„Vysoká míra celkového sladění mezi zpěváky byla neodiskutovatelná… celkově byly jednotlivé hlasy po celou dobu koncertu perfektně vyrovnané.“

„Utopia dokáže být křišťálově čistá v intonaci v jakékoli hlasové sazbě a kombinaci.“

„Program byl výjimečný už jen nápadem sestavit večer z vícehlasých skladeb s mariánskou tematikou, která svým silným ženským prvkem není v dnešní době vůbec na škodu.“

Dvacátý ročník festivalu Letní slavnosti hudby nabídl výjimečný večer v klášteře sv. Anežky České. Ten, kdo přišel, vyslechl nešpory mariánských svátků z per mistrů franko-vlámské renesanční polyfonie v hlasech špičkového belgického vokálního ensemblu Utopia.

Kdybych měla charakterizovat večer jedním slovem, byla by to asi něha. Prolínala se přednesem zpěváků a zároveň jako by do své jemnosti halila celý prostor. Anežský klášter má takovou atmosféru. Bezpochyby je to Anežčin vliv a pocit zvláštního klidu, který obestírá okolí Haštalského náměstí. V podstatě jste v srdci Prahy, vše kolem žije, ale toto místo je svým tichem fascinující. Možná by se dalo přirovnat k oku orkánu. Symbolické spojení Panny Marie a sv. Anežky, která byla teprve těsně před sametovou revolucí svatořečena, bylo tedy místem a tématem mariánských nešporů zpečetěno.

Nešpory, z latinského vesperae, tedy modlitby večerní části hodinkového officia, sestávaly z invitatoria, pěti žalmů, čtení z bible, hymnu, verše, Magnificat a jedné ze čtyř mariánských antifon nebo spíše hymen. Soubor většinu z těchto částí provedl a vybral si pojetí nejvýznamnějších skladatelů a kapelníků 16. století napříč Evropou.

K modlitbě nás pozval Giovanni Giacomo Gastoldi se svým pětihlasým Domine ad adiuvandum me. Zpěváci tak učinili v symbolickém základu-středu kostela a půdorysu kříže. Jeho slavnostní duch dal tušit všestrannou jistotu, se kterou Utopia program pojala. Žalm Dixit Dominus zahrál atmosférou a uměřenějším způsobem kompozice na vážnější strunu. Tomás Luis de Victoria, autor tohoto zhudebnění, zde užil techniku alternatim, kdy jsou liché verše, respektive jejich zhudebnění, komponovány vícehlase a sudé jako chorál. (Nejen) toho se ujal Lieven Termont, sytý baryton ensemblu. Victoria, který působil v Římě a Madridu jako osobní kaplan královny-vdovy Marie, manželky římského císaře a českého krále Maxmiliána II. a matky Rudolfa II., zazněl v tento večer ještě jednou, v nešporním žalmu Lauda Jerusalem.

Josquin Desprez, o jehož životě se ví málo i přes jeho dobovou slávu, nemohl v této společnosti renesančních umělců chybět. Jeho mírumilovnými souzvuky vykvetly hlasy vokalistů v Laudate pueri Dominum. O autorství se prý vedou spory, nicméně vysoká míra celkového sladění mezi zpěváky byla neodiskutovatelná. Až andělsky zde zněla sopranistka Victoria Cassano, i přes to, že nebyla výrazněji vytažena, celkově byly jednotlivé hlasy zde a po celou dobu koncertu perfektně vyrovnané.

Pulchra es amica mea Giovanniho Pierluigiho da Palestrina, jednoho z mistrů vícehlasu 16. století, kapelníka u sv. Petra ve Vatikánu, byla o něco vášnivější co do harmonie, pokud to tak lze říci z pohledu posluchače 21. století. Text ze starozákonní Písně písní je však zhudebněn s velkou vznešeností a vazbou na onu Rosu Mysticu. „Krásná jsi, přítelkyně má…“ Ensemble zmíněné podtrhl svým výrazem plného, šťavnatého (sou)zvuku.

Cristóbal de Morales, který byl mimo jiné členem papežské kapely v Římě, je autorem čtyřhlasé mariánské antifony Salve Regina. Zejména část „et spes nostra salve“ a imitace v hlasech vytvořila kouzelný sykavkový efekt. V anonymním zpracování žalmu Laetatus sum se střídal chorální způsob s dvouhlasým „odpovídáním“. Utopia dokáže být křišťálově čistá v intonaci v jakékoli hlasové sazbě a kombinaci. Tento um, který je podmínkou číslo jedna pro provozování renesanční polyfonie, dovádějí jeho členové k dokonalosti. Vytahují své hlasy a zase se zanořují přesně, kdy je potřeba a jejich dynamické oblouky a „sezpívanost“, podpořené báječnou akustikou, byly jako mírné vlnky na vodní hladině s minimálními gesty a náznaky. To dávalo sympatický pocit, že komunikují s pomocí telepatie.

Důkazem toho byla i překrásná díla dalšího španělského autora, Francisca Guerrera. Pětihlasé La luz de vuestros ojos a La gracia y los ojos bellos ze sbírky Canciones y villanescas espirituales jsou zajímavým příkladem vzájemného ovlivňování světské a duchovní hudby. Forma přímo inspirovaná italskou taneční villanellou a text chvalozpěvného charakteru k nikomu menšímu než „Panně jasnější než slunce, krásnější, než nesmrtelnost sama“ jsou důkazem hledání a nacházení různých kompozičních jazyků i v době vyhraněných mantinelů daných církví.

De Morales zazněl podruhé v podobě pětihlasé mariánské antifony Ave, Regina Caelorum. Měkké, ale nosné hlasy opět zaplnily kostel sv. Salvátora a přenesly nás do doby, ve které se snaha oslavit svaté a nedotknutelné – a zároveň naděje na „království nebeské“ – zrcadlila ve stavbách chrámových prostorů, ale i ve stavbách hudebních. Nabalování hlasů a kontrapunktická práce jako by dávaly pocit, že rosteme, že se už už vytahujeme k nebesům a stropům katedrál. Žalm Nisi Dominus Orlanda di Lassa je příkladem řečeného; příkladem, který může být skrze hudbu živoucí a kterému rozumíme i po několika minulých stoletích. „Jestliže Hospodin dům nebuduje, marně pracují ti, kdo jej staví…“

Dvojice anglických skladatelů Richarda Deringa a Petera Philipse, kteří působili převážně v oblasti Belgie a Nizozemí, se blýskla v Ave verum corpus a Ave, Maria, gratia plena. Pokání, prosba za přímluvu a naděje na odpuštění rezonují v závažnosti propletených hlasů a konečném durově laděném „amen“.

Gregoriánský chorál Ave maris stella zazněl v efektním dialogu sopránu s kontratenorem, zde skvělý Bart Uvyn, a barytonu s basem – tím byl Bart Vandewege, přičemž poslední strofu přednesly všichni čtyři zúčastnění. Z vokalistů nesmím opomenout také tenoristu Adriaana de Kostera. Skutečnou třešničkou na dortu se stalo Magnificat secundi toni Nicolase Gomberta, frankovlámského skladatele, jehož tvorba představuje vrchol renesančního vícehlasu. Střídá se tu opět polyfonní a chorální sazba, podobně jako u de Victorii.

Chvalozpěv Panny Marie uzavřel magický večer v podání vynikajícího souboru, jehož členové spolupracují nebo spolupracovali s nejznámějšími ansámbly, které se věnují renesanční hudbě, včetně Collegium Vocale Gent či Capilla Flamenca. Utopia má na svém kontě i produkci soudobé hudby a festival, který si klade za cíl propojovat hudební, filmové a výtvarné umění. To, že budují mosty, potvrdili i v Praze u Anežky. Program typu, který zazněl, byl výjimečný už jen nápadem sestavit večer z vícehlasých skladeb s mariánskou tematikou, která svým silným ženským prvkem není v dnešní době vůbec na škodu. Témata oddanosti své cestě, na které získáváme postupně klid, dávání i přes to, že nedostaneme nic zpět, a pokory, která se promítají v osobnosti sv. Anežky České i v hudbě, kterou jsme vyslechli, jsou možná palčivější než kdy dřív. Rosa Mystica v podání tohoto vokálního uskupení, působícího v Anverpách, zdárně vykvetla a její podmanivá vůně renesančních harmonií se bude linout jistě ještě pár dní.

Foto: Letní slavnosti staré hudby – Petra Hajská