„Panují dohady, že Bach napsal své nejslavnější moteto jako cvičení pro studenty. Pokud je to pravda, musel mít velice nadané studenty.“

„Vpletení Zelenkových responsorií do Bachových motet přineslo opětovně zklidnění.“

„Rád bych vyzdvihl důslednou práci s textem, některá slova byla ve faktuře krásně vypointovaná a do nebezpečných sykavek se pěvci nebáli „obout“. Namísto jednoho dlouhého hadího syčení se v jejich případě dostavila exaktní deklamace.“

Další koncert z komorní řady Collegia Vocale 1704 a Collegia 1704, čítajícího v tomto případě tři hráče, proběhl v prostorách Pražské křižovatky, v odsvěceném kostele sv. Anny na Starém městě patřící Nadaci Vize 97, která kostel využívá jako kulturní centrum. Intimní atmosféra unikátního prostoru má velmi daleko od vydatných produkcí v Rudolfinu, kde se na pódiu setkává velké těleso sestávající z desítek interpretů. Pro posluchače se tak otevírá možnost užšího napojení na jednotlivé pěvce a hráče, může se pozorně ponořit do jedné linky prolínající se hudební strukturou, stejně jako se zaposlouchat do vrstevnatého a nádherného zvuku, který je tvořen celým soustředěným kolektivem.

Pravidelní návštěvníci tohoto prostoru jsou zvyklí na tamní akustiku (Collegium tam své koncerty pořádá již od roku 2015), která jde navzdory zažité představě chrámové lodi. Čistý, průhledný dozvuk dovoluje nahlédnout „pod pokličku“ kuchyně mistrů barokní hudby. Při úterním koncertě se jednalo o díla mistrů nejpovolanějších, Johanna Sebastiana Bacha a Jana Dismase Zelenky. Hlavním pilířem programu byla tři moteta Bachova, z nichž to nejznámější a velkolepé Singet dem Herrn ein neues Lied BWV 225, tedy „zpívejte Hospodinu píseň novou“ program uzavíralo. Mezi ně byly vloženy tu dramatické, tu hlubokou melancholií zatížené části z cyklu Responsoria pro hebdomada sancta ZWV 55 Jana Dismase Zelenky, tedy sbírky responsorií na starozákonní i novozákonní texty, vztahující se k ukřižování Ježíše Krista.

Úvod koncertu patřil Bachovu motetu, Komm, Jesu, komm BWV 229. Stejně jako další moteta pravděpodobně vzniklo pro pohřební obřad. Poetický text plný pokory vůči věcem, které nás přesahují, nepochází z Bible, jak tomu běžně u motet bývá, nýbrž z pera básníka Paula Thymicha. Bach, nikdy nehledající v umění pohodlnosti, rozhodl se vypracovat všechny svoje moteta pro dvojitý sbor. Osm členů Collegia Vocale se rozdělilo na dva kvartety, hudební fráze si umně a ladně podávali za doprovodu Heleny Matyášové na violoncello, Luďka Braného na kontrabas a Barbary Marie Willi, která usedla za varhany. Asi devítiminutová, jednolitá skladba plná smíření a mužného smutku končí nezvykle árií, ovšem tato árie je zharmonizovaná do podoby chorálu, ansámbl tedy dospěl ke zklidněnému závěru jako jeden muž. (Či jedna žena? Vzhledem k vyrovnanému počtu obou pohlaví by snad bylo možno s trochou patosu říct jako anděl, který v sobě spojuje elementy ženské i mužské.)

Zšeření atmosféry, zahloubání se do duchovního ústraní přinesly oba bloky Zelenkových responsorií. Krátké, formálně prosté útvary přetavil Zelenka v krásné, harmonicky a emočně bohaté kompozice. Přes ne zcela přesvědčivý nástup, snad způsobený zvoněním telefonu z publika, se jímavé harmonie „zarmoucené mé duše“ (Tristis est anima mea) záhy rozezněly v celé své kráse. V polyfonním pletivu hlasů s různými nástupy si soubor dal záležet na výrazném „Vos fugam“, čímž kvalitně konkuroval bezděčnému funění Václava Lukse. Na to jsou ale návštěvníci dávno zvyklí a nevadí jim to. Dirigent a spiritus agens Collegia vedl své pěvce znamenitě, suverénně a na vhodných místech s přísunem afektovaného, avšak zdravého vzruchu. Vycizelovaná práce s polyfonní fakturou se projevila i v dalších responsoriích, například v části „et teribilibus oculis“ nebo v části „inter iniquos proiecerunt me“ s nelehkými nástupy jednotlivých hlasů.

Druhé Bachovo moteto na programu, Fürchte dich nicht BWV 228 (Nice se neboj!) bylo Bachem umně zkomponováno pro dvojsbor, pěvci si dali záležet na zvýraznění záporu nicht, basista Tomáš Šelc se tu se svým partem náramně předvedl ve výrazných bězích na slova ich stärke dich, ich helfe dir auch (jsem tvou silou, tvou pomocí) a stmelil tak těleso, ve kterém si dva sbory v krátkých vstupech odpovídali. Všichni členové se pak spojili do kompaktního čtyřhlasu, ve kterém s fantastickým prožitkem uvedli v život chorál protkaný bohatou chromatikou a výraznou sopránovou linkou.

Vpletení dalších Zelenkových responsorií přineslo opětovně zklidnění, sboristé se ze dvou vokálních kvartetů spojili zpět v jeden, což množná přineslo intonační nejistotu v prvních taktech responsoria Caligaverunt oculi mei. Ta se rozplynula, jakmile se objevila výrazná sopránová melodie v chromatických krocích. Jednotlivé, bohatě polyfonní části všech zbývajících responsorií potvrdily Zelenkovo mistrovství ve vytváření působivých a harmonicky vždy rafinovaných a nadšený údiv vyvolávajících sekvencí. V části O vos omnes Zelenka v části s textem „Probuďte se, národové, a pohleďte na moji bolest“ nešetřil výrazně afektovanými vstupy a melodickými linkami, naopak v závěrečné části Sepulto Domino nastalo ztišení a uklidnění, Collegium vocale zde předvedlo publiku svůj neobyčejný cit pro vytvoření až mysticky jemné a uklidňující dynamiky.

Závěr koncertu patřil nejslavnostnějšímu z Bachových motet, i v tomto případě ve stylu dvojsborového concerta. Vznikl asi koncem 20. let 18. století v Lipsku, i zde je osm zpěváku rozděleno na dva sbory po čtyřech, kde hudební motivy responsoriálně putují a vytvářejí tak i akusticky lapidární, ale neméně působivý efekt. Panují dohady, že Bach dílo napsal jako cvičení pro své studenty ve škole při kostele sv. Tomáše. Pokud je to pravda, musel mít velice nadané studenty! Velkolepá třídílná kompozice od počátku běží v nekompromisním komplementárním rytmu, zatímco jeden sbor melismaticky běhá v rychlých hodnotách, druhý do něj vpadá výraznými vstupy na slova „singet“, „singet“. Radostnou a okouzlující hudbu Collegium 1704 interpretovala s nesmírným zápalem a suverenitou. Sopranistky Helena Hozová, Tereza Maličkayová, altistky Aneta Petrasová, Daniela Čermáková, tenoristé Václav Čížek, Čeněk Svoboda, basisté Martin Blaževič a zmíněný Tomáš Šelc, ti všichni se oddali s pokorou rozjasněné partituře Johanna Sebastina Bacha a docílili tak působivého výsledku. Po první, hlaholné a zvuky zvonů připomínající části se hudební proud ztišil, ustrnul v tiché modlitbě, při které se „otec slitovává nad svými drobnými dětmi“. Bach tu klid chorálu ozvláštňuje rychlými vpády ostatních hlasů. Třetí část moteta se vrátí zpět do jásavé atmosféry, ve které se virtuózně proplétající hlasy postupně na půdorysu čtyřhlasé fugy scházejí na důrazném a rezolutním Halelujah.

Collegium Vocale 1704 a Collegium 1704 opět připravili návštěvníkům další z řady výtečných výkonů. Jejich profesionální přístup ke všem projektům, malým či velkým je provází už od počátku jejich existence. Ve výborné, avšak k chybám nekompromisní akustice Pražské křižovatky si poradili se ctí. Rád bych vyzdvihl důslednou práci s textem, některá slova byla ve faktuře krásně vypointovaná a do nebezpečných sykavek se pěvci nebáli „obout“. Namísto jednoho dlouhého hadího syčení se v jejich případě dostavila exaktní deklamace.

Uvidíme, jaké zážitky a nové výzvy nás čekají při příštích koncertech komorního cyklu, který se přesouvá do prostor barokní kaple Italského kulturního institutu. Ten nejbližší se odehraje 8. října od půl osmé večer.

Foto: Collegium 1704 – Petra Hajská