sobota, 10 srpen 2019 10:15

Virtuosi Pragenses a Edita Randová v Českém Krumlově

Autor:

„Chápu ještě výběr čtyř písní z oblíbeného cyklu Cigánské melodie, ale již trochu méně tři části z pětivěté Serenády E dur.“

„Virtuosi Pragenses se uvedli pod taktovkou Martina Peschíka v Mozartovi v solidním zvuku a intonaci.“

„Málo ochoty ke spodním stupňům dynamiky pronásledovalo komorní orchestr nejvíce v doprovodech mezzosopranistky Edity Randové.“

 

4

 

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov kráčí nezadržitelně do finále. Ve středu 7. srpna představil v kouzelném prostředí zámeckého Maškarního sálu soubor Virtuosi Pragenses s dirigentem Martinem Peschíkem a mezzosopranistku Editu Randovou. Zazněl výběr z Dvořákových písňových cyklů a tři části z jeho populární Serenády E dur. Z Mozartova odkazu pak jedna z jeho raných symfonií - Symfonie Es dur K 16 - a v závěru koncertu Symfonie A dur K 201.

Koncert 7. srpna v akusticky atraktivním prostoru Maškarního sálu již nebyl tak přísně stylový, jako den před tím program Ensemble 18 + s jubilantem Bohuslavem Matouškem. Ale ani ne tak jednoznačně precizní a vyrovnaný s velmi dobrou, leč přece jen trochu zrádnou akustikou prostoru. Program tvořily dvě z raných symfonií, jakých napsal Mozart třicet, tak jsou i řazeny z velkého souborného vydání. První z této skupiny vznikla, když mu bylo pouhých devět let... Neuvěřitelné! Naopak druhá zvolená Symfonie A dur, číslo 29 (Köchel 201), nám připomene odkaz Haydnových symfonií, je již vyzrálejší, kompozičně bližší vrcholným symfoniím autora.

 

8

 

Z Dvořákova díla zazněl méně uváděný cyklus Tří novořeckých básní opus 50 (jejich svrchovaným interpretem byl barytonista Jindřich Jindrák, dílo natočil pro firmu Supraphon, spolu se všemi písňovými cykly Antonína Dvořáka). Z ostatních děl to byly již jen výběry jednotlivých částí. Chápu ještě výběr čtyř písní z oblíbeného cyklu Cigánské melodie, ale již trochu méně tři části z pětivěté Serenády E dur. Kompozici z roku 1875, na koncertu zjevně pro širší publikum nejpopulárnější, by zřejmě nebyl problém interpretovat v jejím celku. Místo pěti částí skladby uvést jen tři, pouhé dvě vynechat, se jeví trochu přehnaně úsporné. Koncert nebyl dlouhý. Když jsem odcházel po konci večera na parkoviště, zpíval mi na cestu Paolo Lardizzone z Otáčivého hlediště teprve vstupní árii Kalafa v probíhajícím prvním obrazu Turandot. Tak jsem si árii ještě vyslechl coby "přídavek" z dálky číslo dvě, po Dvořákově Humoresce na koncertu. Je ale dobré toto konkurování simultánními hudebními akcemi ve stejné době? Koncert totiž nebyl příliš ideálně navštíven, na rozdíl od zmíněného předchozího večera.

Symfonie číslo 1 Es dur je opravdu velmi raná. Je jen třívětá, má ale velmi energické, překvapivě vitální vstupní téma. Zajímavé je rovněž téma Andante v jeho střední části, jistě i melodický tvar, který moc připomíná finále poslední Mozartovy symfonie. Prazvláštní souvislosti tohoto Mozartova raného dílka a jeho díla vrcholného. Virtuosi Pragenses se uvedli pod taktovkou Martina Peschíka v Mozartovi v solidním zvuku a intonaci. Homogenita souzvuku i lehkost hry teprve nacházela svoji pravou tvář. V počátku nebyla ještě intonace ve smyčcích perfektní, zvuk houslových skupin byl příliš hutný, méně odlehčený. Vnucoval se mi, co platno, do srovnání Haydn předchozího večera, jeho technická i stylová vycizelovanost v celkové nadlehčenosti podání. V tečkovaném rytmu pregnantněji zazněl Menuet, jenž už nám v této rané Mozartově symfonii avizuje charakter budoucího symfonického scherza. Dirigent Martin Peschík vystavěl témata jednotlivých vět pevně, se zřetelnými a přehlednými avízy v dirigentském gestu, s jasnou osobní koncepcí. Symfonii č. 29 A dur v závěru koncertu cítil zajímavě dramaticky, ve zvuku mnohdy záměrně hutněji, s jakousi vizí per futurum až k Beethovenovi. Ale dynamice chybělo potřebné vybočení z neustálého rozmezí mezi poco forte a forte. Možná zde hrála roli příliš příznivá akustika Maškarního sálu, která se musí vždy vyzkoušet, snadno se v ní podléhá klamu a raději se obvykle v dynamice přidává než ubírá... Výborně zněly v tónu i bezvadné intonaci dechové nástroje v orchestru, po celý večer hráli hudebníci pozorně, přesně. Jejich zaostřené, pevné ladění a technický nadhled ve hře byl srovnatelný s rakouskými a německými orchestry, jak je slýchávám rád právě u hudby slohu klasicismu. Bravo!

 

5

 

Málo ochoty ke spodním stupňům dynamiky pronásledovalo komorní orchestr nejvíce v doprovodech mezzosopranistky Edity Randové. Nejvíce v cyklu Tří novořeckých básní op. 50 na texty Václava Bolemíra Nebeského v překladu novořeckých písní národních (1878). Mezzosopranistka Edita Randová se snažila o vystižení baladického rázu tří písní, které opěvují bájné reky národa dočasně strádajícího pod cizí nadvládou. Písně instrumentoval dirigent Martin Peschík, což je moc záslužné! Bohužel při interpretaci docházelo ke značnému dynamickému nesouladu mezi orchestrem a interpretkou. Tím jsem nerozuměl skoro ani jedinému slovu, ač text rámcově znám zpaměti a mohu si ho tudíž domýšlet. Na rozdíl od posluchačů, kteří vyslechli cyklus spíše poprvé, neboť se neprovádí na veřejnosti častěji.

Ve druhém cyklu populárních Cigánských melodií byl zvolen jen výběr čtyř písní z cyklu. Dynamika orchestru již byla po přestávce zřetelně ukázněnější než u předchozího cyklu, ale ani zde ještě nikoliv optimální. Orchestru se prostě do pianové dynamiky nechtělo a zmíněná akustika s příznivým dozvukem do auditoria vše jen umocňovala. Nechci příliš pitvat výkon pěvkyně, která nebyla zřejmě v plné kondici. K menší srozumitelnosti textu se přidávala i intonační labilita s častými vdechy v ne zcela formálně logických místech ucelených period. Pokud si zvolím na festivalu píseň Stará matka, která je obecněji dobře známa, nemohu nadechovat v jedné čtyřtaktové hudební frázi dvakrát, libovolně si nouzově dodechovat… Ale platí to i pro písně v hybných tempech jako jsou Struna naladěna nebo Široké rukávy, kde by tento problém být vůbec nemusel. Frázování je v interpretaci těchto písní zásadně důležité. Pokud se již volí písňová literatura, která je dnes ještě méně veřejně propagována, než tomu bylo v minulosti, má se volit v reprezentativním podání. Jinak se dobrá idea trochu míjí účinkem. Pozitivem zůstává instrumentace písní dirigentem Martinem Peschíkem, která může být per futurum jistě vícekráte dobře využita. Rovnováha dynamiky mezi hlasem a orchestrem je jistě mnohem citlivější než mezi hlasem a klavírem. Je třeba ji více sledovat a akusticky v místě tvoření i flexibilně přizpůsobovat.

 

2

 

Soubor Virtuosi Pragenses předvedl ještě tři části z Dvořákovy Smyčcové serenády E dur, opus 22, z roku 1875, známou hudebním posluchačům jako evergreen doby předvánoční a vánoční. Její vstupní část - populární Moderato - zaujalo spontánností interpretace, jakoby se orchestr náhle ocitnul v sobě bližším světě. Souhra a homogenita orchestru se mi nejvíce zamlouvala ve zvoleném Scherzu, ale i Finale vyšlo celkově v tempech i zvukové homogenitě smyčcových nástrojů vydařeně. Zejména závěr serenády v Allegro vivace působil temperamentním a přesvědčivým dojmem. Bylo zřejmé, že skladbu orchestr dobře zná, však je to pro smyčcový orchestr vděčné dílo. O to méně chápu, proč nemohla být Serenáda E dur provedena ve svém celku, když se vynechala pouze druhá část s půvabným Tempo di valse a čtvrtá s lyricky laděným Larghettem...

Mozartova Symfonie A dur a části Dvořákovy Serenády E dur byly nejlepšími okamžiky koncertu technicky i výrazově, na třetím místě mohu zařadit i vstupní ranou Mozartovu Symfonii Es dur, dramaturgicky jistě velmi zajímavou a de facto svojí koncízní formou nahrazující obvyklé ouvertury.

Vokální dílo Antonína Dvořáka je skvělé, měl jsem možnost referovat o koncertu z Dvořákovy písňové tvorby na Vysoké u Příbrami v květnu, v rámci Dvořákova hudebního festivalu. Tam jsem byl opravdu moc potěšen citlivou a technicky zdařilou interpretací na písňovém koncertu. Totéž nemohu říci, ač velmi nerad, o vokálním Dvořákovi na tomto významném festivalovém koncertu. Nepotěšil mne, tož ani já svým textem zřejmě příliš nepotěším. Abych vše trochu odlehčil, používám známou repliku z populárního filmu Lubomíra Lipského… Jako milý přídavek večera působila populární Humoreska A. Dvořáka, která naopak publikum zřetelně velmi potěšila.

 

1

 

6

 

9

 

Foto: MHF Český Krumlov

Jiří Fuchs

Sbormistr, vysokoškolský pedagog a hudební publicista. Je autorem článků a recenzí pro regionální tisk, Cantus, hudební časopisy a hudební portály, zejména recenzí týkajících se sborových festivalů, koncertů, operních představení a CD.

Doc. Mgr. Jiří Fuchs je absolventem Hudební fakulty AMU v Praze v oborech zpěv a dirigování sboru. V letech 1971 - 73 hostoval jako student vícekrát na scéně Národního divadla (Figarova svatba a Prodaná nevěsta). Od roku 1972 do roku 1982 byl sólistou opery v Plzni. Současně začal od roku 1977 pracovat na Pedagogické fakultě v Plzni, kde vedl Akademický ženský sbor a úzce spolupracoval s plzeňským dirigentem Antonínem Devátým a na jeho doporučení se sbormistrem Josefem Veselkou. Od roku 1982 působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Založil a vedl tam úspěšně Jihočeský vysokoškolský sbor, se kterým dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů - předních umístění v řadě prestižních soutěží Evropy. Provedl řadu novinek ze soudobé sborové hudby. V rozhlase natočil se sborem na 60 studiových snímků. V roce 1993 se habilitoval v oboru dirigování sboru. Je členem národních i mezinárodních porot soutěží v oblasti sborového zpěvu. V oboru sborového řízení byl na krátkodobých zahraničních stážích, přednášel na několika mezinárodních sympóziích o problematice sborové hlasové výchovy. Věnoval se též práci kulturně organizační, byl předsedou Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů, organizoval sborové festivaly a koncerty sborů. Za svou rozsáhlou hudební činnost byl oceněn Cenou Františka Chodury (1993) a Cenou Bedřicha Smetany (2013).

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.