„Eduardo Garcia Salas a Marek Štryncl udělali čistě vivaldiovskou verzi opery Praga nascente. Na celkovém velmi vysokém dojmu z představení má velkou zásluhu orchestr.“

„Velmi mile překvapila Lucia Knoteková v dvojroli Gustava a Přemyslovy služky Děvíry.“

„Jen Vivaldi by se asi divil, co dělá v jeho barokním orchestru cimbál.“

Svého času bylo docela běžné, že si skladatel nebo impresário opery v okamžiku, kdy chyběly nápady nebo bylo potřeba zaplnit repertoár velmi rychle, vzal árie různých skladatelů, kteří o tom většinou neměli ani ponětí. Napsalo se k tomu libreto a mezi nějaké recitativy a bylo hotovo. V současnosti by z toho ochranné svazy autorské dostaly osypky a v USA by se na tom uživila horda právníků, tenkrát se to tak nebralo. Uchylovali se k tomu i skladatelé zvučných jmen, jako byl Vivaldi, Gluck nebo Händel. Název tato skladatelská praktika dostala podle italských zapékaných těstovin, pasticcio, dnes jídla rozšířeného po celém Středomoří. Tak se ve stověžaté Praze zrodila i barokní opera o Kněžně Libuši, 140 let před tím, než po podobném námětu sáhl Bedřich Smetana.

Má to na svědomí Antonio Denzi, impresário operního souboru, který sídlil v divadle tehdejšího velkého mecenáše umění Františka Antonína hraběte Šporka. Denzi byl Benátčan. Odtud se také znal s Antoniem Vivaldim, v jehož operách v Divadle San Moisé hrál. A když se dal na dráhu impresária, zůstal s ním ve styku. Vivaldi mu posílal své skladby, které Denzi uváděl tu na Kuksu, sídle hraběte Šporka, tu v Praze. Tak se Praha stala jediným místem mimo Itálii, kde byly realizovány premiéry Vivaldiho oper. Vivaldi nebyl, samozřejmě, jediným operním skladatelem, který byl v Praze uváděn. Od roku 1724 do 1734 společnosti Antonia Maria Peruzziho a poté Antonia Denziho uvedly celkem padesát sedm oper. Poslední z nich byla opera Praga nascente da Libussa e Primislao na Denziho libreto a s hudbou celé řady skladatelů. Velkolepá podívaná, děj převzatý z českých pověstí i líbivá hudba měly přitáhnout obecenstvo a zachránit Denziho společnost před krachem. Záchrana se nekonala. Tato monumentální barokní opera byla labutí písní italské opery v Praze.

Do dnešních dnů se nám zachovalo pouze libreto, které je uloženo v Národní knihovně ČR. Vůbec tedy nevíme, jaká hudba byl použita. Novodobou rekonstrukci provedl Robert Hugo, dirigent, cembalista, varhaník, ale hlavně velmi poučený znalec barokní hudby. Vycházel z oper, které byly v repertoáru Denziho společnosti a z nichž mohl Denzi čerpat pro vytvoření pasticcia. Vyšlo mu několik skladatelů (Antonio Vivaldi, Francesco Gasparini, Antonio Bioni, Antonio Lotti, Geminiano Giacomelli a Giovanni Porta), z jejichž árií pak operu zrekonstruoval. Zrekonstruovaná opera byla uvedena v novodobé premiéře v rámci Pražského jara 2004. Souběžně s bádáním Roberta Huga pracoval na podobném tématu i Eduardo Garcia Salas, který se ovšem soustředil výhradně na Antonia Vivaldiho. Výsledky jeho bádání zůstaly v šuplíku až do roku 2018, kdy se mu ozval umělecký vedoucí souboru Musica Florea, dirigent Marek Štryncl, že by rád udělal vivaldiovskou verzi opery Praga nascente.

Tuto novodobou verzi provedl soubor Musica Florea se sólisty v rámci projektu Florea Theatrum v pátek 19.7. na letní scéně HAMU v Praze. Základem projektu Florea Theatrum je unikátní převozná divadelní scéna, která vychází z technologií vrcholného baroka. Scénu navrhnul Václav Krajc, architekt, který se zabývá barokní kulturou i teoreticky. Scéna tak odpovídá dobovým barokním scénickým inscenačním prostředkům. Kulisy byly velmi zdařilé a člověk málem zapomněl, že nesedí v zámeckém divadle v Českém Krumlově. Dekorace vytvořil Jiří Bláha, specialista na divadelní dekorace 18. a 19. století, mimochodem teoretik restaurování barokního divadla právě v Českém Krumlově. Návrhy kostýmů pocházejí od Christophera Vinze. Samozřejmě respektoval zákonitosti barokních kostýmů, přesto velmi zdařile zakomponoval do kostýmů Libuše nebo Ctirada jakousi obrozeneckou představu našich knížat. Režii měla Andrea Miltnerová, která je hlavní profesí choreografka. Právě analýza pohybu v barokních operách ji přivedla i k režírování. Zdůraznila plošné statické pojetí barokního divadla, nebála se ale zakomponovat i některé prvky, které patří spíše do gagů němého filmu (závěr prvního dějství, 4. obraz 2. dějství). Andrea Miltnerová připravila také choreografii, i když v italských operách se vlastně netančilo. Pro tuto rekonstrukci ale do ní byly zakomponovány taneční předěly, které tančily Romana Konrádová a Lenka Breeding jako české amazonky.

V Itálii zcela běžně zpívali mužské role kastráti. Danzi měl ovšem problém. V Čechách kastráti nebyli a těm italským se snad ze slunné Itálie nechtělo. Musel to vyřešit tím, že roli Ctirada si zazpíval sám, druhý mužský člen souboru Lorenzo Morettti zpíval Clodomíra a ostatní role, včetně Přemysla a Gustava, zpívaly ženské členky souboru. Toto obsazení samozřejmě respektovalo i rozdělení rolí v současné inscenaci. Kromě jedné výjimky. Do role „hluchoněmého“ sluhy Lesbina byl obsazen Filip Dámec, který se specializuje na obor kontratenor. Obě své árie zvládl velmi dobře, musím přiznat, že mne příjemně překvapil. Libuši zpívala Sylva Čmugrová. Mohu jen opakovat hodnocení, kterým jsem popsal její vystoupení na Hudebním festivalu Antonína Dvořáka Příbram – její hlas je velmi příjemný, dynamicky vyvážený, nosný. Snad jen artikulace u nízkých tónů by mohla být zřetelnější, přitom jinak je její hlas krásně silný. Ctirada si zazpíval Hasan El Dunia. Jeho tenor má bohatý témbr, výborně frázuje. Marta Infante jako Vlasta měla občas problémy, přesto podala dobrý výkon, a to i herecky. Zklamáním pro mne byla Eva Benett, její soprán byl slabý, když zpívala v pozadí jeviště spolu s Martou Infante, její hlas se přímo ztrácel. Na forbíně při árii už to bylo lepší. Naopak velmi mile mne překvapila Lucia Knoteková v dvojroli Gustava a Přemyslovy služky Děvíry. Jako Děvíra měla i jednu z mála skutečných hereckých příležitostí. Zhostila se jí skvěle. (Jen tak na okraj – do italského libreta vložil Denzi českou komickou vložku, snad aby více přilákal české publikum. Aby se to mohla Maria Denzio, která roli zpívala ve Šporkově divadle, naučit, měla to napsáno fonetickou italštinou.) Trochu zklamal i Clodomíro Manuela Gómeze Ruize, jehož tenoru chyběla lehkost. Michaela Šrůmová jako Přemysl naopak zpívala lehce a uvolněně.

Na celkovém velmi vysokém dojmu z představení má velkou zásluhu orchestr Musica Florea pod taktovkou Marka Štryncla, který dirigoval trochu neprakticky s barokní kytarou, zavěšenou na krku, aby ji měl po ruce při recitativech. Akusticky není atrium HAMU úplně nejlepší prostředí, zvláště když orchestr je prakticky na úrovni diváků. Přesto jeho Vivaldi byl skvělý, nádherně barevný. Spolupráce se sólisty perfektní. Jen Vivaldi by se asi divil, co dělá v jeho barokním orchestru cimbál. Orchestr měl dokonce i jednu funkci, kterou by člověk od orchestru nečekal – zahrál si sbor. A že to byl typicky vivaldiovský večer? Ale kdež. Příchod Libuše oznamovaly fanfáry. Hlavu za to nedám, ale asi poprvé za 250 let byl v pasticciu použit motiv z oper Bedřicha Smetany.

Foto: Michael Tomeš