„Quito Gato měl nohu opásanou rolničkami, které se tu a tam rozšafně rozezněly do rytmu.“

„Sólistka se ponořila do svých rolí s vervou a zdařilý projev doplnila jevištním chováním a jemnou dávkou manýrismu.“

„V souhře s kytaristou to bylo trochu náročnější, protože do svých aranží přinášel také osobitou živelnost.“

„Což nekrotí vás strach, což nekrotí vás strach, že půvab opustí vás?“ Mě osobně nekrotí, možná za to může vtíravý pocit, že mou rachitickou shrbenou postavu už mnoho půvabu opustit ani nemůže. Pokud takový strach, jímavě zpracovaný španělským barokním skladatelem José Marínem (1618/19-1699), trápil pařížskou rodačku mezzosopranistku Annu Reinhold, šlo o obavy zbytečné. Právě adjektivem půvabný se vyznačoval večer plný zejména španělské barokní hudby, který se konal 22. července v rámci festivalu Letní slavnosti staré hudby v prostorách nádhernými freskami oplývajícího Trojského zámku.

Jeden z dalších slunečných a parních pražských dní byl pro návštěvníky pondělního koncertu završen dramaturgicky chytlavě zpracovaným programem, navíc s instrumentačně nevídaným souborem. Většinu děl vyslechli v podání kytaristy Quito Gaty, smyčcového kvarteta Exclamatio String Quartet a Anny Reinhold. Gato byl vedoucím celého ansámblu a tvůrcem všech aranží.

Nad hlavami návštěvníků v alegorických výjevech neúnavně zápasili šlechetní hrdinové proti Turkům (námět není biblický, nýbrž historický – vítězství nad Turky u Vídně v roce 1683) a Quito Gato se postaral o úvod v podobě sólové kytarové kompozice Improvizace na fandango od Santiaga de Murcii (1673-1739), který sám sebe ve své publikaci z roku 1714 skromně prohlásil za „Mistra kytary ve službách španělské královny Marie Luisy Savojské“. Genius loci a zvolené kompozice spolu vytvářely krásnou synergii od samého počátku.

Po instrumentálním úvodu se ve dvou písních představila Anna Reinhold. I další vokální čísla doplňovaly instrumentální kousky tanečního charakteru a Quito Gato měl nohu opásanou rolničkami, které se tu a tam rozšafně rozezněly do rytmu. Trojským zámkem se proháněla lehká múza. I vybrané barokní písně a árie španělských komponistů zejména 17. století – mezi nimi kromě Marína také Juan Hidalgo, Gaspar Sanz nebo Sebastián Durón – se nesly víceméně v lehkém duchu. Durónova uhrančivá, italskou operou inspirovaná Ondas, riscos, pezes, mares (ze zarzuely Veneno es de amor la envidia) nabídla posluchačům harmonicky napínavější dobrodružství, jednalo se o pravděpodobně nejvíce prokomponovanou árii z první půle. Právě v ní se zpočátku viditelně nervózní sólistka ponořila do své (svých) rolí s větší vervou a už tak velice zdařilý projev doplnila i více jevištním chováním a jemnou dávkou manýrismu, který ovšem do kulis barokního zámečku postaveného pro českého šlechtice Václava Vojtěcha ze Šternberka dobře pasoval. Její parlanda byla velmi zvučná, citlivé tóny a průtahy občas pěvkyně okořenila málem na hranici čtvrttónů. Její hlas byl působivý hlavně ve střední poloze, nicméně si většinou dobře poradila i s náročnými výškami.

Když dozněla píseň od plodného Anonyma s názvem No hay que decirle al primor ve formě tance Járacas (takový furiant mezi španělskými tanci, plný rozjívených hemiol), publikum bylo vpuštěno do zámeckého parku, kde mělo možnost se psychicky připravit na hudební skok v čase. Někdo způsobně korzoval, jiný dal přednost stoickému vyhlížení za obzor. Někteří s chutí využili nabídky dvojky červeného, já mezi nimi, snad za účelem větší autenticity prožitku, abychom rozvířili jakousi zapomenutou jižanskou kapku ve své krvi. Olé!

Blok španělské či španělskými tanci inspirované hudby 19. a 20. století uvedl Quito Gato skladbou argentinského tvůrce Pedra Herrera. Pak následovaly technicky náročné, ale velmi specifické písně z dílny slavného básníka a hudebníka Federica García Lorcy (1898-1936). Ty Anna Reinhold podala suverénně. Doprovázela ji pouze kytara a byla to vítaná změna. Aranže Quito Gaty pro smyčcové kvarteto byly profesionálně a velmi stylově vytvořeny, ovšem v některých číslech zabraňovaly lepšímu a muzikálnějšímu ponoru do struktury často jednoduchých písní, jelikož do nich přinášely až nežádoucí virtuozitu. Prostá kombinace kytary a zpěvu fungovala skvěle.

obrázek

Následovaly lidové písně z Katalánska, zde v podání celého souboru. V tomto případě byly aranže naopak žádoucí a vtipné. Několikrát jsem zmínil lehkost programu, zde dosáhla svého vrcholu. I nastíněné manýry zpěvačky, stejně jako záměrné přehrávání, zde nabyly největších rozměrů.

Skoro až šokujícím dojmem proto působila nejpropracovanější, v kontextu ostatních děl rozsáhlá kompozice od Joaquína Turina (1882-1949) s názvem La oración del torero, op. 34, v překladu Modlitba toreadora. Autora k tomu inspirovala asi náročná podívaná na býčí zápasy v Madridu. Meditativní, zvláštním smutkem prodchnutá skladba plná pozdně romantických názvuků a impresionisticky znějících paralelních akordických postupů dovolila členům kvarteta Exclamatio (Alba Roca a Oriol Algueró – housle, Elisabeth Gex – viola, umělecký vedoucí Oleguer Aymamí – violoncello) plně se projevit. Některá místa se jim povedla báječně, v jiných bylo slyšet trochu nejistoty. Ve vybraných pasážích se jim podařilo vytvořit velmi pěknou a koncentrovanou hudební plochu. To bylo v souhře s kytaristou trochu náročnější, jelikož ten do svých aranží přinášel také osobitou živelnost, která se občas projevila skoro neznatelným improvizováním.

Po smutném toreadorovi přišel toreador vášnivý, alespoň skrze asociace spojené s operou Carmen. Zazněla slavná árie L’amour est un oiseau rebelle aneb Habanera. Samotný závěr patřil Manuelovi de Falla a písni z baletu El amor brujo (Čarodějná láska).

Ti, kdo si udělali v pondělí večer čas na kulturu, nelitovali. Interpreti se nám rozhodli naservírovat ochutnávku lahodných a řádně kořeněných španělských inspirací, tanců, písní a rytmů. To vše se špetkou elegance a hrstkou půvabu. Tento zážitek si můžete nechat zprostředkovat pomocí vašich rádiových přijímačů v pátek 16. srpna na Vltavě.

Foto: LSSH – Petra Hajská