úterý, 10 září 2019 17:49

Přijel Netopil. Začala Dvořákova Praha.

Autor:

„Nokturno H dur, původně komorní věta, je zvláštně vážná a soustředěná skladba.“

„Klavírní koncert podali jako kouzelný, decentní a rozumný, plný detailů, melodií, vstřícných nabídek i pozastavení.“

„Sedmá symfonie nebyla hlučná. Měla nesčetně detailů, velké plochy, vyčištěné proporce, odvážné vrcholy i uměřenost.“

 

5

 

Druhý večer Dvořákovy Prahy patřil v pondělí v Rudolfinu Essenským filharmonikům a dirigentu Tomáši Netopilovi, který je od roku 2013 vede. Výrazně k němu přispěl také pianista Ivo Kahánek. Nokturno, Klavírní koncert a Sedmá symfonie měly vše, co bylo potřeba, každá skladba jedinečně a všechny něco společného. Kompletně dvořákovský, vyrovnaný, zdařilý, interpretačně vynikající večer. Vpravdě festivalový.

Filharmonie, která je v Essenu také operním orchestrem, už v Praze s Tomášem Netopilem koncertně hostovala a z té doby je v paměti jako víc než dobré těleso. Znovu to potvrdila. Spojení disciplíny a opravdovosti s muzikálním, energickým, cílevědomým, pozitivním a komunikativním dirigentem se zdá být zdařilým, ideálním. Těleso s historií započatou už roku 1899, se zavazujícími tradicemi, do nichž patří světová premiéra Mahlerovy Šesté symfonie pod autorovým řízením, má zdravé sebevědomí, sebekontrolu a motivaci a drží si úroveň. Ve Dvořákově síni se s naprostou samozřejmostí prezentovalo jako homogenní a tvárné, hrající s chutí a uvědoměle a schopné dosáhnout jasného stylu.

Nokturno H dur, původně komorní věta, zaznělo v jedné ze tří autorských úprav Antonína Dvořáka – v té pro smyčce. Zvláštně vážná a soustředěná skladba, na které není nic typicky dvořákovského! Přestože má kořeny v jeho velmi rané tvorbě, překvapivě působí svou nejednoznačností spíš docela moderně. Skoro jako nějaká mahlerovská záležitost. Úsporná melodika, zamyšlená nálada, opakování motivu, monotónní doprovod, porce tajemné neurčitosti, neuzavřenost… - to vše vede pocitově jakoby kamsi na hranice symbolismu. Tomáš Netopil s Essenskými to podtrhl. Suché rovné smyky, temnější barvy, zdrženlivý výraz a nízká dynamika… Kořeny této hudby zapuštěné v raném, zapomenutém Smyčcovém kvartetu v roce 1870 ukazují na skladatelovu tehdejší odvahu k docela novátorskému řešení. Mělo jít o „Andante religioso“. Vyjmutí z uvažovaných kontextů větších skladeb a osamostatnění této hudební věty pod názvem Nokturno H dur z ní učinilo sugestivní meditaci, ani ne nábožnou, jako spíše jen obecně subjektivní. Táhlé a pomalé, vemlouvavé a sugestivní pootevření večerního programu ozvláštnilo celý koncert jedinečným způsobem. A naznačilo, že tentokrát nejde o ten nejobvyklejší dvořákovský střední proud, reprezentovaný úplně jasně Novosvětskou, ale že se dá sestava děl tak známého autora pojmout i trochu neoposlouchaně. Netuctová interpretace takovému dojmu nahrávala.

 

4

 

Ani Klavírní koncert není tím nejhranějším mezi Dvořákovými díly, tedy alespoň ve rovnání s oběma dalšími nástrojovými koncerty nebo s některými symfoniemi. Po koncertních sálech koluje Koncert g moll v různých verzích. Od původní autorskou přes různé mezistupně až po druhý pól - Kurzovu výraznou úpravu sólistova partu z roku 1919. Pro posluchače zůstávají jejich vzájemné výhody a nevýhody při běžném kontaktu s hudebním provozem skryty, rozdíly se týkají stylizace, toho, jak jde part do ruky: jednoduše řečeno, u Kurze je něco zjednodušeno, „aby se to lépe hrálo“ - a nebo naopak zdvojeno a zahuštěno, „aby to lépe znělo“. Protože původní verzi se vždy vytýkalo, že je těžká a přitom ne tak efektní, aby part v orchestrálním protějšku trochu nezanikal. Koncert g moll nebyl nikdy tím nejhranějším, neznamená to však, že jeho hlavní motivy a témata nepatří k důvěrně známým.

Sólista pondělního festivalového koncertu Ivo Kahánek byl jako spolupracovník u toho, když se nakladatelství Bärenreiter pro novou, loni vydanou edici definitivně a bez výhrad vrátilo k původní podobě díla, k autentickému znění - když v notách odstranilo všechny retuše, jimiž se interpreti a nakladatelé v posledních více než sto letech pokoušeli skladbě úpravami a dalšími zásahy „pomoci“. Nová edice jako správný „urtext“ vychází z rukopisné partitury a z prvního tištěného vydání vratislavského nakladatelství Hainauer z roku 1883. Podle takto vydaných not Kahánek Koncert g moll nastudoval, nedávno s Bamberskými symfoniky a Jakubem Hrůšou natočil a nyní v Praze s Tomášem Netopilem a Essenskými filharmoniky zahrál.

 

1

 

Bylo by zajímavé zmapovat, kdo všechno a kdy v jaké podobě Dvořákův Klavírní koncert hrál a natáčel. Jisté je, že mezi prvními, kdo se zasazovali o návrat k údajně „nehratelné“ původní verzi, byl Svjatoslav Richter. Jisté také je, že Rudolf Firkušný jako Kurzův žák prosazoval jeho obecně užívanou verzi, ale že se sám ke konci života začal vracet k té Dvořákově. Je bez šance snažit se - bez not v ruce – posuzovat rozdíly, uvažovat nad tím, co je lepší a jestli teď Ivo Kahánek musel překonávat nějaké zvláštní obtíže, aby dostal klavírní part uspokojivě k publiku. Je pravda, že se sám nechal při besedě po skončení koncertu slyšet, že „je to těžké jako pes“, je pravda, že viditelně a slyšitelně hrál pod značným tlakem manuálních nároků, ale je také pravda, že jsme slyšeli vše a krásně – symfonicky pojatý koncert, v němž sólista nemá prvoplánový efektní prostor pro nástrojovou exhibici, v němž nicméně prorůstání a symbióza zvuku klavíru a orchestrálních barev přináší na svou dobu nová řešení a jedno krásné místo za druhým. „Snem každého klavíristy je, hrát díla ne tak frekventovaná, ale až nečekaně krásná,“ poznamenal Ivo Kahánek ve zmíněné besedě. Dvořákův Klavírní koncert v té souvislosti – proti tradovaným vyjádřením o jeho „nevděčnosti“, tedy o nepoměru mezi vynaloženým úsilím a kýženým efektem - jednoznačně zařadil mezi skladby „vděčné“, protože „s mnoha krásami“. Hovořil tak právem – i jeho hra, podpořená dirigentovým vedením orchestru a hrou tělesa, přispívala k tomu, že nebyl důvod jakkoli pochybovačně o skladbě uvažovat. Dvořákův Klavírní koncert podali ten večer - i přes kumulaci nároků v některých místech - s naprostou samozřejmostí jako kouzelný, decentní a rozumný, plný detailů, melodií, vstřícných nabídek i pozastavení, jako dílo ideálních proporcí, jako hudbu, která potěší.

 

7

 

Ivo Kahánek měl obrovský úspěch, publikum dobře vycítilo, že opravdu „umí“ a že je poctivý. Nepřekvapilo, že jako přídavek zvolil Janáčka - Lístek odvanutý z cyklu Po zarostlém chodníčku. Sám je také z Ostravska a Janáčka hraje dobře, vkusně, poeticky, opravdově. Nemenším dílem k úspěchu přispěl samozřejmě orchestr s dirigentem, těm však plně patřila až druhá polovina večera.

Byla to Dvořákova Sedmá symfonie - psaná pro premiéru v Británii v polovině 80. let. Je to symfonie mollová, temnější, velkolepá. Nenápadný trumf. Někteří říkají, že není tak známá, jako osmá a devátá. Někdo v ní postrádá bezproblémovou pozitivnost, někomu přijde málo „česká“. Mnozí ji ale naopak považují za vůbec nejlepší mezi Dvořákovými. Tomáš Netopil mezi ně určitě patří. Dokázal v ní se svým orchestrem rozkrýt nejen opravdový evropský symfonismus, ale i přívětivost. Symfonie d moll není prvoplánová. Nebyla hlučná. Měla nesčetně detailů, velké plochy, vyčištěné proporce, odvážné vrcholy i uměřenost… Byla promyšlená i prožitá, usazená i inspirovaná, s rozmyslem vygradována.

 

3

 

Tečkou byl přídavek, poslední ze Slovanských tanců. Nepřidal už nic, co bychom o pěkné a blahodárné symbióze Tomáše Netopila a německého tělesa nevěděli, ale krásně to potvrdil.

Teprve když přijel z Essenu Tomáš Netopil, Dvořákova Praha opravdu začala. Že první večer s hostováním rozhlasového orchestru z Turína a dirigenta Christopha Eschenbacha neměl o den dřív – s výjimkou sólisty Kiana Soltaniho - bohužel úplně špičkové a nezapomenutelné parametry, bylo jasné v jeho průběhu i po něm. Druhý večer mu dodatečně a plně nastavil zrcadlo. Nemilosrdné

 

11

 

0

 

2

 

Foto: Martin Divíšek 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.