„Vedle úpravy textu se Hanzlík postaral také o kompletní hudební doprovod.“

„Markéta Israel Večeřová dodržuje důsledně pravidla dobové interpretace, a to jako jediná z pěveckého ansámblu i v barokní gestikulaci.“

„V Endymionovi jde o sbírku převzatých melodií a dobových postupů, spíše než o kompozici originální po všech stránkách s jasným autorským rukopisem jako v případě Piramo e Tisbe.“

Druhým programem letošních Olomouckých barokních slavností je dvojice neobarokních oper rekonstruovaných a dokomponovaných Tomášem Hanzlíkem. Úterní večer 9. července tak v atriu Uměleckého centra Univerzity Palackého – poprvé z celkem čtyř uvedení – nabídl jednu světovou premiéru a jeden již dlouho zavedený kus. Zejména na hudebních stránkách obou děl pak byl jasně patrný vývoj, který Tomáš Hanzlík během posledních osmnácti let prodělal, stejně jako míra, do jaké svůj specifický neobarokní hudební jazyk zdokonalil.

Nová dramatická kantáta Piramo e Tisbe (2019) vznikla na základě jedinečného exempláře libreta uloženého ve Vědecké knihovně v Olomouci. Původně byla zkomponována v roce 1712 u příležitosti biskupského svěcení Wolfganga Hanibala ze Schrattenbachu, důležité osobnosti místního hudebního života počátku 18. století. Jejím tematickým materiálem je milenecký příběh převzatý z Ovidiových Proměn, k němuž je přiložena paralela sepětí biskupa Schrattenbacha s uměleckým duchem města Olomouce. Tragická romance, která mimo jiné později inspirovala příběh Romea a Julie, hovoří o milencích, kteří žijí v sousedních domech a komunikují pouze skrz puklinu ve zdi. Noční schůzka, na které se domluví, se ovšem pro oba stane osudnou.

Z původního díla se zachovalo pouze libreto Francesca Marii Raffaeliniho. Tomáš Hanzlík je doplnil o Ovidiův prolog (Jiří Poláček) a závěrečný výstup Génia Olomouce. Vedle úpravy textu se Hanzlík postaral také o kompletní hudební doprovod. Ten tvoří velmi zajímavá, vesměs neobarokní hudba, hraná na nástroje současné i historické – obsazení souboru Ensemble Damian tentokrát obsahuje mimo jiné sopránový a altový saxofon a moderní housle, ale také pozitiv či kladívkový klavír. Úsporná, komorně laděná sazba orchestru stojí na minimalistických plochách inspirovanými barokními figurami, svěží rytmice v nepravidelných taktech (5/4, 7/4, 9/4) a pizzicato partech na historický kontrabas, připomínajících svým „groovem“ jazzovou baskytaru. Vedle současných postupů ale Hanzlík zároveň do hudby integruje historizující momenty, kupříkladu nápadité zpracování motivu smrti Thisbé jako sborového fugata či fragmenty protestantského chorálu.

Piramo e Tisbe se však s barokním způsobem produkce rozchází po více stránkách. Ani zpěv tedy nerespektoval vysloveně barokní praxi, kterou první myšlenky odkazovaly spíše na romantický styl frázování než na typicky barokní linie. Jedinou slyšitelnou výjimkou je Markéta Israel Večeřová, která pravidla dobové interpretace naopak dodržuje důsledně, a to jako jediná z pěveckého ansámblu i v barokní gestikulaci.

Mezzosopranistka Eliška Zajícová v roli Thisbé předvedla na svůj relativně mladý věk sebevědomý výkon. Ústřední dvojici doplňoval tenorista Vincenc Ignác Novotný. Zajícové silný hlas v nižších a vyšších polohách příjemně jiskřil, ovšem ve střední poloze mírně zanikal, což ovšem mohla způsobit náročnost perfektně zvládnuté herecké akce.

Postava Ovidia je koncipována jako expoziční role, tedy uvádí posluchače do příběhu. Basový part zazpíval Jiří Poláček přesvědčivě s vážností antického básníka. V závěrečné části na scénu nastupuje Génius Olomouce (Markéta Israel Večeřová). Postava s křídly moravské orlice přináší zcizující epilog a ve zvolání „Sláva jen Wolfgangovi, sláva!“ snad prozrazuje ponaučení, že ústřední dvojicí není ani tak Pýramo a Thisbé, jako spíše Wolfgang Schrattenbach a město Olomouc. Podrytí vážnosti tragédie milenců vrcholí v teatrálním finále v čele s historickými tympány na pódiu.

Zajímavá je také Hanzlíkova práce se sborovou sazbou. Kromě unisono úvodní části je bohatě zastoupena imitační technika, ať už nápaditá fugata, či plochy odkazující na vlámskou polyfonii. Je důležité zmínit, že „sbor“ tvořili sami sólisté s výpomocí dalších členů následujícího představení, takže hlasy byly maximálně zdvojeny. Tato stručná výprava se pak promítla i do zbytku inscenace. Jednak nebyla využita celá plocha jeviště – děj se odehrával před oponou bez jakýchkoliv rekvizit a na pódiu byla přítomna vždy jen jedna postava. Byl to tedy spíše koncertantní způsob provedení. S délkou 45 minut jde o dílo mimořádně dobře stravitelné; přívětivé, soudržné a skvěle vystavěné včetně gradací i vzájemně kontrastních hudebních ploch. Piramo e Tisbe by se nakonec dala označit spíše za jakousi „barokně-rockovou“ operu.

Endymio z roku 2001 je na Olomouckých barokních slavnostech již tradičním a dobře zabydleným kusem. Opera pro sedm hlasů a sbor vypráví ve dvanácti scénách antický mýtus o krásném mladíkovi Endymiovi a potížích, které zapříčinil zákaz lásky vydaný bohyní Dianou – tedy přesněji řečeno patáliím, jež způsobil škodolibý Amor. Libreto P. Davida a S. Joanne Baptisty zkrátil Tomáš Hanzlík na třičtvrtěhodinu a konec ponechal otevřený (ten se ostatně nedochoval ani v původním kroměřížském tisku). Již od samého začátku se v o osmnáct let mladším Endymionovi ukazuje onen vývoj kompozičního stylu Tomáše Hanzlíka. Zde je o poznání řidší klasicistní sazba. Spíše než o kompozici originální po všech stránkách s jasným autorským rukopisem, jako v případě Piramo e Tisbe, jde o sbírku převzatých melodií a dobových postupů, neboť Hanzlík v Endymionovi zpracovává témata vypůjčená od piaristických skladatelů 17. a 18. století – Adalberta Pelikána, Davida Kopeckého či Sebalda Hausnera – a obecné barokní rétorické figury.

Jak již bylo řečeno výše, sboristé předchozí části představení měli více prostoru pro hereckou i pěveckou akci zde. Šanci dostali spíše mladí začínající zpěváci: Vojtěch Pačák (Endymio), Stefan Kunath (Aurilla), Vincenc Ignác Novotný (Thyrsus), Jiří Poláček (Sylvanus), Rostislav Baláž (Morfeus), Markéta Israel Večeřová (Diana). Zdaleka nejvíce je herecky i pohybově náročná pantomimická role rozverného Amora (Šimon Hron). Svým humorem a bezprostředností pojí jednotlivé scény a dodává představení spád.

Velké výpravě napomáhá prakticky kompletní replika barokního divadla nazvaná Theatrum Schrattenbach s posuvnými papírovými kulisami i barokními kostýmy. Představení stejně dlouhé jako první kus večera však celkově neubíhá tak přirozeně a lehce jako Piramo e Tisbe. Oproti výtečnému Dittersovi (Il Tribunale di Giove uvedenému na Olomouckých barokních slavnostech v novodobé premiéře) je bohužel Endymio spíše regionální divadlo se zpěvy. Nízkorozpočtovost produkce je podpořena i faktem, že zpěváci chodí ze sboru na pódium a zpět. Zařadit výpravou o poznání většího Endymiona jako druhý kus dává smysl, na druhou stranu z hudebního hlediska právě v druhé polovině večera jako by docházel dech.

Druhý set Olomouckých barokních slavností je od soboty 13. července vystřídán čtyřmi uvedeními Míčova scénického oratoria Zpívané rozjímání v dosud neuvedené verzi s dobovým českým překladem, doplněné o Koncert pro cembalo Josefa Antonína Štěpána a kázání Pavla Josefa Axlara ve formě melodramu.

Foto: archiv Olomouckých barokních slavností