„Jevištní podoba přidala k hudbě plameny svící, barokní malbu za pódiem a bílé lilie.“

„Propagace Saula stála jako na tuzemské hudební celebritě hodně na Adamu Plachetkovi, ale neméně důležitý byl Andreas Scholl.“

„Ve Znojmě jasně dali najevo, že scénické uchopení oratoria je možné.“

Händelovo oratorium Saul zaznělo pod taktovkou Romana Válka koncertně už počátkem letošního roku. Stalo se tak v Brně a v Praze. Hudební festival Znojmo teď přidal v české premiéře scénickou podobu díla, opět s Andreasem Schollem, Adamem Plachetkou a Krystianem Adamem v hlavních rolích. Čtvrteční premiéra v Jízdárně Louckého kláštera se stala, rovnocenně díky hudební i vizuální podobě, skutečným triumfem. Šest stovek diváků připravilo interpretům bouřlivou odměnu. Zbylá dvě představení se uskuteční ještě 27. a 28. července, v samém závěru festivalu. O den později se pak inscenace objeví na nádvoří zámku v Holešově.

Režisér a scénograf Tomáš Ondřej Pilař našel klíč k jevištní podobě díla na přesně vyhmátnutém pomezí mezi operou a duchovní hudbou, mezi příběhem o odpadnutí izraelského krále Saula od Hospodina a obřadnou alegorií o moci, zbytečné zlobě a neupřímnosti na jedné straně a čistotě úmyslů a věrném přátelství na straně druhé. Starozákonní epizoda, která se stala předlohou libretistovi – zámožnému umělecky nadanému amatérovi Charlesi Jennensovi – líčí období výměny králů. Z peripetií zachycených v biblické První knize Samuelově, které se učí v biblické dějepravě, jsou materiálem pro teology a bývají základem kázání v kostelích, se do díla dostal hlavní konflikt – Saulův strach, že Davidovy úspěchy zastíní jeho dosavadní oblibu, Jonatánovo přátelství s Davidem navzdory královskému otci a Saulova marná snaha Davida odstranit. Bůh měl jiné plány než dosavadní vládce: David, poctivý a zbožný mladík, vítěz nad Goliášem, je skutečně ten, kdo má po Saulovi přijít na trůn…    

Ke vzpomínce na zmíněné koncerty dodalo nyní tříhodinové znojemské představení hodně navíc – posluchačské potěšení z již definitivně dokonalého hudebního nastudování i užitek ze srozumitelného a až mysteriózně působivého znázornění, přiblížení a výkladu děje. A také plameny svící, ohlas na exaltovanou barokní malbu za pódiem a vůni lilií a kadidla – a před představením a o přestávce nespočet číší regionálních vín.  

Georg Friedrich Händel v Londýně po opadnutí zájmu publika o operu na italská libreta a v italském stylu přišel s oratorii na anglické texty na trh šikovně, na hraně mezi divadelním a koncertním stylem. Do Saula v roce 1739 vtělil, určitě víc než později do Mesiáše, jasné dějové prvky. Nevyžadují, ale zcela určitě umožňují scénické uchopení. Ve Znojmě jasně dali najevo, že je možné. Aniž by se snažili udělat z oratoria operu a aniž by se pokoušeli o podrobnou rekonstrukci barokního divadelního vyjadřování, zachytili potřebného ducha díla. Historicky poučená byla hudební složka, kterou měl v rukou Roman Válek se svým souborem Czech Ensemble Baroque. Choreografie, ať už v pohybech sboru, nebo hlavně ve stylizovaném projevu pěti tanečníků, o barokní estetice také věděla, ale bez snahy o úplnou historickou věrnost. A režie našla vlastní jazyk – v pomalých přesunech sboristů, v příchodech a odchodech protagonistů dopředu na pódium zezadu podél stěn sálu i prostřední uličkou, v živých obrazech, v náznacích ilustrujících náladu, proměny a zvraty.

Adam Plachetka vnesl do děje výrazně expresivním, operním ztvárněním titulní postavy dramatický a silně psychologický dějový prvek. Král Saul byl v jeho podání svévolně hněvivý, až zuřivý. Vrcholnou scénou byl nezdařený pokus zabít Davida. Znázorněný let kopí, nekonečně zpomalený, jak si zbraň předávali nad hlavami sboristé, a zakončený nečekaně hlasitým úderem o zem, kontrastoval s hudbou a stal se jedním z dramaticky nejpůsobivějších okamžiků večera. Plachetkovi Händelova rychlá vokální linka a vzrušený, chlapsky drsný výraz bezpečně sedly.

Stejně tak byla kontratenorová role Davida vhodným úkolem pro Andrease Scholla, jehož hlas je ještě stále skvěle pohyblivý, silný, s krásně rovnými a na správných místech postupně rozechvěnými kantilénami, schopný přirozeného a přesvědčivého výrazu; jde o kultivovaný stylový projev s čistými ozdobami, jemným výrazem, uvěřitelným prožitkem. Árie „Such haughty beauties“ byla dokonalým pěveckým číslem světového formátu. Propagace brněnského a nyní i znojemského Saula stála jako na tuzemské hudební celebritě hodně na Adamu Plachetkovi, ale neméně důležitý byl Andreas Scholl: mezinárodní hvězda, jejíž získání bylo velkou výhrou – pro publikum podnětným svátkem, pro ostatní zúčastněné umělce setkáním se suverénním specialistou, špičkovým profesionálem a milým kolegou.

V áriích zazářil jako Jonathán také tenorista Krystian Adam, jehož hlas je možné v Česku pravidelně oceňovat i při jiných špičkových barokních projektech. Výborně se zapojil mladý barytonista Tadeáš Hoza jako velekněz. Saulovy dcery ztvárnily Natalia Rubis a Kristýna Vylíčilová, Čarodějnici Jakub Kubín a Ducha Samuelova Jiří Miroslav Procházka.

Za zmínku stojí větší varhanní part v instrumentálních částech, harfové sólo, zvonkohra… ale i smyčcové tutti, doprovodné continuo nebo zvukomalba předjímající Saulovo setkání s čarodějnicí a Samuelem. Roman Válek vládnoucí nad tím vším se nezapřel. Jím řízené kreace jsou vždy živelně emocionální, neakademicky stylové, vedené podnětně, svižně, naléhavě a přesně. Dílo dostalo pod jeho rukama diferencovaný, podrobně artikulovaný tvar, obsahující virtuozitu i krásu, klid i vzrušení, vznešenost i jímavou hloubku, která – před pozitivním oslavným závěrem – ozdobila nádherně napsanou a stejně krásně naaranžovanou smuteční scénu. Velké uznání patří sboru, který nenápadně k dokonalosti připravuje Tereza Válková. Měl úkoly nejen ryze hudební, ale i divadelní a přispěl ke zvukové i k vizuální podobě projektu velkou měrou. 

Händelův Saul, starozákonní příběh o králi, který se protiví Hospodinovi a doplatí na to, je barvité drama plné emocí, bohatých hudebních charakteristik i náladově vyprofilovaných scén, oproti často složitě zamotaným italským barokním operám v ději přehledné. Má zřetelně vyprofilované postavy a jasné poselství. Oproti koncertnímu nastudování z počátku letošního roku – které bylo rozhodně velmi dobré a mělo skvělý ohlas a ve své kompletnosti bylo zřejmě českou premiérou – doznal červencový Händelův Saul pro znojemské pódium ještě propracovanější a zažitější hudební podoby. Je to logické, příprava inscenace vyžaduje delší čas, zkoušek bylo k dispozici víc. Ale doznal také lehkého prokrácení. Z posluchačského hlediska asi ku prospěchu věci. Nejen proto, že čtvrteční večer byl po tropickém dni hodně dusný a že charakteristickým prvkem byly v auditoriu pohybující se vějíře. Také proto, že koncertní a divadelní čas plynou jinak – a že příběh dostal potřebný příjemný spád. O to působivěji vyznívala pak některá pozastavení děje. Když pětačtyřicet minut před půlnocí oratorium skončilo a početný realizační tým si užíval ovace vstoje, bylo jasné, že se mimořádný projekt opravdu povedl. Händelova Saula v Česku hned tak zase neuslyšíme a neuvidíme. Nejen takto zdařile, ale vzhledem k obvyklým vzorcům v tuzemském hudebním dění je pravděpodobné, že bohužel zatím spíše vůbec.

Foto: Hudba Znojmo – Petr Vokurek, Petr Veber