sobota, 21 září 2019 16:53

Divadlo pro divadlo, nebo podobenství?
Hoffmannovy povídky bizarní, nereálné

Autor:

„Titulní postava se stala v prvním obsazení velkou a využitou příležitostí pro tenoristu Luciana Mastra.“

„Hoffmannovy povídky jsou operou zalidněnou, duchaplnou, fantaskní, dekadentní, absurdní, trochu strašidelnou, prostě zvláštní…“

„Inscenace končí sborovou scénou, pozitivně vyznívající apoteózou, která se většinou škrtá, nezařazuje.“

 

20

 

Národní divadlo Brno vstoupilo do sezóny premiérou Offenbachovy opery Hoffmannovy povídky. Poprvé se souborem Janáčkovy opery pracoval režijní tandem SKUTR. Fantaskní příběh interpretovali pánové Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský ve zvláštní surrealistické poetice, ale se značnou dávkou kaleidoskopičnosti, poněkud neurčitě a téměř celý večer bez většího poselství. Hlubší smysl mu dali až v úplném závěru.

Hoffmannovy povídky, respektive přesněji asi „Hoffmannova vyprávění“ - vzpomínání na tři osudové ženy, vzpomínání blouznivé, bizarní a neskutečné – jsou typickou romantickou literární předlohou a typickou francouzskou operou. Množstvím textu, dramaturgií, typem scén, melodickou invencí, instrumentací… Nesmrtelná hudba, tak trochu faustovský námět, barvitý děj, v němž není úplně jasná hranice mezi realitou a snem, mezi přítomností a minulostí. Dalo by se z toho asi vytěžit ještě víc – víc zábavy, víc fantazie, víc vzrušení. V tomto pojetí se místy hrálo z hlediska přesahujícího divadelní rámec tak trochu o ničem, i když dílčích nápadů přišlo a bylo vidět dost. Samy o sobě byly invenční a poutavé, ale inscenace – divadlo pro divadlo - přesto při premiéře nevzbudila dojem něčeho nevídaného a nezapomenutelného. Naopak pevné a konkrétní hudební nastudování Ondreje Olose uspokojilo bez větších výhrad – z orchestru bylo slyšet a cítit energii odpovídající době vzniku hudby, z dirigenta vyzařoval jasný názor a sólisté ze sebe většinou vydávali pěvecky i herecky opravdu hodně.

 

6

 

Brněnská inscenace nepřináší žádnou zbytečnou aktualizaci. Vyhýbá se také kýčovité nasládlosti. Kostýmy Simony Rybákové jsou v případě hlavních postav obyčejné, neutrální, ale zejména u sboristů až nereálné. Právě v nich se hodně realizuje poetika celkového přístupu. Postavy se siluetou holuba nebo miniaturou korábu na hlavě jsou asi tím nejvýmluvnějším příkladem. Autorem scény je Jakub Kopecký. Kulisy nasunované ze strany – miniatura domku pro Antonii, gondola pro Giuliettu – odpovídají tomu, že se opera údajně odehrává kdesi v divadle - na zadním jevišti či v divadelním baru. Ale zrovna tohle nevychází příliš zřetelně. Je to spíše slovně vyjádřený záměr, zdůvodňující hemžení poněkud výstředních postav, ale skutečně novou kvalitu pro ducha inscenace to nevytváří.

Titulní postava se stala v prvním obsazení velkou a využitou příležitostí pro tenoristu Luciana Mastra. Hoffmann je stále na scéně, má jeden vypjatý výstup za druhým. Sólista se při premiérovém pátečním večeru ihned rozezpíval do standardu plného výkonu, dal roli romanticky rozervaný základ, emotivní vrcholy i výraznou ochotu vyjít vstříc režii a choreografii, která básníka žijícího mimo realitu v situacích, do kterých se dostává, docela dost rozpohybovala.

 

5

 

Nejde o dílo, které si člověk nutně musí zamilovat. Hoffmannovy povídky jsou poměrně složitě vrstvenou operou, zalidněnou, nepřehlednou, duchaplnou, fantaskní, dekadentní, absurdní, trochu strašidelnou, prostě zvláštní… Nesouvisí to se snahou skladatele dokázat, že umí víc, než jen psát operety. I když Hoffmannovy povídky nestačil dokončit, dokázal to dostatečně. Má to spojitost spíše se skutečnou postavou básníka Hoffmanna a s hrou o něm, která posloužila jako inspirace k libretu…

Daniela Straková-Šedrlová jako Giulietta byla na kurtizánu až dost usedlá, Pavla Vykopalová ztvárnila nemocnou Antonii křehce, jako děvče, podobnou nevinné Gounodově Markétce. Pěvecky ale tentokrát zůstala v pozadí. Nenápadným, ale přesto opravdovým zjevením byla Martina Masaryková jako Olympia – slovenská sopranistka s křišťálovými výškami nad běžným rozsahem. Ztvárnění její postavy, mechanické loutky, vyšlo invenčně, zábavně – tak, jak to má být.

 

9

 

Basista Ondrej Mráz byl výborný v roli uhlazeného boháče, který usiluje o Hoffmannovu vysněnou Stellu. K jeho roli paralelně také v Hoffmannově blouznění patří různě se proměňující postava mefistofelského ražení, Lindorf, Coppélius, Miracle, Dapertutto - démon, pokušitel a škůdce. Hlasově vesměs impozantní, místy s výškami, které by se mohly ještě probarvit do plnosti tak, aby plně odpovídaly jeho témbru.

Markéta Cukrová je v operách nenápadnou, ale vždy spolehlivou oporou. Nestrhává na sebe pozornost, ale kultivovaně zpívá a moc dobře zde také hraje. Věrného průvodce Nicklausse, přítele a rádce… z něhož se v závěru v režisérské licenci vyklube žena. Vedle nedosažitelné Stelly, která odchází s jiným, vedle tří bizarních žen, do nichž se Hoffmann vždy naprosto nesmyslně zamiloval, je tohle ta pravá…?

Je to překvapivé vyústění opery. Ale „Skutři“ si ho mohli dovolit i proto, že tato inscenace končí sborovou scénou, pozitivně vyznívající apoteózou, která se většinou škrtá, nezařazuje. Hoffmann se nepropadá do alkoholového deliria, ale otvírá se před ním možnost jiné budoucnosti… Sbor je v té chvíli na horních bočních balkonech a zpívá zaslíbení o možnosti odsunutí minulosti, o pokračování, o naději. Opera, stále se odehrávající kdesi mimo čas a realitu, v jakémsi snovém bezčasí, dostává teprve v této chvíli plný smysl. Stává se podobenstvím.

 

8

 

10

 

12

 

7

 

Foto:  archiv NdB

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.