“Intenzita přirozené muzikality a výrazu provázela oba hráče po celý koncert.”

“Ranému dílu by se možná paradoxně nedostalo takového vyznění, nebýt právě toho slavnějšího.”

“Verzi s klavírem bylo nesmírně zajímavé slyšet obzvláště v druhé větě koncertu h moll, kde komornější ráz zvuku dodává na intimitě a niternosti.”

Provedení obou violoncellových koncertů Antonína Dvořáka jsme se na mezinárodním hudebním festivalu Dvořákova Praha dočkali v jeden večer, v neobvyklou 22. hodinu, na magickém místě Anežského kláštera a se skvělými sólisty. Když violoncellista Jiří Bárta a klavíristka Terezie Fialová o půlnoci dohráli a přijali potlesk vestoje, bylo očividné a slyšitelné, že jejich mise byla více než úspěšná.

Posluchači měli v rámci festivalové řady Dvořák Collection vzácnou příležitost vyslechnout díla, která od sebe dělí celých třicet aktivně tvůrčích let skladatele. Mnohé bylo možno postřehnout. To, jak moc se člověk může vyvinout a zároveň v něčem zůstat vlastně stejný. Jak působí fakt, že jeden koncert je jedním z nejhranějších instrumentálních koncertů na světě a druhý prakticky vůbec. Jak se během jejich produkce změnila energie v sále i na podiu. Logicky se nabízí, že žák a mistr se nemohou porovnávat. Nenechme se však zmást.

Autograf koncertu pro violoncello a klavír A dur, věnovaného kolegovi z orchestru Prozatímního divadla, kde Dvořák působil jako violista, byl dlouho ztracen. Zjevně s violoncellistou doputoval do Německa, kde byl později objeven, aby přešel do Britského muzea v Londýně, jehož sbírku dodnes zdobí. Premiérován byl až v roce 1929. Včerejší duo představilo dílo v původní Dvořákově verzi. Poněkud dlouhé. V tom tkvěla jedna z výzev večera. „Upovídané“ by asi nebyla přesná charakteristika díla. Spíš rozevláté. Romanticky pohádkové. Dýchající šířkou, svobodou frází a melodičností, tak příznačnou pro Dvořáka. A tu už můžeme vnímat jasné charakteristické (ob)rysy autorovy, které jsou společným jmenovatelem všech jeho děl a neoddiskutovatelně se do nich promítají. Čtyřiadvacetiletý Dvořák už zde projevoval svůj smysl pro instrumentaci a schopnost pracovat s hudebním příběhem, která později vykvetla v jeho vrcholných dílech, kterým je právě například Koncert h moll. Ve třech větách attacca: Andante, Andante cantabile a Allegro risoluto se vyloupla precizní spolupráce hráčů, společné dýchání, dynamické a barevné odstíny všech druhů. Prostoru a akustice Anežského kláštera velmi svědčily táhlé kantilény, ve kterých se třpytila legatissima Jiřího Bárty, udržující napětí v díle náročnějším na pozornost. Druhá věta by mohla být klidně krásnou ukolébavkou na dobrou noc. Nemám zde ale na mysli, že by provedení nudilo. Třetí věta se protančila svým optimismem a energičností do zdárného konce, přesto však s náznaky něčeho v dálce, neuchopitelného… snového…

Ve vypečeném úvodu Koncertu pro violoncello a orchestr h moll, op. 104, si Terezie Fialová musela vyhmátnout spoustu hlasů a hlásků, známých z orchestrální verze. Původní klavírní výtah Antonína Dvořáka tak naznačuje, jako kdyby šlo také i o koncert pro klavír, a nedá klavíristovi nic zadarmo… Od prvních společných tónů Allegra byl znát jiný druh soustředění, než v prvním koncertu. A to i v publiku. V prvním díle impresionističtější, zde radostnější, domovštější. Nepochybně je to i tím, že h moll oba hráči jistě mnohokrát provedli v minulosti, i když ne třeba spolu. Bylo ale znát jejich hloubkové propojení, v mnoha místech a tempových změnách si vedli velmi přirozeně a při absenci velkého tělesa za Bártou si oba dovolili větší nuance a agogické perličky. Například v místě prvního sóla flétny, kde její hlas a violoncellový se zmítají v jedné z nejkrásnějších, emočně až drásavých, společných chvilek. Jako kdyby dva lidé jen na okamžik splynuli a zase šli každý svou cestou… Tempo bylo o něco pomalejší než obvykle a hustota okamžiku se dala krájet. Intenzita přirozené muzikality a výrazu provázela oba hráče po celý koncert. Druhou větu, Adagio ma non troppo, si muzikanti náležitě užili. Z dialogu dechů (které jsme si spolu s klavírem představovali) s cellem se musí tajit dech snad úplně každému, kdo má to štěstí takovou muziku potkat, ne-li provozovat. Verzi s klavírem bylo nesmírně zajímavé slyšet obzvláště v této větě, kde komornější ráz zvuku dodává na intimitě a niternosti. Do ní vpluli sólisté s důvěrou a ona jim to vrátila v podobě rozzářeného publika, zejména ve třetí větě, která završuje tento absolutní klenot v hudební historii lidstva.

Pro recenzenta je velmi těžké popsat takovou nálož nálad a emocí, kterými tento koncert oplývá a každé provedení navíc jinak zabarvuje. Je v něm absolutně vše, láska, radost, beznaděj, zvíře, anděl… zralost skladatelská, lidská, respekt k prožitému vyvolávající… Spousta z nás přirozeně očekávala, že mladší brácha h moll koncertu bude tím pozdějším zastíněn. Tímto se dostávám k myšlence, že nápad uvést oba tyto koncerty v kontextu jednoho večera byl velmi přínosný. Ranému dílu by se možná paradoxně nedostalo takového vyznění, nebýt právě toho slavnějšího. Na závěr třetí věty, kdy si říkáte, že už to krásnější být nemůže, přicházejí ozvěny z předcházejících vět jako vzpomínky, kterým však naprosto chybí prvoplánový sentiment, je realistický a citlivý, jako bylo pojetí Bárty a Fialové. A právě tam bylo možné zachytit nitky melodičnosti, které spojují oba violoncellové koncerty. Třeba se také díky tomuto uvedení upře na první koncert větší pozornost. Možná právě v orchestrální verzi Jarmila Burghausera a violoncellisty Tomáše Jamníka, který na festivalu Dvořákova Praha A dur koncert s orchestrem provedl. Jedno je však absolutně jisté. Antonín Dvořák se nikdy neoposlouchá…

Foto: Dvořákova Praha – Martin Divíšek