„Barokní instrumentář a dobový způsob interpretace byl vyvážen zcela moderním režijním pojetím.“

„Zpěvu obecně chyběla plasticita, tedy dynamika a výraznější frázování. Italština navíc činila Američanům značné potíže s výslovností.“

„Roccovo současné zakotvení vedle vítaného alternativního pohledu zároveň potvrdilo nadčasovost základních témat lidského života.“

Olomoucké barokní slavnosti započaly svou druhou polovinu sérií koncertů rakouského skladatele Johanna Heinricha Schmelzera (1620/23 – 1680). V novodobých premiérách zazněly dvě narozeninové holdovací serenaty. První z nich byla věnovaná rakouskému císaři Leopoldovi I., ta druhá jeho dceři, rakouské arcivévodkyni Marii Antonii. Obě byly před více než třemi sty lety uvedené na dvorech v Laxenburgu, respektive v Praze.

Oproti ostatním letošním produkcím festivalu neinterpretoval díla soubor Ensemble Damian – nastudování se zhostili téměř výhradně zahraniční hosté. Mezinárodní orchestr byl sestaven z instrumentalistů několika těles: Arte Dei Suonatori (Polsko), Solamente Naturali (Slovenská republika) a Sonatores Panoniae (Maďarsko). Olomoucký Ensemble Damian reprezentovala – jako jediná Češka – Veronika Manová, která se zároveň zhostila hudebního nastudování a funkce koncertního mistra. Pěvecké party nastudovala pětice absolventů a studentů americké University of North Texas.

Barokní instrumentář a dobový způsob interpretace byl vyvážen zcela moderním režijním pojetím. Režisér Rocc odlehčil scénu a doslova obnažil repliku barokního divadla Theatrum Schrattenbach na nezbytnou dřevěnou konstrukci. Minimální pojetí se pak promítlo i do řešení scénografického: oproti předchozím „pohádkovým“ barokním scenériím a podobně zdobným kostýmům si vystačil pouze s jednoduchou oponou a několika židlemi.

V první půli večera zazněla serenata Le Veglie ossequiose z roku 1679. Čtveřice alegorických postav (Štěstěna, Ctnost, Jásot, Potěšení) v ní pronáší gratulace císaři a ruší přitom Noční ticho. Na jeho výtku úspěšně argumentují, že den je příliš krátký na oslavu císařových narozenin. Není také bez zajímavosti, že podle dobových záznamů bylo dílo původně situováno na vodní hladinu zámeckého příkopu. Jevištní akce ovšem připomínala svým průběhem oslavy bujarého veselí jen velmi vzdáleně – spíše by se dala atmosférou a statičností přirovnat k ospalému posezení v pozdních nočních hodinách. Až zbytečně opatrnou interpretaci árií nevyvážily ani bohaté hlasové dispozice zpěváků. Zpěvu obecně chyběla plasticita, tedy dynamika a výraznější frázování. Italština navíc činila Američanům značné potíže s výslovností. Přesvědčivé výkony přesto podali především basbarytonista T. Hastings Reeves v roli Nočního ticha a sopranistka Megan Koch jako postava Ctnosti.

O poznání lépe pak vyzněla serenata Die sieben Alter stimben zu samben původně uvedená v roce 1680 při oslavě 11. narozenin Marie Antonie. Z rukopisu skladby se však dochovala jen malá část, proto ji Veronika Manová zrekonstruovala a dokomponovala na základě studia Schmelzerova hudebního rukopisu a dobového stylu. Zároveň do hudby zahrnula dochované Schmelzerovy instrumentální skladby. Hned první z nich je dvojsborově koncipovaná slavnostní intráda s klarinami, znějící z pater atria bývalého jezuitského konviktu. Výsledkem novodobých zásahů je o poznání barvitější hudba s rozšířenou instrumentací (flétny, theorba, klariny…) a zřetelným zastoupením starších hudebních forem. Děj serenaty je taktéž originálnější než u předchozího kusu – vychází z ptolemaiovského členění lidského života do sedmi etap. V každé z nich tak postavy předurčují pozitivní vlastnosti mladé šlechtičně.

V tomto provedení hraje prim zajímavě zpracovaná režie akcentující interakci s publikem. Každou etapu lidského života na podiu totiž ztělesňuje postava vybraná „náhodně“ z obecenstva. Tito hosté jsou obdarováni prskavkou symbolizující pomíjivost lidského života. Výše zmíněná minimální scénická výprava zde nabývá na účinnosti také mnohem přirozenější hereckou akcí. Oproti předchozímu kusu bylo rozdílné i nasazení sólistů. Pokud se mohlo zdát, že první seranata nebyla dostatečně nastudovaná, zde stoupla kvalita pěveckých partů minimálně o řád. Lépe artikulovaná němčina korespondovala s probíhající hudbou v orchestřišti a sehranost pěvců v ansámblech konečně semkla hudbu i slovo dohromady. Příjemně uměřenou jevištní akci předvedli vedle výše zmíněných i Josefina Maldonado, Jason Nichols a Bree Nichols, která si s rolí dokázala poradit i přes svou hlasovou indispozici se ctí.

Odvážně netradiční pojetí barokní opery nabídlo v tomto dramaturgicky ojedinělém počinu olomouckému publiku kontrastní polohu vůči inscenačnímu rukopisu Tomáše Hanzlíka. Roccovo současné zakotvení vedle vítaného alternativního pohledu zároveň potvrdilo nadčasovost základních témat lidského života. Poměrně funkční režie navíc naznačila možnosti citlivého přenosu umění mezi jednotlivými historickými etapami.

Foto: FB Olomoucké barokní slavnosti