„Přednesl sólové árie z Händelových oratorií znamenitě, bez sebemenšího technického zaváhání.“

„Zřetelný entuziasmus sboru, vyzařující z tváří účinkujících, se logicky přenášel do pěveckého projevu.“

„Přístup, který se líbí i širšímu typu publika, které si přeje stylovost, leč ne muzeálního charakteru, nýbrž živou, plastickou, spontánní v projevu a výrazu.“

Předposlední den 61. ročníku Národního festivalu Smetanova Litomyšl přinesl v sobotu 6. července v piaristickém chrámu Nalezení svatého kříže koncert z díla Georga Friedricha Händela. Účinkovali Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir s dirigentem Romanem Válkem a sbormistryní Terezou Válkovou. Hlavním hostem byl rezidenční umělec litomyšlského festivalu – pěvec Adam Plachetka. Na koncertě zazněl výběr z nejslavnějších árií a sborů ze čtyř velkolepých Händelových oratorií.

Obliba barokního stylu v posledním desetiletí stále roste. Je to zajímavý jev, který by stál za sociologicko-psychologický výzkum. Dalo by se však usoudit, že v chaosu a nepředvídatelnostech soudobého živelného světa hledá posluchač instinktivně v hudbě období baroka řád, klid, jistotu a stabilitu. Styl, který je charakteristický především pro 17. století, má svým typickým nástrojem varhany, jeho novou a postupně velice oblíbenou velkou vokálně-instrumentální formou se stává oratorium. Vyrůstalo jako nová forma z prostředí katolické reformace v Římě od konce 16. století. Vždy se rozvíjelo paralelně s operou. Kolem roku 1640 je již oratorium velkou formou na biblické látky, ale rovněž alegorické, komponované na způsob opery. Má však v sobě mnohem více lyriky a mimojevištního zacílení. Epické partie připadají obvykle sólistovi nebo sboru.

Oratorium vrcholí v dalším století právě v tvorbě Georga Friedricha Händela, v době završení barokního stylu. Händelova tvorba oratorní znamenala pro samotného skladatele formu, kterou rozvíjel nadále i po dobovém neúspěchu operního podnikání, tato forma mu začala v Anglii operu nahrazovat. Tak vznikají největší a zároveň nejslavnější oratoria, jakými je Mesiáš (1741), Juda Makabejský (1746), Saul (1748). O dekádu dříve vznikla Slavnost Alexandrova (1736), jejíž premiéra se konala v londýnském operním divadle Covent Garden. Zde přenášel Händel oratorní techniku na světské látky, dnes se toto dílo přiřazuje více ke kantátě, kde vidíme i zřetelnější vliv neapolské školy, zejména ve formálním členění. Pro Händelova velkolepá oratoria je příznačné polyfonní vedení hlasů ve sborových partech (všichni patrně znají Halleluja v Mesiášovi). Sólové části se podobají více Händelově operní tvorbě, proto jsou vděčně vyhledávány operními sólisty, proto nacházíme tato vděčná sóla v repertoáru Adama Plachetky. Händel napsal 17 oratorií, kterým říkáme zpětně anglická oratoria.

Sólista Vídeňské státní opery, basbarytonista mezinárodního věhlasu Adam Plachetka, stál v popředí zájmu neobyčejně početného publika. Přednesl sólové árie z Händelových oratorií znamenitě, bez sebemenšího technického zaváhání. Jeho hlas zní v basových partech oratorií v barvě jednolitě, ve všech polohách neobyčejně plně. V ideální promíšenosti rejstříků a rezonancí, kdy hutnou, sonorní barvu zajišťuje propojení s optimální mírou prsního rejstříku. Vokálově je Plachetka znamenitý ve vyrovnanosti, dikce v angličtině působí vzorově. Hlas je ve svém originálním témbru úžasně pohyblivý, nikde ve virtuózních bězích neztrácí ani trochu na své barevné plnosti. Jistě, vše umocňuje i vynikající akustika litomyšlského kostela Nalezení svatého kříže.

Adam Plachetka imponoval okamžitě od prvních tónů interpretace árie Saula, kde spolu s technickou pohotovostí a lehkostí dokázal i ve výrazu přiblížit v mimice negativní rysy tohoto panovníka. Samozřejmě, jedná se o polohu basu, navíc party oratorií obecněji nejsou tak v tessituře přísně vymezeny jako party operní. V kantátách a oratoriích jde zpravidla o polohy univerzální, které může dobře zpívat bas i baryton, kdežto v opeře je buď bas, nebo baryton. Vyjma několika rolí v oblasti Mozartových oper. Kdyby mohli Adama Plachetku slyšet na tomto koncertu všichni pochybovači z provedení Smetanova Dalibora, mohli by se přesvědčit, že je vše v perfektním pořádku, jen se pěvec v operní interpretaci dostává na pomyslné rozhraní v otázce „bas – nebo baryton“? Otázka to zase není tak jednoduchá, jak se často laikovi zdá. Nejde totiž o výběr jako z jídelního lístku… Jde o nutný okamžik, až milník určitého věku, ve smyslu otázky, kterou cestou jít dál.

Adam Plachetka předvedl ve všech dalších vstupech koncertu z Händelových oratorií, že je ve stoprocentní hlasové kondici! Zmínit je nutno dva přídavky na závěru koncertu, kdy Adam Plachetka opakovaně, dvakrát za sebou, doslova virtuózně „vystřihnul“ Händelova operního Rinalda. Mohu konstatovat, že jsem sice Adama Plachetku slyšel i recenzoval v minulosti několikrát, včetně jeho vydařeného CD s řadou barytonových árií, ale to, co jsem vyslechl v Rinaldovi, doslova bralo dech. Bylo by nyní snadné říci, že tudy vede ta správná cesta pro plnohodnotnou světovou kariéru do další dekády uměleckého života. Pokud by se tímto stylem dalo optimálně uživit, pak by to opravdu bylo poměrně snadné resumé.

Na tomto koncertu jsem se zaměřil především na výkon Adama Plachetky, neboť to byla zajímavá konfrontace s jeho aktuální barytonovou operní kreací, která vzbudila širší pozornost. (O Daliborovi v Litomyšli jsme psali ZDE a ZDE). Koncert slouží hodnověrně jako důkaz pro nedůvěřivce a pochybovače, že nejde vůbec o technické či jiné vychýlení, pouze o hledání nových oborových perspektiv.

V Händelových pozdních oratoriích má ale neobyčejně důležitou roli sbor. Zněl v nastudování sbormistryně Terezy Válkové svěže, v harmonii vyrovnaně, v polyfonii nastupují hlasy exaktně, vedeny bezpečně spolehlivým gestem šéfdirigenta Romana Válka. Ve vyrovnaném souzvuku hlasů sboru si vedly výtečně lehké, zvonivě nosné, pohyblivé soprány, vyzdvihl bych je v populárním Halleluja z Mesiáše, velmi náročném! Sbor zpívá v komorním počtu členů, je obdivuhodné, jak je jeho zvuk nosný (opět ale připomenu výtečnou akustiku prostoru!). Příjemně respektuje i nižší dynamické stupně, což je navíc vůči obtížné tektonice – cestě k vrcholu – stylové a v daném počtu členů zároveň i taktické. Předimenzovaných Halleluja lze zejména u početně silných sborů slyšet dost, ale pak je s vrcholem obvykle problém… Navíc jsem velmi oceňoval zřetelný entuziasmus, vyzařující z tváří účinkujících, s jakým sbor dokázal nejen zde, ale v celé délce koncertu, plně zaujmout. Přenášel se logicky do pěveckého projevu sboru, bylo to působivé a moc to oceňuji.

Czech Ensemble Baroque je typ souboru zabývající se stylovou interpretací děl baroka a klasicismu v takzvané autentické interpretaci, zahrnující také hru na dobové nástroje. Soubor účinkuje na prestižních festivalech, Händelovo oratorium Saul, z něhož zazněly v Litomyšli ukázky, bude provedeno celé scénicky 25. července ve Znojmě. Ve spolupráci s Adamem Plachetkou! Historicky poučená interpretace je jedním z možných přístupů interpretace, není to žádné dogma. Je mi sympatické, že dirigent Roman Válek jde především za přesvědčivostí interpretace, jak ve volbě temp, tak v dynamice a tektonice.

Orchestr zněl kompaktně, výborně frázuje, interpretace orchestrálních vstupů v ouverturách i v součinnosti s flexibilním, výše zmíněným sborem je smysluplná, živá, bez jakýchkoliv ortodoxních zákonů, z čehož jsem měl před koncertem trochu zbytečné obavy. Projev je živý, spontánní, technicky vytříbený, neopomíjí dynamiku, je doslova nabitý emocemi.

Orchestr tvoří technicky vyspělí hudebníci, schopní pružně realizovat stylové požadavky svého přesvědčivého šéfdirigenta. To je právě ten přístup, který se logicky líbí i širšímu typu publika, které si přeje stylovost, leč ne muzeálního charakteru, nýbrž živou, plastickou, spontánní v projevu a výrazu. Přirozené muzikantství na technicky svrchované bázi je charakteristické pro ansámbl i sbor. Adam Plachetka je pro soubor ideálním partnerem, neboť jeho interpretační východiska se nacházejí na velmi podobné struně.

Byl jsem svědkem výborného koncertu, Adam Plachetka doslova oslnil svoji perfektní interpretací Händelovy oratorní hudby. Jeho provedení přídavku árie Rinalda vybočilo sice od oratorního k opernímu Händelovu dílu, ale byla to technicky i výrazově skvělá interpretace, která zvedá publikum do oprávněného potlesku ve stoje (adjektivum píši proto, že v Čechách bývá tento typ potlesku spolupřítomen i po průměrných interpretacích, což není dobře, má to být forma odměny publika, ne stereotyp chování). Koncert se stal jednou z velkých událostí 61. ročníku Smetanovy Litomyšle, navíc vlastně i skvělou propagací pro provedení oratoria Saul scénicky ve Znojmě za tři týdny. Upřímně volám – bravo!

Foto: Smetanova Litomyšl