„Po celý večer sólistka užívala hlas v nepříliš velkém zvukovém objemu; pokud už v zenitu své kariéry přece jen má nějaká omezení, je právě to způsob, jak je zmírnit.“

„Renée Fleming se cítí nejlépe v táhlých kantilénách, někdy ovšem nastavených až na extrémně pomalé tempo, které v polohlasu a s pěkným výrazem dokáže přesvědčivě celé na dechu utáhnout.“

„Bez Rusalky by pražský koncert nebyl úplný.“

Blíží se třicáté výročí sametové revoluce a koncert americké sopranistky Renée Flemingové je jasně symbolicky předznamenal. Zpívala v úterý v Obecním domě árie a muzikálové písně, včetně Rusalky, a v duchu zadání pořádajícího Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK explicitně připomněla odkaz prezidenta Václava Havla.

Renée Fleming má české předky, její prarodiče přišli do Ameriky z Prahy. Byla tím pro nás vždy zajímavější. Poprvé zpívala v Česku v Nelahozevsi v roce 1996, v Praze se objevila v roce 2003 na koncertě věnovaném Václavu Havlovi už jako soukromé osobě. Pak tu vystoupila i v roce 2009 a téhož roku navíc pak v létě v Českém Krumlově. Vždy za Havlovy přítomnosti. Ve Spojených státech se s ním setkala v Bílém domě, jak řekla nyní z pódia před závěrem koncertu. „Byl velkou vůdčí osobností…,“ zdůraznila. Letos v únoru jí bylo šedesát.

Vystoupení s Pražskými symfoniky a izraelským dirigentem Ellim Jaffem, upřímné a podmanivé, bylo nyní ohlédnutím za uplynulými roky. V opeře už Renée Fleming neúčinkuje – v roce 2017 oficiálně ukončila dlouholetou kariéru v newyorské Met – ale nadále koncertuje po celém světě a objevuje se i v muzikálovém světě. Ostatně, emotivní a v Americe kultovní píseň You´ll never walk alone z muzikálu Carousel (Kolotoč) od Richarda Rodgerse a Oscara Hammersteina byla před závěrem večera v jejím podání velmi silným okamžikem.

Po celý večer sólistka užívala hlas v nepříliš velkém zvukovém objemu; pokud už v zenitu své kariéry přece jen má nějaká omezení, je právě to způsob, jak je zmírnit, šikovně využít a vlastně i zakrýt. V úvodních dvou číslech nebyla úplně ve svém nejlepším oboru, zejména koloratury v árii z Händelovy Agrippiny nevyzněly v náznaku a titěrnosti tak, jak by měly, a ani pseudobarokní písňový podvrh Siegfrieda Ochse „Dank se Dir, Herr“ připisovaný před sto lety Händelovi, nebyl tou úplně nejtypičtější aktuální polohou jejích interpretačních předností. Své vykonal i jakoby nepatřičný masivnější symfonický doprovod, který pak ani v aranžmá čtyř Schubertových písní (včetně Pstruha) nepřidával na stylovosti. Ukázalo se nicméně postupně a zřetelně, že Renée Fleming se cítí nejlépe v táhlých kantilénách, někdy ovšem nastavených až na extrémně pomalé tempo, které v polohlasu a s pěkným výrazem dokáže přesvědčivě celé na dechu utáhnout a navíc pěkně do ztracena vypointovat.

Její hlas zůstává flétnově hladký, občas do něj probleskne hlubší rejstřík nebo charakteristická dikce některých samohlásek ve vyšší poloze, ale je to ještě stále krásný legendární hlas – zvláště, když se nepouští do dramatičtějšího tlaku, v němž by se patrně ukázaly přicházející limity zřetelněji. Přednes občas ozvláštnila výrazová rubata, k tendenci zpívat co nejpůsobivěji logicky patřící, některá tempa byla opravdu hodně pomalá. Písně Ombra di nube od Licinia Reficeho a La Serenata od Francesca Paola Tostiho byly milými idylickými kousky, slavná árie „O mio babbino caro“ z Pucciniho komické opery Gianni Schichci ovšem zazněla tak rozvolněně a nasládle, že sice měla úžasný náboj, ale vytratila se z ní humorná nadsázka a hlavně ženská rafinovanost, s níž se Lauretta v opeře laškovně obrací na svého otce ve snaze pohnout ho k něčemu ve svůj prospěch…

Cituplná, polohlasná a pomalá byla píseň z Flotowovy opery Marta. I Rusalčina árie o měsíčku zazněla – samozřejmě česky – v hodně volném tempu, ale vkusně. A v souladu s tím velmi, až nezvykle lyricky, bez patosu v závěru – ve výrazu originálně, zcela legitimně, jedinečně. Renée Fleming ztvárnila tuto roli v Metropolitní opeře mnohokrát, i za řízení Jiřího Bělohlávka. A také ji natočila s Charlesem Mackerrasem, Českou filharmonií, Benem Heppnerem, Franzem Hawlatou, Dolorou Zajick a Evou Urbanovou na CD firmy Decca. Bez této položky by pražský koncert nebyl úplný – a bylo sympatické, že se Rusalka nestala při přípravě programu posledním číslem, ani přídavkem, ale kontrastně nádherným pozastavením – před výraznými rytmy a brilantním tempem Bernsteinovy předehry k opeře/muzikálu Candide.

Pražští symfonikové hráli tentokrát, pouhé dva dny po nedokonalém koncertě na Smetanově Litomyšli, dobře, s mnohem větším zaujetím a precizností. Elli Jaffe je vedl věcně, přesně. Mimochodem – po celý večer zpaměti. V samostatných skladbách, což byly také předehry k Figarově svatbě a Lazebníkovi sevillskému a Polonéza z Dvořákovy Rusalky, i ve všech šestnácti písních a áriích. Na rozdíl od sólistky, která před sebou měla nenápadně, pro občasné mrknutí, pult s notami.

Renée Fleming pěkně sedly oba výstupy z Lehárových operet. Zmíněnou píseň z muzikálu Kolotoč zazpívala jako poslední položku oficiálního programu na mikrofon a byla v tu chvíli evidentně hudebně „doma“ a ve svém živlu; šikovně s mikrofonem pracovala, aby podpořila proměnlivé úrovně dynamiky. Kytice a ovace vstoje, to byl logický závěr večera, do něhož se vešly ještě dva přídavky: úžasně stylově zazpívaná píseň Summertime z Gershwinovy opery Porgy a Bess a pak ztišená píseň Morgen od Richarda Strausse, příslib, že i zítra je den, kdy bude svítit slunce… Renée Fleming pražské publikum nestrhla velkými operními scénami a dramatickými hudebními gesty, ale v souladu s lyrickou podstatou svého hlasu především potěšila. Projevila se jako naprostá profesionálka, která možná směřuje k záběru aktivní dráhy, ale s noblesou a šarmem.

Foto: Jan Slavík