„Stanislav Svoboda dokázal vyloudit tuze líbezné tóny, které se působivě odrážely od stěn kulturní památky.“

„Tklivé a táhlé skřehotání rorýsů se náramně pojilo s klasickým Martinů harmonickým spojem (ten, kterému se někdy přezdívá Juliettin spoj a dobře ho zná každý milovník Martinů i Janáčkova Tarase Bulby).“

„Měl jsem radost z toho, že i přes hluk z ulice se vedení PKF rozhodlo orchestr nezvučit.“

V minulosti tam pochodovali vojáci, teď se na nádvoří v objektu Kasárna Karlín linou tóny produkované členy PKF – Prague Philharmonia. Náš význačný český orchestr se rozhodl oslovit kulturní centrum Kasárna Karlín ku příležitosti oslav jejich druhého výročí. V unikátním areálu kulturní památky se odehrálo šest open-air koncertů pro celkem 3600 lidí.

Během dvou let své existence se Kasárna Karlín dostala do povědomí mnoha nevšedních zážitků chtivých Pražanů. Kinosál, bazén, sál pro hudbu a divadlo, přes zimní sezónu ledová plocha, přes léto beach volejbal. Na podzim se tu v rámci Signal festivalu promítala na fasádu nové budovy kasáren světelná show a celá velká plocha nádvoří ševelila životem. Lidé, kteří v minulosti stáli za kulturním centrem Nákladové nádraží Žižkov, jsou vskutku nadaní pro propojování lidí a komunit. Je krásné, že došlo i na svět vážné hudby.

Posluchače tohoto koncertu se dalo rozdělit na dvě skupiny, ti spořádání se sesedli v blízkosti pódia na lavice k tomu určené. Druhá skupina neodolala svodům plážových žlutých lehátek, a zatímco z pódia hřměla předtucha Komturovy kletby v předehře k opeře Don Giovanni od Wolfganga Amadea Mozarta, pohodlně se do nich zabořili. Byť se tato lehátka nacházela až za pásem několika stromů, zvuk z pódia se šířil až k nim překvapivě nepříliš roztříštěn. Vpovzdálí se malá návštěvnice se zářivým úsměvem vesele houpala na houpačce.

Mladý dirigent Jiří Rožeň je pražskému publiku dobře známý. Už v roce 2016 měl svůj debut na Pražském jaru právě s PKF – Prague Philharmonia, hostoval u České filharmonie, Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Pracovitý a pilný Jiří přitom obráží pravidelně orchestry po celé Evropě, ve Skotsku zastává od září 2015 pozici asistenta šéfdirigenta BBC Scottish Symphony Orchestra Donalda Runniclese a jeho nástupce Thomase Dausgaarda. Debutoval s řadou orchestrů, absolvoval mnoho mistrovských kurzů a je laureátem několika soutěží. Tento výčet úspěchů pravděpodobně dolehl k uším hlavního manažera prestižní agentury HarrisonParrot Jaspera Parrotta, který má zřejmě velký cit na objevování nových dirigentských hvězd a od minulého roku Rožně zastupuje.

Akusticky jiné a netradiční prostředí nicméně na prvním ze šesti koncertů ve středu 19.6. způsobilo, že orchestru chvíli trvalo se sehrát a vzájemně se poslouchat. Mozartova předehra zafungovala jako rozehřívací akt pro orchestr i publikum.

Stanislav Svoboda je abonentům PKF — Prague Philharmonia v současnosti známý jako vedoucí skupiny viol. Působí také ve Státní opeře Praha a profiluje se jako komorní hráč. Se „svým“ orchestrem se na pěkně sestaveném pódiu představil jako sólista v pozdním, melancholií prodchnutém dílu Bohuslava Martinů, Rhapsody-Concerto pro violu a orchestr. Až na pár intonačních nepřesností rozezněl pan Svoboda svou violu co možná nejkrásněji. Na konci první věty dvouvětého opusu dokázal vyloudit tuze líbezné tóny, které se působivě odrážely od stěn kulturní památky, a domnívám se, že dojaly i toho nejvzdálenějšího lehátkového povaleče. Krom lidských posluchačů Martinů hudba zapůsobila i na další živočišné druhy. Tklivé a táhlé skřehotání rorýsů se náramně pojilo s klasickým Martinů harmonickým spojem (ten, kterému se někdy přezdívá Juliettin spoj a dobře ho zná každý milovník Martinů i Janáčkova Tarase Bulby). V Martinů Rhapsody-concerto mi přišel orchestr zvukově nejvyváženější, nasadil mnohé krásné ležící akordy tak, že zněly jako nadýchaná peřinka, do které Stanislav umně vyšíval vkusné ornamenty se svou violou. Měl jsem radost z toho, že i přes hluk z ulice, kde koleje brázdily tramvaje, a přes nebezpečí s tím spojená se vedení PKF rozhodlo orchestr nezvučit.

Nastala dlouhá přestávka, kde bylo záhodno prohlédnout si interiéry kasáren. Bar, kavárnu a zvlášť nápojový lístek. Posíleni tu vínem, tu pivem, u malé slečny řádným extra pohoupáním se, nastal čas na patetickou symfonii! Alespoň takové přízvisko, velmi vzácně používané, vtiskli organizátoři do programu Symfonii č. 7 A dur op. 92 od Ludwiga van Beethovena. Přeradostné, optimistické běhy úvodního Allegra můžou přijít patetické jedině snad cynickému nihilistovi, toto přízvisko mi přijde opravdu nemístné a překvapilo mě vidět ho na programu. To je ale nepodstatný detail. Důležitý byl přednes! Se zažitými repertoárovými kusy, které mají orchestry zažité v krvi, je to vždy těžké, zvlášť pro mladé dirigenty. Jak znám Jiřího, věnoval přípravě všech partitur obrovskou péči a důslednost. Nicméně výsledek, který se dostavil ve středeční večer, nepřinesl nic výjimečného. Mnoho míst se povedlo bezvadně, jiná působila rozpačitě, PKF – Prague Philharmonia si ještě musí na Rožně nejspíše více zvyknout. Pevně věřím, že k tomu bude mít v budoucnu Jiří mnoho příležitostí, a i v hodně hraném Beethovenovi společným úsilím naleznou nové pohledy a krásně vyvážené barvy, tak jak se to povedlo rozeznít v hudbě Martinů.

Jedním z důvodů organizace tohoto unikátního počinu byla dle programu a pozvánky snaha nabídnout klasickou hudbu novým posluchačům, zasadit ji do nového kontextu a prostředí, kde se scházejí jiné kulturní komunity. Obávám se, že se to povedlo jen napůl, z jednoho prostého důvodu. Cena za vstupenku byla kolem šesti set, snížená kolem čtyř. Mnoho potenciálních posluchačů, zvláště studentů, kteří v tyto večery chodí kolem Kasáren a chtějí si dát kávu na svém oblíbeném místě, dali po zjištění ceny přednost něčemu jinému. Velice rozsáhlý prostor Kasáren působil zvlášť o přestávce lehce opuštěně. Chápu, že z různých důvodů je těžké jít již s tak příjemnou cenou ještě níže, avšak neprodané vstupenky by se mohly těsně před začátkem koncertu cenově snížit pro nalákání místních „štamgastů“. Došlo tedy k jakémusi jednosměrnému sblížení, kdy věrní posluchači a fanoušci PKF – Prague Philharmonia poznali prostor Kasáren, ale „kasárenští“ poznali PKF jen ve skromném počtu.

Nezapomeňme ale, že se jedná o první ročník tohoto odvážného počinu. Vydrží-li tato spolupráce, v budoucnu se zmíněné propojení jistě zesílí.

Až se tak stane, na nádvoří Kasáren bude nutné navýšit počet lehátek pro milovníky kvalitní hudby.

Foto: Fb PKF