„Málokterý náš orchestr by byl schopný takového provedení, působivé stavby i hloubky výrazu.“

„Včerejší program byl kouzelně impresionistický, inspirovaný zemí vycházejícího slunce a spolupráce svědčí jak jí a Česku, tak Bergu a Prague Shakuhachi Festivalu.“

„Koncert Made in Japan představil šakuhači jako nástroj, který svým materiálem a způsobem tvorby tónu bude vždy fungovat jako jeden z nejniternějších nástrojů vůbec.“

Je 20 hodin a ve Velkém sále Domoviny to bzučí jako v úlu. Za pár okamžiků však plný sál ztichne, aby vyslechl tři světové a dvě české premiéry. Ne, Orchestr Berg rozhodně není a nikdy nebude konvenční. Koncert Made in Japan, který se konal ve spolupráci s International Shakuhachi Festival Prague s několikadenním bohatým programem, nabídl kompozice japonských autorů a jednoho českého, inspirované především přírodou, což snad zrcadlí i snahu o návrat ke kořenům nás všech.

Na programu se jako první uvelebila jediná česká skladba mladého autora Jana Rösnera. Tento student HAMU už má na kontě několik cen a děl, které zazněly i v zahraničí. Po minulém ročníku festivalu, pro který napsal skladbu pro šakuhači a koto, přichází se zvukomalebnou For Shakuhachi and String Orchestra. Jak sám uvádí, nechal se inspirovat deštěm a zvuky, které vytváří v kontaktu s různými materiály, což umožňuje tyto materiály vnímat v kontextu celého prostoru, který nás v danou chvíli obklopuje. Sólový part šakuhači, jehož se zhostil Akihito Obama, dílo jemně otevřel, aby vzápětí začal komunikovat s gradujícími pizzicaty a trylkujícími střídavými tóny, až dospěje k první velké gradaci, která se opět uklidní a následně působivě promítne kontrasty trylků bambusové flétny a dlouhých vysokých tónů houslí. Japonský nástroj působil jako průvodce smyčcům. Možná jako představitel lidské říše, který právě zvuky kolem, v partituře generované algoritmem, na sebe nechává působit, komunikuje s nimi a navzájem se všichni registrují a koexistují. To se povedlo i orchestru Berg, který ani v silnějších dynamikách neopomenul dát Obamovi prostor.

Dai Fujikura, rodák z Ósaky, žijící však od svých mladých let ve Velké Británii, je velmi plodným a ve světě uznávaným autorem. Jeho Infinite String (2014) je dílo inspirované buněčným dělením a vývojem zygoty. Počáteční malý-velký třesk je hudebně zprostředkován sledem rychlých repetitivních tónů a dělením do více a více tónů. Pracuje s úseky s výraznější rytmikou, která celý proces věrohodně přibližuje, i zadumanějšími pasážemi, které tak snad mohou představovat proces zabydlování se duše… Postupně se ve vývoji hlásí o pozornost i náznak budoucího hotového těla. Hlas lidské říše jako by představovaly vstupy violy s náznaky melodie, i když o něčem tonálním zde mluvit nemůžeme. Zběsilý proces kontrují tu a tam táhlé emotivnější souzvuky s flažolety, na konci jako ozvěna z jiného, předešlého vesmíru… Skladba byla premiérována Newyorskou filharmonií v roce 2015.

Toru Takemitsu se svým Requiem, věnovaném jeho profesorovi Hayasakimu, dostal do světového povědomí, a to díky nikomu menšímu než Igoru Stravinskému. Ten byl přítomen jeho uvedení v Japonsku a další objednávky na sebe nenechaly dlouho čekat. V tomto díle zasvítila preciznost hráčů, soustředění a spolu s dirigentem Peterem Vrábelem schopnost jít až na dřeň poselství. Málokterý náš orchestr by byl schopný takového provedení, působivé stavby i hloubky výrazu. Hudební jazyk Takemitsu v tomto díle je plný emocí a jiné lyriky, než v ostatních skladbách večera. Nepochybně na tom má svůj podíl fakt, že Requiem je o více než půl století mladší. Inspiraci evropskou hudbou zde Takemitsu nezapře..!

Wintry Air úspěšné skladatelky Kotoka Suzuki čerpá z nevyzpytatelnosti větru a mrazivého vzduchu, které se “tiše pohybují nad zimní krajinou”. Zvukomalba šustivých, ledových tónů nižší dynamiky, inspirovaných drsným podnebím Chicaga, kde Suzuki žila, vznikla v roce 2007, světovou premiéru však zažila až nyní. Wintry Air je jako výtvarné dílo, kdy před vnitřním zrakem posluchače vyvstává obraz nehostinné krajiny a náznakem spícího života jsou snad jen holé haluze, kterými větrný živel tu a tam pohne…

Nicotu, bravurně vyjádřenou ševelením smyčců, protrhává Galactic Monarchs autora Hiroya Miury. Nebo ne? Podnětem pro vznik tohoto díla se stala obří hejna motýlů monarchů, migrujících 4000 km do svého zimoviště v Sierra Nevadě, a představa, že by mávnutí jejich křídel mohlo pohnout hvězdami Mléčné dráhy. Vesmírná nicota však ožívá jiskřivým uměním a virtuozitou hry na šakuhači Johna Kaizan Neptunea. Orchestr spolu se sólistou předváděl zvuky pozemské i galaktické. Velmi efektní byly hluboké polohy kontrabasů a vysoké v houslích, vytvářející velké napětí a pocit neohraničeného prostoru. Neptune, Američan, žijící již 40 let v Japonsku, předvedl snad všechny zvukové odstíny nástroje. Barevně a dynamicky dokáže snad ještě více než moderní „vyvinuté“ nástroje. Má totiž jednu velkou výhodu. Svou neměnností co do stavby a materiálu si uchovává po staletí nejen symbolicky přímé spojení člověka a přírody. Ne náhodou se vyrábí ze spodní části bambusu, přecházející do kořenů.

Řada našich domácích orchestrů by mohla závidět entusiasmus vycházející z bergovských smyčců, takže nemáte pocit, že někteří hráči počítají minuty do okamžiku, kdy si budou moci dopřát jedno chmelené. Různé moderní techniky hry jsou pro ně samozřejmostí a to nejdůležitější je, že vždy plný sál na jejich koncertech cítí jejich radost ze hry a zápal pro věc. Včerejší program byl navíc kouzelně impresionistický, inspirovaný zemí vycházejícího slunce, a spolupráce svědčí jak jí a Česku, tak Bergu a Prague Shakuhachi Festivalu. Japonsko je magickou záležitostí pro mnoho lidí a srdeční záležitostí obzvláště pro muzikanty. Každopádně se všichni můžeme nechat inspirovat jejich úctou k přírodě a živlům, které jim v historii působily a působí nemnoho škod. Vše zlé je ale pro něco dobré a v tomto myšlení Japonci připomínají bájné ptáky fénixe.

Koncert Made in Japan představil šakuhači jako nástroj, který svým materiálem a způsobem tvorby tónu bude vždy fungovat jako jeden z nejniternějších nástrojů vůbec. Nemělo by tudíž být překvapením, že šakuhači byla a dodnes je spojována s meditací (mniši nicoty s proutěnými koši na hlavě), jako i jiné rákosové flétny na světě, například ney na Blízkém východě, v Íránu a Turecku, kde byly podobně jako v Japonsku u sekty Fuke hlavním nástrojem doprovázejícím meditační seance (v Turecku transcendentální tance vířících Dervíšů). Spojení s dechem, srdcem, břichem a těžištěm lidské schránky se skrz koncentraci na tělo stává branou k duchovnímu a k přijetí protipólů na cestě k dosažení jednoty s Bohem. To vše za zvuku obyčejného bambusu, který dokáže být jak chladný, tak plačtivý, sentimentální, realistický, syrový, něžný, snový a krásný, tak jako zvuk motýlích křídel, větru nebo deště… Bravo, Bergu a šaku!

Foto: Orchestr BERG / Karel Šuster