„Fazıl Say se jako skladatel i hráč představil ve své ohromné fantasii a citlivosti, již nakonec vodní živel symbolizuje. Jeho turecké kořeny v celé skladbě zafungovaly vynikajícím způsobem. “

„Celkově byl večer koncipován s myšlenkovou hloubkou a ověnčen úctyhodnými výkony umělců.”

Závěrečný koncert sezony Symfonického orchestru hl.m. Prahy FOK přinesl mnoho poloh zvukových, barevných a intenzivních co do hloubky samotné hudby, hlavně ale otázek klimaticky existenčních. Pianista Fazil Say a FOK se svým šéfdirigentem Pietari Inkinen nadhodili důležitou myšlenku. Potřebuje planeta nás? To je k úvaze. Nicméně jedno je jisté. My potřebujeme planetu.

Protesty proti ničení životního prostředí a bezhlavému drancování naší země ve prospěch kapes nejvyšších bossů jsou na pořadu každého dne. Ráno co ráno se můžeme dočíst o mizejících masách ledu, respektive nevratně zkapalněných, mikroplastech ve vodě, zničené půdě nasáklé chemií a realitě oteplování, která je mnohem horší, než se čekalo. Není mým záměrem se zde rozvášňovat nad ekologickými otázkami a ani k tomu neoplývám zázemím odborných znalostí. Vášní je všude kolem dost a dost a z pochopitelných důvodů. Druhou věcí ale je skutečně něco pro onu změnu dělat. Každý má možnost nacházet způsoby, jak co nejvíce přispět svou malou troškou do mlýna v lidském mraveništi. Přiznávám však, že sama nejsem důsledná. Jenže si uvědomuji čím dál víc, že důslednost už je teď naprosto zásadní. Polovičatá řešení nestačí a k transformaci a je nutné opustit vše nefunkční, aby se uvolnil prostor pro nové. To je přirozený směr pohybu a život sám. Stále více umělců cítí potřebu apelovat na důležitá fakta a směrovat posluchače a konzumenty umění k zamyšlení nad tímto palčivým tématem. A co může být mocnějším prostředkem k vyjádření než hudba? 

Své o tom ví vynikající pianista a skladatel tureckého původu Fazıl Say, který zkomponoval Koncert pro klavír a orchestr „Voda“, Op. 45 původně pro Gstaad Menuhin Festival v roce 2013. Ten byl vyhlášen OSN Mezinárodním rokem vodní spolupráce. Už jen fakt, že je naše tělo z valné části tvořeno vodou, by nás mělo chytit za srdce. Autor a sólista v jednom (i když označení sólista je relativní, spolupráce s orchestrem zde má vyšší hodnotu) ve třech částech provedl posluchače ohromnou škálou barev a zvuků přímo souvisejících s vodním živlem a faunou, která se k němu váže. 

V první části Modrá voda vzdal hold moři, oceánům a bezbřehé šíři a hloubce jejich podstaty. Stačilo zavřít oči a hudba malovala vše sama, od drobných vlnek, ve kterých se třpytí slunce, miliony perliček, které si naštěstí  nikdo na krk nepověsí, rozbouřený příboj vln, nekonečné hlubiny, do kterých se jen tak někdo neodváží, ranní klid moře a jemný vánek, doprovázený zvuky racků… prvky kouzelné pentatoniky a impresionismu, okořeněné orientálním nádechem, který skladatel nezapře. Jeho turecké kořeny v celé skladbě zafungovaly vynikajícím způsobem. Jak je známo o této zemi a oblasti již z historie, byla vždy mostem mezi Evropou a samotným Orientem. A stejným způsobem se Sayovi dařilo zahrát na citlivou strunu posluchačů každé vrstvy a myšlení. Jako by tato lávka symbolizovala veliký most přes nebezpečnou rokli, nad kterou se lidstvo nachází. „Vodní hudba“ však dodávala naději. 

Druhá část, Černá voda, symbolizovala vodní živel ve formě jezerního ticha i zvuků noční atmosféry s odrazem měsíčního svitu na hladině. Nechyběly žáby, sovy, představitelé hmyzí říše, možná vážky nad vodním zrcadlem. Černá voda byla náladou tajemnější, neztratila však nic z pestré palety barev a výrazových prostředků, figurovaly zde kapičky jako jemné údery kláves, vlnění tónů harfy, výrazný motivek v partu pikoly a klarinetu jako výkřiky nočních stvoření. Ve tmě z ničeho jako by vyrůstaly noční přeludy, bludy, kouzelné bytosti, které se u jezera zjevují ve svitu luny, možná odraz našeho nevědomí. Autor v celé skladbě využil široký „sortiment“ bicích nástrojů i speciálních idiofonů rozechvívaných smyčcem, hráči si tak mohli užít velmi netradiční role a party. 

Třetí část Zelená voda je výpovědí o říčních vodních tocích. Zde ožila v plné síle myšlenka nekonečného proudu života a neoblomné flexibility živlu. Nechme vodu proudit a vždy si najde svou cestu. Zahraď tok, poteče oklikou a složitější trasou, nakonec ale dojde do svého cíle… Skladateli se zde podařilo srozumitelně předložit tuto filosofii snad úplně každému a přesto jsem nezavnímala žádnou prvoplánovost či kýčovitost. Jeho hudba byla jednoduše kouzelná a nesmírně barevná. Jako skladatel i hráč se představil ve své ohromné fantasii a citlivosti, již nakonec vodní živel symbolizuje. Až dojemné bylo ševelení vět zaznívajících od členů orchestru: Voda dává život. Život pochází z vody a nakonec se vrací do vody. Každý ve svém rodném jazyce. Že bychom se opravdu vraceli domů?

Možná a snad ano, odpovědí na to budiž provedení monumentální a krásné Alpské symfonie Richarda Strausse v druhé půli večera. Ta je ryzí poklonou přírodě a horám, kam každého z nás občas kroky zavedou a dovolíme si vystoupat na chvíli do výšin, kde jsme blíž nebi. Myšlenkově i tematicky tuto zvukově hutnou a epickou skladbu ovlivnila mimo jiné filosofie Friedricha Nietzscheho a jeho kritika křesťanství. Pokud dílo vzniklo ze silného popudu návratu k základním hodnotám lidského života a přírodě jakožto odrazu oné prasíly, od které se podle mnohých (nejen Nietzscheho) náboženství odklonilo, pak myslím není úplně na místě kritika Alpské symfonie ve smyslu přílišné popisnosti v názvech 22 částí kompozice. Spolu s horalem, který trpělivě očekává východ slunce nad vrcholy, aby se mohl vydat na cestu jednoho z nich, prochází posluchač postupně všemi krásami, které k velehorám neodmyslitelně patří. Fakt, že měl Strauss ze svého domu výhled na Zugspitze, se musel do hudby promítnout, hlavně ale jeho pokora a úcta před silou, která vytvořila ony skály, louky, vodopády, ledovce, potůčky… a jsme opět u vody! K horám patří i nebezpečí, zřejmě k vyrovnání jejich nepopsatelné nádhery. Straussovi se ale podařilo i to. Skrz hustou nástrojovou sazbu a působivou instrumentaci se ve Smetanově síni odehrála oslava toho, čeho jsme součástí a z čeho mnohé jsme přetvořili a zničili. Orchestr však hrál tak, abychom rozhodně neklesali na duchu. V plné palbě jsme mohli vychutnat veliké obsazení hlavně v žesťové sekci, jejichž melodie a témata se několikrát ozývala údolími, přes hory, doly a ještě dál. Krásná sóla jsme zaslechli zejména v partu 1. lesního rohu (Zuzana Rzounková), dále hoboje a dalších dechů, které se příjemně pojily se smyčci. Náročná partitura byla Inkinenem provedena s ušlechtilým zvukem celého tělesa, zejména v pasážích největších fortissim, které i díky mistrné instrumentaci neztratily lesk a čitelnost jednotlivých nástrojových skupin a hlasů. Doufám jen v to, že členové FOK disponují kvalitními prostředky k ochraně sluchu  [:-)]  Celkově byl večer koncipován s myšlenkovou hloubkou a ověnčen úctyhodnými výkony umělců. Závěr sezony se jednomu z našich předních orchestrů velmi povedl. 

S rozvojem techniky a s důrazem na materiální stránku života se chvílemi zdá, jako by se vytrácelo to skutečně důležité. Koncerty, jako byl ten včerejší, však potvrzují, že stále máme vazbu k základním silám formujících život. A navíc jsme se po něm dočkali snad pozitivního znamení: Jaké to bylo překvapení, když se obecenstvo vyrojilo z Obecního domu a kapky svlažovaly ulici! Chtivá země hltala vláhu a déšť ji s radostí napájel… a kruh se uzavřel.

Foto: Petr Dyrc