úterý, 03 září 2019 12:01

Mdlá Polská krev pod horkým nebem brněnským

Autor:

„V Pilařově podání to byla spíše féerie, nikoliv opereta.“

„Největší průšvih je ovšem scéna a kostýmy Aleše Valáška.“

„Operetní hudba má své specifikum, a to se Jakubu Kleckerovi podařilo dobře vystihnout.“

 

2

 

Ach, kde jsou ty doby, kdy se v brněnské Redutě hrály operety prakticky denně. V 90. letech byl brněnský operetní soubor, mimochodem mimořádně kvalitní, převeden do Městského divadla Brno, kde se kromě muzikálů měly dávat i operety. Jenže nedávají. Soubor se rozpadl a z operet v Městském divadle zůstaly jen proklamace. I když v Brně stále existuje pro operetu obecenstvo. Situaci zahraňuje tu s větším, tu s menším úspěchem operní soubor Národního divadla Brno, který se čas od času do operety pustí. V březnu 2014 vkročila na prkna Janáčkova divadla slavná Polská krev. V rámci zahájení sezóny 2019/2020 blokem představení na hradě Špilberk uvedlo divadlo poslední srpnový den i její reprízu.

Polská krev je absolutně nejhranější Nedbalova opereta. Jen v Brně od jejího prvního uvedení v roce 1914 byla inscenována třináctkrát! Nezdá se mi ovšem, že by právě ta třináctá inscenace aspirovala na absolutorium. Každý hudební žánr má svá pravidla, která je nutné respektovat. Stává se v posledních dekádách, bohužel často, že řada režisérů tak nečiní. Schovávají to za floskule o nutnosti nového přístupu, odromantičtění, zmodernizování… Většinou to nedopadne dobře. Národní divadlo Brno si pozvalo jako režiséra Tomáše Pilaře, stoupající režisérskou hvězdu. Od té doby už zrežíroval jak velké inscenace, jako je Nabucco na Lochotíně nebo Turandot v Českém Krumlově, tak řadu oper snad ve většině českých operních domů, ale i komerční a společenské akce. Pilař sám přiznával, že opereta byla to divadelnicky nejtěžší, s čím se kdy jako režisér setkal. Rozhodl se tedy pro modernizaci. Především se škrtalo. Hodně se škrtalo. Ti, co znají libreto Leo Steina, se nestačili divit. Chybělo plno známých dialogů, celé části děje. Ještě že aspoň většina známých árií zůstala nedotčena. Režisér si přimyslel baletní vstupy, které docela dobře přes své mládí provedli studenti 5. – 8. ročníku Taneční konzervatoře Brno (choreografie Hana Litterová). Jen by jim někdo měl říci, že k tanci patří i úsměv. Do inscenace tyto vstupy přinesly určitou romantiku. Je jen otázka, zda do Polské krve romantika patří, byť to byl režisérův záměr. V Pilařově podání to byla spíše féerie, nikoliv opereta.

 

5

 

Největší průšvih je ovšem scéna a kostýmy Aleše Valáška. Scéna byla celá v bílém, bílém, ještě jednou v bílém. Kostýmy byly v bílém, bílém, ještě jednou v bílém, aspoň kombinované s pastelovanými barvami. Pouze druhé jednání zezelenalo, kostýmy odpovídaly barvou hráčskému stolku a kulečníkovému stolu, i když vše ostatní bylo opět bílé, zoufale bílé. Včetně mužských protagonistů, ti se bílé nezbavili.

Snad se to dalo akceptovat v prvním jednání na plese (i když to vypadalo, že se tam snad sjela generalita celé Evropy). Valášek asi nikdy nebyl na vesnici, jinak by nemohl vytvořit podobné kostýmy prostého lidu. Úplný úlet byl kostým Heleny Zarembové ve druhém jednání, která se dostavila v plesových šatech s honzíkem, aby zpívala, jak bude kydat hnůj. Kostýmy rovněž nereflektovaly postavení jednotlivých osob, ani neodpovídaly ději. Při velkých sborových scénách vše splývalo dohromady. Přitom na kostýmech se nešetřilo, převleky byly časté a skutečně bohaté. Bílý byl i mobiliář a co se možná dalo na jevišti Janáčkova divadla zachránit svícením, to pochopitelně na špilberském podiu znamenalo nudu a zase jen nudu.

 

1

 

Hudební nastudování měl na starosti Jakub Klecker, orchestr řídil Ondrej Olos. Orchestr patří ke světlým stránkám nastudování. Operetní hudba je jiná než hudba operní, má své specifikum - a to se Kleckerovi podařilo dobře vystihnout. Ondrej Olos vedl orchestr velmi dobře a orchestr hrál bez jediné chybičky, čistě, technicky výborně. Kdyby to bylo koncertní provedení, byl bych nadšený. Byla v tom lehkost, dynamika, propracovanost.

Inscenace stojí a padá se třemi postavami – jsou to Helena, Bolo a Zaremba. Helenu zpívala Daniela Straková-Šedrlová. Výtečný soprán, výborná artikulace, ba i herecky byla dobrá (buffo tercet Zaremba, Helena, Popiel). Škoda, že kvůli škrtům často neměla co hrát. Překvapil Ondřej Koplík jako Bolo. Snad, že na něj Nedbal nekladl takové nároky jako Rossini, zpíval s chutí, technicky bez problémů, výborně hrál, byl to hejsek k pohledání. I jevištní mluva byla na operního pěvce nadobyčej dobrá. Všechny ovšem zastínil Jan Šťáva jako Zaremba. Skvěle hrál, dokázal aktualizovat, což vyvolávalo bouři potlesku, pěvecky byl perfektní. Za provedení árie „Jsem dip, jsem diplomat“ bych ho přiřadil k nejlepším basům, které jsem kdy slyšel. Popiel Petra Levíčka měl jemný komický nádech, dobře zpíval i hrál. Tereza Kyzlinková jako Wanda dost přehrávala a v tercetu s Popielem a Jadwigou (Jitka Zerhauová) jí nevyšly výšky. Dobře zpíval i hrál Milan Řihák jako Mirsky.

 

8

 

Sbor (sbormistr Pavel Koňárek) zpíval dobře, ale bylo vidět, že není zvyklý na hereckou akci. Tolik topornosti, jakou předvedl při plesové scéně v prvním jednání, aby člověk pohledal. I třetí jednání bylo statické až běda. Sboru chyběla jiskra, bylo to mdlé. Absolutorium bych udělil pouze mužskému sboru v druhém jednání (sbor Štěstí v hrách i milování), kde konečně jeviště ožilo. Modlitbu zpíval Dětský sbor Brno (sbormistryně Valerie Maťašová), který s Národním divadlem Brno úzce spolupracuje a pravidelně účinkuje v jeho inscenacích. Děti zpívaly čistě, přesně a mile.

Celkový dojem z inscenace byl tedy dost rozpačitý. Seškrtání zcela zničilo libreto, chyběl vtip a spád, tentam byl švih, který k operetám patří. Ten, kdo nezná tuto operetu jako celek, by se marně dohadoval, proč se to vlastně jmenuje Polská krev. Když Bolo, Mirski, Senovič, Gorski, Wolenski a sbor pějí v druhém jednání, že „když u nás ženy takové, tu naše drahá vlast ještě žije“, pak to v tomto režijním podání může být kdekoliv, takže proč zrovna v Polsku? Za základ byl vzat překlad Ivo Osolsobě, text upravil Tomáš Pilař a Patricie Častková. Ivo Osolsobě udělal pro brněnskou operetu a operetu vůbec obrovský kus práce. Jak jsem ho znal, tak by sotva inscenační tým pochválil.

 

Foto: archiv NdB

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik. 

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.