„Štilec vedl orchestr s nadšením, jistě je radost pracovat s tělesem takové umělecké úrovně.“

„Nekoranec s frázemi tvořivě žongloval a přispěl velkou měrou k myšlence, ke které jsme museli na závěr koncertu všichni dojít. Šlo o hudbu velmi hodnotnou, povznášející a přitom neohranou.“

„Všichni tři sólisté stvrdili svým výkonem zjevné zalíbení v hudbě 18. století a fakt, že jim ´sedla´.“

Potřeba stavět mosty je vývojově potřebná a lidsky přirozená. Na programu prvního koncertu nové spolupráce mezi dvěmi kulturními metropolemi byl výběr ze dvou stejnojmenných oper na libreto Pietra Metastasia – Alessandro nell’Indie. V áriích zazářili mladí muži, už mezinárodně uznávaný tenorista Petr Nekoranec, pozoruhodný kontratenorový úkaz Vojtěch Pelka a zkušená interpretka staré hudby, sopranistka Michaela Šrůmová. Skvěle připravené těleso, sestávající z Kurpfälzisches Kammerorchester Mannheim a muzikantů z domácího klasicistního Ensemble 18+, zapáleně dirigoval Marek Štilec, umělecký vedoucí projektu.

Akademie navazuje na koncerty k výročí narození a úmrtí Jana Václava Stamice v roce 2017. Marek Štilec tak upevňuje a prohlubuje svůj zájem o hudbu 18. století spolu s pokračovateli odkazu mannheimské kurfiřtské kapely. Mannheimská škola je pro hudbu klasicismu a českou hudbu významným pojmem. Právě Jan Václav Stamic, její zakladatel, který se v hledáčku zmíněných interpretů již objevil, opepřil tehdejší vynikající slavnou kapelu lesními rohy. Ty zastupovaly v dechové sekci i s hoboji a violou na čtvrtečním koncertě v Klementinu českou stranu, Ensemble 18+. V programu by se jistě dalo najít více takových můstků po vzoru toho velkého, hlavního. Bude o nich řeč v rámci novodobých premiér děl Ignaze Holzbauera, typického „Mannheimovce“, a Jana Antonína Koželuha, bratrance Leopolda Koželuha.

Opera seria prvně zmíněného skladatele a vídeňského rodáka vznikla v roce 1759. Holzbauer, který by před třemi dny oslavil 308. narozeniny, se přihlásil o pozornost se svým odlehčeným kompozičním stylem hned v Sinfonii, operním „entrée“. Slavnostní první část Allegro assai vystřídala střední, zpěvná Andante spiritoso. Presto molto se vrátilo v hrdém charakteru, aby připravilo půdu Petru Nekorancovi, mladé naději operního světa, sólistovi scény ve Stuttgartu. V árii „Vil trofeo d’un alma imbelle“ ihned prezentoval svou vysokou technickou úroveň i měkkou barvu, které jí i s počátečním závojem opatrnosti slušely. Árie Pora, „Destrier che all’armi usato“, si s obdivuhodným hlasem Vojtěcha Pelky publikum rovněž získala. Náročná falzetová poloha měla v té vyšší barvu až řezavou, možná v harmonii s válečným nádechem, avšak gymnastické schopnosti Pelkova hlasového aparátu jsou neoddiskutovatelné.

Porovi váleční sloni se nekonali, místo toho byla přítomna elegance a lehkost. Tato historická postava zřejmě na Alexandra dost zapůsobila svou statečností a schopností vzdorovat. Velitel jej jmenoval jedním ze správců své ohromné říše během krvavého tažení do Indie, o známkách násilí však v hudbě není ani stopa, což na posluchače v současné době může působit úsměvně, až s tendencí zakrýt syrovou realitu podobných situací. Dalším něžným elementem se staly Michaela Šrůmová a její Erissena. Příjemně se představily v „Di redermi la calma“. Zpěvaččin sytý soprán byl tu a tam poset koloraturně se lesknoucími perličkami. V prsa se bijící tenor z Holzbauerova rukopisu dostal prostor ožít ještě jednou. V „Serbati a grandi Impresse“ se snoubily lví sebevědomí s vedoucími schopnostmi slavného dobyvatele a malebná zpěvnost frází mannheimského skladatele. Nekoranec s nimi tvořivě žongloval a přispěl velkou měrou k myšlence, ke které jsme museli na závěr koncertu všichni dojít. Šlo o hudbu velmi hodnotnou, povznášející – a přitom neohranou.

Jsme však teprve v polovině programu. Není to účelem, avšak neubráníme se tendencím ke srovnávání obou děl. Metastasiovo libreto také zhudebnil o deset let později v Praze působící Jan Antonín Koželuh, koncertní mistr katedrály sv. Víta a varhaník ve Strahovském klášteře. Sinfonia s tempovými označeními Allegro assai – Andantino – Presto byla pro mne výrazově a nabídkou nálad zajímavější a bohatší. Střední, tanečně laděná část se zaskvěla i díky hře orchestru, která svou nenásilnou stylovostí pohladila nejedno ucho. S vysokou laťkou árie „Destrier che all’armi usato“ a jejich koloraturními pasážemi se popral Pelka alias opět Ind Poros. Brilantně napsaný a brilantně ztvárněný kontratenorový part se všemi stupnicemi a ozdobami tak vzdal hold vladaři, který dal velikému Alexandrovi zabrat. Koželuhova „verze“ by se mohla stát efektním kouskem pro kontratenoristy, jen kdyby jich bylo vice!…

„A che fugir?“, recitativ a árie Cleofidy, Porovy milenky, představil dramatičtější výraz Šrůmové. Ta se naléhavě ponořila do role a potvrdila svou schopnost vykreslit mnoho emocionálních poloh, a to se skromností, která v poslední době není častým uměleckým atributem. Zrcadlení v Zrcadlové síni uzavřela Alexandrova „Vil trofeo d’un alma imbelle“. Nemohla jsem se ubránit dojmu, že Koželuhův Alexandr jako by představoval tu uhlazenější stranu… Předešlé dvě árie šly po jiskřivější, živelnější povaze hudebního vyjádření postav exotického kraje. Všichni tři sólisté stvrdili svým výkonem zjevné zalíbení v hudbě 18. století a fakt, že jim „sedla“. Štilec vedl orchestr s nadšením, jistě je radost pracovat s tělesem takové umělecké úrovně…

Dá se očekávat, že tato plodná spolupráce objeví a přinese i v dalším slibovaném ročníku pozoruhodná díla. Možná opět novodobé premiéry děl představitelů obou zúčastněných stran a na různých místech, které se vážou k daným hudebním osobnostem. Umělci mají za sebou také koncert na Festivalu Musica Holešov, kde byl Holzbauer kapelníkem… Mosty jsou v dnešní době výjimečně důležité a hudba je jedním z nich už ze své podstaty. Projekt bude jistě i v budoucnu obohacovat obě jeho strany, v tomto případě českou i německou!

Foto:  archiv ArcoDiva