„Uznávaný sedmadvacetiletý violoncellista s respektovaným šestašedesátiletým klavíristou se opět pražským posluchačům nesmazatelně otiskli do duší.“

„Byli jsme svědky splynutí všech interpretů, kteří hráli jako jedno tělo, jedna duše…“

„Už po druhém koncertu komorní řady lze konstatovat, že to, co zatím zaznělo, se bude v následujících ročnících překonávat jen těžko.“

Další z koncertů komorní řady Dvořákovy Prahy se uskutečnil ve čtvrtek 12. září. Tentokrát již v tradičních prostorách – v klášteře sv. Anežky České. Kurátor komorní řady houslista Gil Shaham pozval k tomuto vystoupení dva kolegy – německého klavíristu Gerharda Oppitze a rakouského violoncellistu perského původu Kiana Soltaniho. Přestože již dva dny předtím vystoupili v klavírním kvintetu společně s Josefem Špačkem a Pavlem Niklem a zdálo se, že jejich interpretaci Brahmse nemůže nic překonat, v tento večer jsme byli opět svědky malého hudebního zázraku, který korunovalo provedení Klavírního tria č. 3 f moll Antonína Dvořáka.

V první polovině koncertu se houslista a violoncellista představili samostatně – s doprovodem Gerharda Oppitze. Gil Shaham zvolil Sonátovou větu c moll, Brahmsovo Scherzo ze Sonáty F-A-E. Rané dílo vzniklo na popud Roberta Schumanna, který roku 1853 Brahmse a skladatele Alberta Dietricha vyzval, aby pro jejich přítele, houslistu Josepha Joachima, společně složili sonátu pro housle a klavír. První větu zkomponoval Dietrich, druhou a čtvrtou Schumann a třetí Brahms. Sonáta nebyla za jejich života vydána, deset let po Brahmsově smrti vydal Joachim pouze Scherzo. Sonáta jako celek vyšla teprve v roce 1935. Označení F-A-E v jejím názvu je hudebním kryptogramem – německou romantickou frází Frei aber einsam (Svobodný, ale osamělý) –, vyjadřujícím spojení tónů F-A-E.

Gil Shaham s Gerhardem Oppitzem přednesli tuto sonátovou větu jako srostlý tým, doslova se předháněli, který nástroj bude zpěvnější, a vzájemně dávali prostor jeden druhému. Opět se hned na počátku večera ukázalo, že velikost a hloubka umění nespočívá v sebeprosazování, ale ve schopnosti tlumočit záměr skladatele a být co možná nejcitlivějším partnerem. Teprve pak si může posluchač vychutnat neokázalost Shahamovy virtuozity, s níž jen tak mimochodem tvoří trylky, noří se do frází a naplno vyhrává vášnivé motivy.

Po tomto krátkém, ale vydatném předkrmu přednesl Kian Soltani zralou Sonátu pro violoncello a klavír C dur, op. 119, Sergeje Prokofjeva. Na jejím vzniku měl značný podíl Mstislav Rostropovič, jehož interpretace Mjaskovského Sonáty a moll Prokofjeva tak nadchla, že se rozhodl napsat dílo stejné formy. Protože v té době již byl v nemilosti režimu jako „formalistický“ skladatel, který neslouží ideálům socialistického realismu, musela skladba projít několika schvalovacími koly, než ji v roce 1950 mohli Mstislav Rostropovič a Svjatoslav Richter provést veřejně. A to s velkým úspěchem.

Kian Soltani a jeho nástroj z dílny Stradivariho „London ex Boccherini 1694“ zmrazili posluchače již prvními takty, v nichž se ozývají hluboké temné tóny. Kongeniální Oppitzův doprovod, znějící jakoby zpovzdálí, ostře naruší zlobné pizzicato, jež se vzápětí láme do rozezpívané kantilény, kterou znovu střídá nervní až zlobný dialog s klavírem. Rozhovor obou nástrojů vygraduje v krásné melodii, do níž se opět dostává znepokojení. Soltaniho dunivé, temné pizzicato a zběsilé tempo ústí v až kontemplativní usebrání. Druhá věta ještě umocnila zážitek ze hry obou interpretů. Vemlouvavost klavíru a temný zvuk violoncella vypovídaly o nepohodě, která je ve skladbě trvale přítomna, i když se v ní místy objevují hravé motivy. Ty Soltani v závěru druhé věty krásně naznačil, ale vzápětí je přehlušil zvukový škleb. Ten provází celou třetí větu, kde opět Soltani s Oppitzem předvedli celou škálu svých interpretačních schopností – od křehké něhy, hravosti, šklebu, strachu, zloby, vzteku… Uznávaný sedmadvacetiletý violoncellista s respektovaným šestašedesátiletým klavíristou se opět pražským posluchačům nesmazatelně otiskli do duší.

Vyvrcholení přišlo v druhé polovině večera s Klavírním triem č. 3 f moll, op. 65, Antonína Dvořáka. Tento podle muzikologů komorní protějšek autorovy Sedmé symfonie, rozsáhlá, zhruba čtyřicetiminutová skladba, není intimní komorní záležitostí, ale dramatickým, závažným dílem, Dvořákovým „majstrštykem“, v němž tři nástroje znějí jako komorní orchestr.

Hned s počátečním nasazením všech nástrojů, mrazivě přesným a jímavým, bylo jasné, že Gil Shaham, Kian Soltani a Gerhard Oppitz opět vynesou posluchače k vrcholu interpretačního umění a k nezapomenutelnému prožitku. Během celé první věty nedali auditoriu vydechnout – ani ve vzrušenějších, ani ve ztišených pasážích. Formální a myšlenková výstavba skladby se potkala s přesvědčivostí interpretace. V některých místech dominuje part houslí, které přebírají vůdčí roli, ovšem přidají-li se další nástroje, je zvuk komorního tělesa povýšen na orchestrální. Pro to, co zmínění hráči předvedli v první větě, se musejí volit pouze superlativy. Byli jsme svědky splynutí všech interpretů, kteří hráli jako jedno tělo, jedna duše, plynule přebírali témata jeden od druhého a rozvíjeli je a společně stoupali k vrcholu…

Druhou větu otevírá hravé taneční téma klavíru, které postupně přebírají housle, jež se netlačí do popředí, pouze si s ním jen tak pohrávají. Shahamova hra působila přirozeně a dostávala se posluchači pod kůži. A což teprve, když se spojily všechny tři party – rázem nebylo jasné, jestli věnovat větší pozornost citlivému klavíru, jímavým houslím nebo opojnému violoncellu! Poslouchat to byla jedna velká radost. Nádherná skladba, dokonalá interpretace, zvuk nástrojů a vzájemnost hráčů povýšily tyto okamžiky v Anežském klášteře na cosi výjimečného. V těchto chvílích vháněla Shahamova hra slzy do očí – ne dojetím, ale zážitkem dokonalosti, jeho hru člověk vnímá až fyzicky. Třetí věta harmonickou celistvost a neokázalost provedení jen podtrhla a dokonala.

Už po druhém koncertu komorní řady lze konstatovat, že to, co zatím zaznělo, se bude v následujících ročnících překonávat jen těžko. Mimořádnost Shahamovy osobnosti se totiž otiskuje nejen do jeho interpretačních výkonů, ale i do výběru výjimečných spoluhráčů, z nichž každého bychom si přáli slyšet v samostatném recitálu.

Bylo příjemné, že všichni tři protagonisté večera svolili k hovorům po koncertě, které citlivě vedl Jiří Vejvoda. I v nich se potvrdilo, že tento týden u nás vystupují nejen vrcholní umělci, ale i sympatické a skromné osobnosti.

Foto: Dvořáková Praha – Martin Divíšek