„Není divu, že se Brasier zaměřil na své domovské, tedy britské skladatele.“

„Ani pro interpreta není Partita odpočinková: musí se poprat s technicky náročnými pasážemi, ale zároveň výrazově odlišit jednotlivé variace.“

„Slibovaného ohňostroje se posluchači dočkali až v předposlední drobné skladbě.“

Podzim v Olomouci patří tradičně sérii několika festivalů. První podzimní vlaštovkou je Mezinárodní varhanní festival, který loni oslavil padesát let existence a je tak jedním z nejstarších domácích hudebních festivalů vůbec. První ročník po jubileu odstartoval ve čtvrtek 5. září koncertem Richarda Brasiera. Britskému varhaníkovi připadl nelehký úkol – zahájit nové půlstoletí olomouckých varhanních slavností, které si za dobu trvání vydobyly mezinárodně uznávané renomé a těší se velkému zájmu i ze strany laické veřejnosti.

Na loňských koncertech se avizovalo, že vzácné Englerovy varhany v chrámu svatého Mořice budou z důvodu velké plánované rekonstrukce na nějakou dobu umlčeny. Měla začít hned po skončení festivalu. Avšak oprava se díky složitosti nástroje a nejrůznějším peripetiím na straně varhanářských dílen posouvá, a tak mohl být nástroj využit i k letošní hudební produkci a zahájení letošního ročníku se mohlo konat tradičně na „svém“ místě.

Absolvent Královské hudební akademie v Londýně Richard Brasier se kromě koncertování ve Spojeném království a po Evropě věnuje také pedagogické činnosti a popularizaci varhanní hudby. Není tedy ani s podivem, že do České republiky přivezl v našich končinách nepříliš známá díla a že se ve výběru repertoáru zaměřil na své domovské, tedy britské skladatele.

Koncert začal pozvolna – Toccatou a fugou „The Wanderer“ (Poutník) Sira Charlese Huberta Parryho, která přinesla možnost ukázat svatomořické varhany v celé zvukové kráse. I přesto, že toccata s úvodními chromatickými postupy vyzývala k majestátnímu zvuku (ostatně jak už avizoval název koncertu „Varhanní ohňostroj“), tak se Brasier držel registračně poněkud při zemi. Decibelovou umírněnost však vykompenzoval nápaditou registrační barevností. Podobný přístup oproštěný od laciného tutti interpret zvolil i u Flourish for an Occasion dalšího britského skladatele Williama Henryho Harrise. Tato zvuková zdrženlivost, od pompéznosti ohňostrojů tak vzdálená, však spočívala především v kompoziční stránce samotných skladeb.

Jedno z nejslavnějších opusů průkopníka žánru nocturna, klavíristy Johna Fielda, Nocturno č. 5 B dur, transkriboval sám interpret pro varhany. Krátká, velmi intimní skladba s typicky klavírními prvky, například ve figurálním doprovodu levé ruky, nápadně připomíná nocturna chopinovská. Brasierova transkripce pro varhany však spočívala pouze v přeložení nejspodnějšího tónu figury do pedálu, jinak se čistě jedná o typicky klavírní kompozici hranou na tento klávesový nástroj. Takový popularizátorský trend podobných úprav se zdá být na programech koncertů stále častějším. V kontextu ostatních skladeb však svým nevarhanním charakterem poněkud působila jako „pěst na oko“ a vzdáleně evokovala známé Gonoudovo Ave Maria.

Posluchačsky náročné dílo Johanna Sebastiana Bacha Partita „Sei gegrüßet, Jesu gütig“ sestává z jedenácti variací. Ani pro interpreta není skladba odpočinková, jelikož se musí poprat nejen s technicky náročnými, místy triovými pasážemi, ale zároveň výrazově odlišit jednotlivé variace. Zde Brasier naplno využil unikátního zvuku barokního jádra Englerova stroje osvobozeného od zvuku modernější části nástroje, což mělo za následek o poznání čistší zvuk. Právě na této platformě se ukázala interpretova technická výbava: lehkost, precizně vyhrané ozdoby, plasticita jednotlivých hlasů polyfonního přediva v kombinaci s nápaditou registrací uspokojily především konzervativní posluchače. Ti si přišli na své i ve známém Saint-Saënsově Preludiu a fuze č. 2 H dur. Zde opět Brasier ukázal svůj cit pro barevnou a nápaditou registraci a svou muzikalitu. Ovšem ani zde nezacházel do tutti, ale postupně vystavěl fugu na drobných zvukových nuancích.

Slibovaného ohňostroje se posluchači dočkali až v předposlední drobné skladbě Scherzettu op. 108 Josepha Jongena a především pak v Toccatě, fuze a hymnu „Ave Maris Stella“ belgičana Flora Peeterse. Ve virtuózní, briskní toccatě s cantem firmem v pedálu ze zrcadlily prvky velkých francouzských symfoniků, Vierna a Widora, a jejich německých současníků. Fuga pak přináší konzervativněji, dalo by se říci až barokně pojaté téma odvozené z gregoriánského chorálu postupně přecházejícího do hymnu podbarveného zajímavými a nečekanými harmonickými postupy. Brasier zde opět ukázal, že dokáže skladbu logicky hudebně vystavět a zároveň využít všech možností mořického nástroje.

Dramaturg varhanního festivalu Karel Martínek podotýká, že dramaturgie letošního ročníku festivalu je výjimečná i v tom aspektu, že koncerty se poprvé za dobu trvání festivalu budou odehrávat i mimo chrám sv. Mořice. O tom se posluchači mohou přesvědčit hned v pondělí 9. září. Následující dva koncerty (zahraničních varhaníků Maurice Clerca a Michała Markuszewského) historicky poprvé v rámci Mezinárodního varhanního festivalu zazní totiž v katedrále sv. Václava na ojedinělých romanticky vystavěných varhanách.

Foto: Archiv Moravská filharmonie Olomouc, Wikipedia (Donald Judge -CC BY 2.0)