„Šéfdirigent Marko Ivanović s orchestrem NdB odstartovali večer hitem operních scén – ouverturou k Bizetově Carmen.“

„Roman Hoza kromě nesporných pěveckých kvalit prodal i svůj komediální talent a získal si sympatie publika.“

„V závěru večera zněla Polská krev Oskara Nedbala, na které se pěvecky i tanečně vyřádil Ondřej Koplík s mužským sborem.“

Tradiční zahajovací koncert Národního divadla Brno se mohl po úspěšném dokončení rekonstrukce Janáčkova divadla vrátit na piazzettu před tímto operním domem. Populární rekreační prostranství v centru města láká zejména během letních měsíců značné množství návštěvníků. V pátek však kolemjdoucí měli ještě pádnější důvody pár chvil spočinout. Koncert byl naplánován na 18. hodinu, ale už půl hodiny před začátkem se to na piazzettě hemžilo lidmi. Když se rozezněly zvony blízkých kostelů, ohlašující šestou hodinu večerní, bylo takřka plno.

Divadlo na program každoročního open-air koncertu zařazuje ukázky z aktuálního repertoáru, a to včetně nejbližších premiér. Celý soubor, který sdružuje operu, balet i činohru, zde letos reprezentovala právě operní sekce, která posluchačům poskytla ochutnávku řady inscenací, které budeme moci v následujícím roce navštívit. Šéfdirigent Marko Ivanović s orchestrem NdB odstartovali večer hitem operních scén – ouverturou k Bizetově Carmen, což byla bezpochyby dobrá volba: svěží, radostná a hlavně notoricky známá melodie jistě zviklala k setrvání i návštěvníky, kteří sem zavítali čirou náhodou. Na předehru navázal sbor La cloche a sonné z téže opery, který vyústil do nejslavnější árie Carmen, většině posluchačů známé pod názvem Habanera. V titulní roli se představila Václava Krejčí Housková, kterou zpěvem i hereckou akcí doprovodil sbor Janáčkovy opery.

Jeden hit byl v mžiku vystřídán dalším: následovala árie Figara Largo al factotum z Rossiniho Lazebníka sevillského v podání Romana Hozy, který kromě nesporných pěveckých kvalit prodal i svůj komediální talent a získal si sympatie publika. Tou dobou už nebylo na piazzettě jen „takřka“ plno, ale zcela plno, čehož návštěvníci jistě nelitovali, neboť Roman Hoza se na scénu záhy vrátil v doprovodu Andrey Široké, aby společně zazpívali duet Figara a Rosiny Dunque io son, během kterého bavili publikum a neméně i sebe. Mezitím zazněla ještě basová árie o pomluvě La calunnia v interpretaci stejně skvělého Jana Šťávy.

U italské opery jsme zůstali i nadále. Účinkující nám nabídli ukázku z loni premiérovaného Dona Carlose Giuseppe Verdiho, konkrétně árii Eboli Canzone del velo (Veronika Hajnová-Fialová), kde jmenované princezně sekunduje páže Tebaldo (Andrea Široká) a ženský sbor dvorních dam. K němu se poté připojil i sbor mužský a společně uzavřeli další blok velkým finále z třetího jednání této opery.

Celým večerem nás provázelo moderátorské duo Hana Tomáš Briešťanská a Roman Blumaier z činoherního souboru. Na scéně se objevili také všichni představitelé vedení divadla. Nejdříve k publiku promluvil ředitel Martin Glaser a po něm všichni umělečtí šéfové jednotlivých souborů: Jiří Heřman (opera), Mário Radačovský (balet) a Milan Šotek (činohra); seznámili nás s úspěchy sezón minulých a s plány té budoucí. Po Verdim dostal slovo právě šéf opery, který představil plán premiér pro tuto sezónu, z nichž první se odehraje již dva týdny a jsou jí Hoffmannovy povídky od Jacquese Offenbacha. Z nich jsme záhy vyslechli Barcarolu v provedení Daniely Strakové-Šedrlové, Václavy Krejčí Houskové a sboru Janáčkovy opery. Jeho snažení však bohužel vyšlo naprázdno, protože stál tak daleko od mikrofonů (a od lidí), že jsme o jeho účasti na tomto čísle byli ujištěni prakticky jen díky obrazovce, na kterou bylo veškeré dění přenášeno. Árii s názvem Scintille diamant v roli Dapertutta poté zazpíval Jiří Sulženko.

Následovalo instrumentální intermezzo z Pucciniho opery Madama Butterfly, sbor Dokonce dílo je hotovo ze Smetanovy Libuše a árie Bystroušky Kradla jsem z Janáčkovy opery. Tou se ten večer poprvé publiku představila Jana Šrejma Kačírková. Libuše byla premiérována před rokem – 7. září 2018 – a je poměrně odvážným režisérským počinem Jiřího Heřmana; zasadil ji do poněkud jiné doby i kontextu, než Smetana původně zamýšlel. Proto mohli být ti posluchači, kteří dosud Libuši v NdB nespatřili, trochu zaskočeni, když se z budovy opery vyřítil sbor ve cvičebních úborech (dámy ve slušivých stejnokrojích v národních barvách) a předváděl spartakiádu. Sestava však publikum nejen bavila, ale nejstarší generaci dokonce vybudila k živé debatě o tom, jak si spartakiádní cvičení pamatuje ona. Ve sboru však bohužel pokulhávala souhra nejen cvičební, ale i hudební. Nicméně se sluší poznamenat a vyzdvihnout, že to byl jeden z pouhých dvou případů nesouhry mezi zpěváky a orchestrem, což se u tak komplikovaného umístění jednotlivých složek aparátu a jejich vzdálenostem, navíc pod širým nebem, rovná v podstatě malému zázraku.

V průběhu následujících dvaceti minut překvapivě nepatřila pozornost publika orchestru, sólistům, ani sboru, nýbrž osvětlení, které selhalo. Koncert musel být přerušen pro nefungující světla v orchestřišti – a navíc se v tutéž chvíli vydatně rozpršelo. Ti, kteří se ani jedním nenechali odradit, byli za svou houževnatost odměněni. Nenadálou situaci totiž musel hasit moderátor. Národní divadlo Brno je momentálně zcela jistě nesmírně šťastné, že i letos dalo důvěru Romanu Blumaierovi, který je mistrem improvizace. Svůj ostrovtip si sice obvykle brousí v improvizační show Komediomat, díky náhlým technickým komplikacím však přeživší posluchači – a že jich nebylo málo – přišli k zážitku takzvaně dva v jednom. Roman Blumaier zvládl po celou dobu bavit návštěvníky takovým způsobem, že jim nejen vůbec nevadilo, že program koncertu byl přerušen, ale během večera, v němž byla věnována pozornost téměř veskrze opernímu souboru, dokázal touto neplánovanou etudou udělat možná stejně účinnou reklamu i souboru činohernímu. Mezitím se snesla tma nejen na piazzettu skrze technickou závadu, ale i na celé Brno.

Ondřej Koplík, který byl opakovaně posílán na „jeviště“ na schodech, aby zazpíval Já ubohej ovčáček z Dvořákovy opery Čert a Káča, se napotřetí konečně dočkal a my s ním. Technické potíže byly zažehnány, déšť – jako by to býval věděl – ustal a program pokračoval. Publikum na piazzettě se opět rozrostlo. Kvůli skluzu se organizátoři rozhodli zbývající skladby maličko seškrtat, takže publikum zůstalo ochuzeno o árii a sbor z Turandot. I tak byl program ještě bohatý. Zazněl sbor a árie v podání Romana Hozy z Gounodova Fausta a Markétky, modlitba Jenůfy z Janáčkovy Její pastorkyně, s níž se na pódiu objevila jedna z největších hvězd, Pavla Vykopalová, a pak sbor Daleko, široko ze stejné opery. Poté se ještě jednou vrátila Václava Krejčí Housková v roli Ježibaby z Dvořákovy Rusalky, aby zazpívala árii Čury mury fuk. Jedinou nedokonalostí tohoto čísla byla skutečnost, že sólistka svým vzezřením působila, že přišla zpívat druhou Carmen, a ne čarodějnici. Vedle stojící pán jako by četl mé myšlenky, když poznamenal: „Nějaká pěkná na ježibabu…“.

Mimo tuto, celkem pochopitelnou výjimku však publikum muselo ocenit pečlivost, s jakou všichni interpreti včetně sboru měnili v průběhu večera kostýmy adekvátně titulu, který hráli, a že tím v některých případech přinášeli velkou oběť – zatímco publikum se hřálo ve svetrech a šálech, zpěvačkám v tenkých a krátkých šatech patrně teplo nebylo. V závěru večera zněla Polská krev Oskara Nedbala. Byla to árie Bola Bratři, jsem zamilován k zbláznění, na které se pěvecky i tanečně vyřádil Ondřej Koplík s mužským sborem. Koncert zakončilo finální pastorále z Čajkovského Pikové dámy Vlistaet solnce krasno.

Zahájení nové sezóny bylo v důsledku zásahu vyšší moci zážitkem poněkud netradičním, o to však cennějším. Budeme přát Národnímu divadlu Brno, aby ho nesnáze potkávaly co nejméně, a pokud přijdou, aby je dokázalo přeměnit ve svou devizu tak jako tento večer.

Foto:  FB ND Brno