„Není typem dirigenta spoléhajícího na improvizace. Což se jeví někdy jako plus, jindy ale také trochu jako minus.“

„Jak vidět, vozit Smetanu do Česka je nesnadné.“

„Část „Luna: rej rusalek“ byla ve velmi pomalém tempu, pomaleji jsem tuto část skladby dosud neslyšel.“

Mezinárodní festival Český Krumlov představil 9. srpna v Zámecké jízdárně Durynskou filharmonii pod taktovkou japonského dirigenta Yuki Miyagiho. Program symfonického koncertu tvořily evegreeny artificiální hudby – Smetanova Vltava z cyklu Má vlast a Osudová symfonie Ludwiga van Beethovena. Zazněl také Dvojkoncert pro housle a violoncello Johannnesa Brahmse. Jeho poslední dílo v symfonické tvorbě se pro značnou náročnost na sólové nástroje hraje méně, ačkoliv se jedná o vrcholnou kompozici vzácných kvalit. Za sólisty Brahmsova koncertu byli zvoleni houslistka Sanghee Cheong z Jižní Koreje a violoncellista Stefan Kropfitsch z Rakouska.

Koncert Thüringer Philharmonie na MHF Český Krumlov osobně velmi vítám. Jedná se o orchestr střední německé kategorie, který plní významnou kulturní úlohu ve městech Gotha a Eisenach. Vznikl v roce 2017 sloučením původní tradiční Thüringer Philharmonie Gotha s Landeskapelle Eisenach.

Je velmi účelné poznávat německé orchestry z blízkých oblastí, se kterými nás pojí úzké vazby a vztahy z minulosti. Navíc se tím přirozenou cestou pěstují vztahy s naším velkým sousedem a kulturní vazby jsou obrovskou devizou, ničím nevyčíslitelnou. Jako předseda Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů jsem velmi podporoval vznik festivalu Šumava – Bavorský les. Sám ze Šumavy pocházím, a tak vím dobře, že je nutno v tomto aspektu vyvíjet snahu, jíž není nikdy dost. Je málo věcí, o kterých bych byl tak dalece přesvědčen.

Thüringer Philharmonie se představila jako orchestr vyrovnaný, ve zvuku vyvážený, s kultivovaným zvukem houslových skupin i dechových nástrojů. Vedl ji na koncertu v Českém Krumlově japonský dirigent Yuki Myiagi. Dirigent technicky velmi dobře vybavený ve smyslu racionality ve výstavbě skladeb, v pozornosti k dynamice, což jsem oceňoval, se smyslem pro vyzdvižení detailů. Je zřejmě typem dirigenta, jenž promýšlí partitury svým vlastním, osobitým pohledem, nenechává se svést mnoha vzory, kterých je ve zvolené ose repertoáru Smetana – Brahms – Beethoven doslova nepřeberné množství. Není typem spoléhajícím na improvizace. Což se vše jeví někdy jako plus, jindy ale také trochu jako minus.

Vstupní skladbou koncertu byla v Čechách obecněji známá Vltava ze Smetanova cyklu Má vlast. Celý cyklus má pro národní českou hudbu 19. století zásadní význam. Sám přiznám, že je pro mne od dětství hudební prioritou nesčetněkrát slyšenou a z partitury podrobně analyzovanou. Samozřejmě, že znám důvěrně interpretaci Talichovu, Ančerlovu, Neumannovu, Kubelíkovu, vždy jsem pozorně analyzoval pojetí zahraničních dirigentů, z nichž mi dodnes jako nejlepší vychází rakouský dirigent Wolfgang Sawalisch, jenž se odchýlil od vytýčené české tradice a interpretaci originálně obohatil o nové prvky tempické, dynamické, ale i ve vyzdvižení jiných nástrojových skupin než bývá obvyklé. Ani Vídeňáci s Barenboimem tuto originalitu nepřevýšili, Barenboim velmi respektoval interpretaci Rafaela Kubelíka. Mohl bych na téma interpretace Mé vlasti psát snad do nekonečna, ale jaká byla interpretace japonského dirigenta Yiki Myiagiho? Dirigent nemiluje zřetelně ostrá tempa, což nebude asi otázka staršího věku, neboť Rafael Kubelík interpretoval v podobných letech Mou vlast velmi živelně, v tempech ostřeji než Neumann, Polku ve Vltavě až na hranici hratelnosti. Myiagi je racinální typ, jak jsem předeslal, je to zřejmé i z jeho dirigentského gesta. Vltavu pojal idylicky, ve volných tempech, s důrazem na zpěvnost a plastičnost opakujícího se leitmotivu a na lyrickou strunu této geniální symfonické básně. Zmíněná stylizace polky v L’istesso tempo ma moderato byla opakem Kubelíkova živelného podání, ale i Neumannova, které je poněkud lyričtější a tempově bez extrémů. Byla hodně volně interpretována a nic proti tomu, pokud to dirigent chápe dle své osobní představy! Část L’isteso tempo, pod Smetanovým názvem Luna: rej rusalek, byla ve velmi pomalém tempu, pomaleji jsem tuto část skladby dosud neslyšel. Dirigent ale dokázal ztišit filharmoniky do skutečného, Smetanou předepsaného piana, vyrovnaného a měkkého ve zvuku harmonie. Líbilo se mi toto poeticky vytvarované místo! V části Svatojánské proudy, jak stojí v partituře, vyšel dobře dramatický akcent jako protipól předchozí části. Più moto – Široký tok Vltavy – zněl ale poněkud chladně, postrádal větší napětí a spontaneitu, kterou dirigenti právě zde obvykle neskrblí. Rovněž finální motiv Vyšehradu ve vrcholu nevynikal, možná, že izolovaně interpretován od cyklu zůstal trochu nepochopen. Závěr zazněl ve smyčcích technicky perfektně, ztišen do opravdového ppp, v důsledném ritardandu, akordy zazněly jednotně.

Jak vidět, vozit Smetanu do Česka je nesnadné, ostatně ani Barenboim se nesetkal s plným doceněním odborných kruhů, ač zajisté technicky jsou Vídeňští filharmonikové světovou špičkou. Já za sebe si dovoluji toto provedení Thüringer Philharmonie ocenit za technickou spolehlivost, jemnost smyčců, respekt k nízké dynamice i snahu o co nejlepší provedení. Chyběl mi ale větší melodický tah jednotlivých částí, spontaneita, ale i patřičná míra vřelosti. To není kritika, pouze charakterizace slyšeného v trochu nespravedlivém porovnávání s interpretací špičkových symfonických těles a legendárních dirigentů. Musel jsem si retrospektivně uvědomit, že Mou vlast vnímám a hodnotím od dětství se špičkovými orchestry, s regionálními velmi málo.

Dvojkoncert Johannesa Brahmse je vynikající dílo předního německého skladatele 19. století, jeho poslední symfonicky laděné dílo. Vznikalo v průběhu roku 1887. Forma dvojkoncertu zde není aplikací starých koncertantních forem, pracuje více na principech symfonie, do níž vkládá vstupy, jakoby epizody koncertantních nástrojů. Koncert je pro sólové interprety vysoce obtížný, proto oceňuji sólisty, které přizvala Thüringer Philharmonie ke spolupráci.

Houslistka z Jižní Koreje Sanghe Cheong vynikala jemnou, lyricky laděnou, až poeticky snivou hrou, s technicky bezvadným vedením ve všech polohách. Její světlý, trochu v prostoru jemně subtilní charakter zvuku se krásně, až příjemně kontrastně pojil s nádherným tónem rakouského violoncellisty Stefana Kropfitsche. Pokud bych ve večeru označil některý výkon za opravdu vynikající, oslovující, pak tento projev, plný technické suverenity, nadhledu, ale také emotivního výrazu v široce pojatých, plastických frázích, s imponujícím výrazem mužnosti v projevu. Hned po vstupu v Allegru, kdy po expozici hlavního tématu nastoupí recitativní část sólového violoncella, jakási meditativní výpověď, zaujal violoncellista S. Kropfitsch napětím ve výrazu, tím i důležitou sdělností svého projevu. Stal se pro mne podstatným aktérem v dané skladbě, připočtu-li navíc jeho sympaticky zřetelný smysl pro pevný rytmus. Sólisté se postarali o krásnou úroveň interpretace Brahmsova vrcholného díla.

Dirigent se ocitl u Brahmse znatelně ve „svém“ světě racionality a stavebného umu. Líbila se mi jeho tektonika druhé části – Andante. Ale i třetí, poslední část – Vivace non troppo – kdy je téma použito jako hlavní téma rondové formy, vyznělo tempicky, v dynamice i výrazu přesvědčivě. Z mého úhlu pohledu byl Brahms technicky i výrazově vrcholem večera, interpretačně nejpřesvědčivější skladbou. Oběma sólistům patří zvolání bravo, violoncellistu jsem si hned představoval ve Dvořákově violoncellovém koncertu. Jeho hra, plná zaujetí a niternosti výrazu, mi tuto představu během koncertu přímo vnucovala.

I když ryze teoreticky jsem předpokládal, že Beethovenova Pátá symfonie by mohla být oním vrcholem, tak nebyla. Byl to Brahmsův dvojkoncert i díky výtečným zvoleným sólistům. Nevím, zda je Osudová u nás nejpopulárnější, nemám jasné preference, pokud ano, tak patrně jdou moje sympatie k šesté Pastorální F dur. Nicméně Osudová symfonie svým vstupním tématem v Allegru con briu, s oním typicky osudovým motivickým úderem, bude asi přece jen nejvíce hudebnímu publiku známá. Beethoven zde k ustálenému klasickému orchestru přidává kontrafagot a tři pozouny.

Zmíněný jednoduchý motiv mezi tóny g – es a f – dé je de facto jediným motivem první části. Z něho povstává Beethovenova geniální kompoziční výstavba celé věty, obsahující plných 502 taktů! Pro dirigenta je zde úhelným kamenem tektonika s kontrastem druhého tématu. S provedením, reprízou a kódou. Tektonika první věty se dirigentovi vydařila velmi dobře. Druhá část – Andante con moto – zklidnila úvodní proud symfonie až příliš, variační proměny jakoby náhle postrádaly větší interpretační invenci. Ani Scherzo ji zcela nepřinášelo, ač tempo v hybném Allegru by tomu napovídalo. Kóda třetí věty navázala na Allegro věty čtvrté, kde se opět projevil pozitivně dirigentův přístup k partituře. Šetřil dynamiku a zřetelně dával pozor na fakt, aby mu kulminoval až skutečný vrchol symfonie. Ten mu přinesly v plném forte zdařile a s plnou dynamickou vervou žesťové nástroje. Dobro tak přemohlo zlobu a nezdolná míra duševní energie míří k nebes výšinám, vypůjčenými slovy ze Smetanova Dalibora. Ende gut, alles gut, praví německé přísloví. Ano, čtvrtá věta přesvědčila a dala zapomenout na jisté rozpaky s koncepcí druhé a třetí části. Publikum alespoň přestalo tleskat po jednotlivých větách, patrně znejistělé menší sdělností ve výrazu, ztrácející se poněkud ve zvukové a výrazové šedi, zatímco u Brahmse silně a mocně tleskalo po jednotlivých větách… Zajímavé, na předchozích koncertech letos tento úkaz nebyl, předčasně jsem se zaradoval, že vymizel… Ale u Brahmse měl zřejmě svůj latentní psychologický podtext v přesvědčivosti výkonu.

Pan dirigent byl ale k publiku štědrý, potlesk odměnili spolu s Durynskou filharmonií dvěma živými přídavky z Uherských tanců Johannesa Brahmse. Zazněl nejprve spontánní první a poté zřejmě nejpopulárnější pátý. V Uherských tancích už to bez spontaneity a temperamentu nejde, publikum to ihned vycítilo, podvědomě vnímalo, že tito dva činitelé v interpretaci klasické hudby trochu během večera chyběly. A tak se po pátém Uherském tanci posléze tleskalo spontánně vestoje. Vida, jak dovedou zaujmout skladby, které jsme nazývali před časem vyšším populárem. Nic neztratily na své zřetelné přitažlivosti pro širší typ publika, které zcela zaplnilo velký prostor sálu Zámecké jízdárny.

Foto: MHF Český Krumlov