit pro práci s hlasem i s textem. Zpěvní linka Michaely Šimkové se odvíjela velmi přirozeně a umně. Houslový doprovod byl koncentrovaný a v dobrém smyslu prostý. Autora ještě čeká jistě mnohé objevování toho, jak a co lze komponovat pro housle, nicméně v rámci limitů, které si sám nastavil, zpracoval part šikovně. Ujal se ho s grácií Václav Pelouch. Cením si toho, že pro doprovod hlasu si zvolil pouze jeden melodický nástroj. Tato intimní a komorní kombinace autora vedla k soustředění se na detaily.

Dceřina kletba, Erbenův slavný text z Kytice zpracoval Adam pro klavír a recitaci. Při poslechu skladby, kterou si sám autor doprovodil na klavír a Michaela Šimková recitovala, jsem ještě zpětně docenil kvality předchozí kompozice. Je zřejmé, že Adam je zdatný klavírista, který mnoho naučených postupů, funkčních klavírních fíglů a bohužel i řádné množství interpretačních klišé do skladby vsadil. Oceňuji odvahu Michaely, která se rozhodla zpívat i recitovat, ale bohužel text v jejím podání v kombinaci s nepříliš originálním a lehce archaicky zpracovaným doprovodem vyzněl poněkud naivně.

Adam je sympatický mladý muž, v jeho hudbě i v jeho zjevu – padnoucí oblek doplněný zářícími červenými ponožkami – se zračí jak láska k výše zmíněné tradici, tak sympatické šibalství. Jsem velmi zvědav, kam povedou jeho skladatelské kroky dále.

Druhou skladbou večera byl koncert pro violu a komorní orchestr od Šimona Rahmana ze čtvrtého ročníku. Čerstvý maturant se prokázal být velice nadějným a odvážným tvůrcem. Nejenom, že si za sólový nástroj vybral někdy akusticky ošemetnou violu, ale také se nebál nejít na jistotu v instrumentaci komorního orchestru, což obrovsky oceňuji. Šimon vytvořil rafinovanou kompozici, je znát, že o nástrojích a instrumentaci přemýšlí v širších kontextech a snaží se o vlastní, originální pojetí. A tak, přestože skladbu bych co do formy a harmonie a celkovému přemýšlení o melodice a výrazu označil za neoklasickou (asi nejčastější styl studentů skladby na Pražské konzervatoři během její novodobé historie, často ale mohutně ovlivněn a posunut mimo tuto škatulku inspiracemi z jiných žánrů), objevují se ve violovém koncertu zárodky osobité a koncentrované práce s hudebními objekty. Šimon propojil krásně obě věty společnými, silnými motivy, které se v závěru proplétaly mezi orchestrem a sólistou, později i mezi jednotlivými skupinami. Lyrické, rozeklané téma první věty se tak dostalo do juxtapozice se zvukově přelévanou kaskádou allegrové věty, později se také protkalo s „chorálním“ tématem, které v druhé větě kontrastovalo rychlým pasážím. Bohužel ne vždy byla viola dostatečně slyšitelná a orchestr ji pohltil. Není jednoduché vždy určit, zda k těmto problémům dochází kvůli instrumentaci či kvůli intepretaci, ale věřím, že Šimon z poslechu nahrávky vyloví kritická místa sám a naučí se tak něco nového o své hudbě. To se vztahuje krom instrumentace také k dílčím vrcholům a celkové tektonice. Kdyby ale při komponování neriskoval, mnoho nového by se nenaučil a já mu za jeho přístup děkuji.

Hodnotit výkon školního orchestru je ošemetné, nebylo by příliš přátelské na ně uplatňovat gargantuovské nároky. I přesto si troufám říct, že zvláště první, pomalá věta mohla vyznít daleko přesvědčivěji. Dirigent Jan Sedláček měl více zapracovat na provázanosti melodií, frází i větších celků. Hudba, která měla potenciál znít velmi kompaktně, vyzněla v místech rozpačitě a mocně se zadrhávala. Poctivé odhodlání sólisty Jakuba Šandery, který se se svým nelehkým partem zdařile popral, záhy strhlo i orchestr a dirigenta, takže ke konci kompozice znělo těleso dobře a celistvě. Je nutné zdůraznit, že Šimonova partitura byla zdaleka nejnáročnější na souhru a dynamickou i barevnou vyváženost v rámci pondělního večera.

Po přestávce nastal čas pro absolventy. Chvilka v lese, suita pro orchestr od Lukáše Pokorného, stejně jako Symfonická suita „Na rozloučenou“ Darii Moiseevy poukázal na zdařilé zvládnutí kompozičního řemesla co do schopnosti zhotovit dobře hratelnou, instrumentačně i formálně kvalitně vystavěnou a posluchačsky vděčnou hudbu. Zatímco Lukáš se soustředil na kratší, vypointované celky, Daria rozprostřela širokodeché hudební plátno.

Lukášova šestivětá suita se ukázala být značně popisnou, humornou kompozicí, která by mohla fungovat jako edukativní průvodce dětských posluchačů světem orchestru, stejně jako balet nebo hudba k filmu, divadelnímu představení apod. Každá část se blíže věnuje jinému hudebnímu gestu a jiným nástrojovým sekcím. Zvláště na sebe upozornil cellista u prvního pultu Marek Sůva, který se svých sólových vstupů zhostil náramně. Krom hraní na nástroje si členové orchestru také zasyčely či zaklepaly na své nástroje. Tyto zvukové efekty fungovaly nicméně pouze v rámci mimohudebních asociací (houkání sovy, syčení hada), nikoliv samy o sobě. Třeba Lukáš v budoucnu najde ještě hudebnější využití takových nápadů. Dirigent Ondřej Kunovský s velkým zápalem uchopil radostnou partituru a dobrý výsledek se dostavil.

Daria svou skladbu pojala velkolepě, s početným aparátem bicích, žesťů i všech ostatních skupin. V první větě „rozjela“ devíti osminový nepravidelně rozdělený takt na ploše několika minut. Šlapalo to skvěle, zvukově byl symfonický orchestr učebnicově vyvážen, jen té tamburíny bylo někdy trochu moc. Kombinace romantiky zvuku a výrazného rytmu, který známe ze sofistikovaného popu, Hanse Zimmera, Karla Jenkinse atp., funguje. Opojení velkým zvukem a rytmem, který je vnitřně dělený ale na delší ploše neměnný strhne leckterého posluchače. Nevím, jestli se jedná o Dariinu první vlastní symfonickou skladbu, pokud ano, je třeba pochválit opravdu fungující symfonickou pulsaci: a to i v poslední větě, která byla formálně více proměnlivá než ty předchozí. Uchopení některých žánrových postupů (názvuk tuším tanga či jiného latinskoamerického tance ve druhé větě) a jejich rozvržení na delší ploše se též povedlo. I v případě symfonické suity se dirigent, tentokrát jím byl Jáchym Svoboda, postaral společně s orchestrem o dobrý výkon plný entuziasmu.

Vracíme se k naší otázce: Co to vlastně znamená být absolventem klasické skladby na Pražské konzervatoři v roce 2019?

Sleduji již od svých vlastních studií a z poslechu skladeb mých předchůdců dva trendy. Skupina mladých tvůrců, kteří chtějí ovládnout řemeslnou stránku komponování v tom nejtradičnějším slova smyslu – dobrá instrumentace, forma, gradace, tektonika. Chytlavé melodie. Inspirace jak nepřeberným bohatstvím hudby 19. století, tak simplifikovanou symfonickou hudbou současnosti (již zmíněný Zimmer, jako dobrý příklad za všechny), u některých z nich také silná inspirace jinými žánry (kéž by se implementaci jiných žánrů věnovali daleko více!). Domnívám se, že jak Daria, tak Lukáš patří mezi šikovné tvůrce tohoto typu. Svým absolventským výkonem potvrdili výborný kompoziční um. Přeji jim mnoho štěstí do příštích let. Jsem zvědav, kam je osud zavede, a jsem přesvědčen, že mají šanci vybudovat si renomé a mnoho věrných posluchačů.

Za druhý trend bych označil ty z mladých studentů, kteří, jsa do jisté míry také zatížení olbřímím stínem skladatelů minulosti, zkoušejí nové a odvážné věci, pokouší nalézt nové kontexty. Je jasné, že při takovém objevování často nachází Ameriku, (nezapomeňme, že Pražská konzervatoř je střední škola), ale to nevadí. Je v nich dobrodruh, vynálezce, někdo, kdo nebude nikdy zcela spokojený s tím, co zkomponuje. Nevím, jak Adam, zde je ještě brzy soudit. Šimon Rahman takový skladatel je a pevně doufám, že bude ve studiu skladby pokračovat i po konzervatoři.

Ať už tací, či onací, nemohli bychom o nich psát, kdyby se nesešlo velké množství jejich spolužáků, díky kterým jsme si mohli jejich skladby vyslechnout. V pondělí se jich sešla celá řada a bylo to skvělé!

Dovolte mi pichlavou poznámku na závěr – myslím si, že všechny zvídavé studenty skladby z Pražské konzervatoře čeká při změně prostředí – ať už to bude HAMU, JAMU nebo hudební akademie na západě – zvláštní šok. A to, že totiž příliš moc neznají soudobou hudbou (opravdu soudobou hudbu ve smyslu historické kontinuity, nikoliv v současnosti napsanou hudbu reagující na velikány první poloviny 20. století). Takovou hudbu, jakou mají na programu speciální ensembly typu Ensemble Intercontemporain (jak jsme psali např. zde), nebo skladby vznikající na zakázky renomovaných orchestrů jako LA Phil, Berlínská filharmonie, nemluvě o festivalech (v Čechách zmiňme alespoň Ostravské dny, Expozice nové hudby, Contempuls).

I tak se možná z někoho z nich jednou stane budoucí Janáček, Ligeti nebo Pärt. V lepším případě se z nich stanou Závodský, Rahman, Pokorný a Moiseeva.

Foto: Daria Moiseeva, archiv Pražské konzervatoře, Wikipedie