„Ve městě, založeném Přemyslem Otakarem II., zazněly andělské hlasy dětí ze Severáčku.“

„Žitava, kdysi hegemon lužicko-srbských měst ve spolku Šestiměstí, má dnes jen 25.000 obyvatel.“

„Severáček opouštěl kostel za potlesku stojících posluchačů.“

Z Liberce do Žitavy je co by kamenem dohodil, a tak není divu, že v německém městě vystupují vedle politických představitelů – a samozřejmě i sportovců – především umělci. Výstavy střídají koncerty velkých i menších hudebních souborů. Hudebníci využívají slavnostní sál v radnici s bustami českých králů, kostel Svatého kříže, kostel Panny Marie i kostel svatého Jana nebo klášterní kostel svatých Petra a Pavla. Při slavnostech tam účinkují třeba také dechové kapely. Hostování Čechů mívá vždy slavnostní atmosféru.

Ani Severáček nebyl v Žitavě v pátek poprvé. Liberecký sbor se uplatnil několikrát v katolickém chrámu Panny Marie. I jeho koncert v rámci festivalu Lípa Musica měl slavnostní ráz. Za řízení Silvie Pálkové zazněla řada zajímavých skladeb. Větší část byla věnována poctě Panny Marie, jejíž svátek křesťané v září připomínají před svátkem svatého Václava.

Město Žitava bylo založeno Přemyslem Otakarem II., který stávající osadu Lužických Srbů vyznamenal udělením městských práv v roce 1255. Žitava se v průběhu staletí stala díky českým králům – a až do roku 1635 byla – významným evropským městem. Po pražském míru byla sice pod vládou saských kurfiřtů, ale stále pod silným vlivem Čechů, kteří tam přicházeli vzápětí jako emigranti kvůli svému vyznání.

Je reálné, že z rukou Čechů vzniklo velké postní plátno, světový unikát kostelního závěsu v roce 1472. Velumquadragesimale bylo určeno pro kostel sv. Jana, i když vzniklo v klášteře. Klášterní kostel sv. Petra a Pavla je dnes vzpomínaný jako úkryt svatovítského pokladu před zničením husity v létech 1419-1429.

Centrální žitavský kostel svatého Jana má krutou historii. Žitavští historici jeho počátky kladou až do doby okolo roku 1000, kdy zřejmě obec Žitava existovala. Pozdější katolický kostel nejsevernějšího královského města Čech byl postaven kolem roku 1230 jako johanitská pozdně románská svatyně. Přestavěn byl v letech 1485–1504 v pozdně gotickém stylu se dvěma věžemi. Od 16. století sloužil luteránům.

Kostel dostal na přelomu sedmnáctého století nové varhany od nejslavnějšího saského barokního varhanáře Johanna Gottfrieda Silbermanna (1683–1753). Při bombardování Žitavy císařským vojskem 20. 7. 1757 byl jedním z nejvíce zasažených objektů. Obnova kostela začala od roku 1766, kdy se dominantou kostelní lodě stala socha žehnajícího Krista.

Žitavský kostel tak spolu s Mikulášským kostelem v Lipsku a dómem v Postupimi náleží k nejvýznamnějším sakrálním představitelům stavebního slohu v Německu. Slavné město, kdysi hegemon lužicko-srbských měst ve spolku Šestiměstí, má dnes jen 25.000 obyvatel, přesto jeho tvář je stále česká a důstojná. Koncerty a oslavy s vystoupením císaře Karla IV. zde mají velký ohlas.

Liberecký pěvecký sbor Severáček není snad potřeba vůbec představovat. Manželé Jiřina a Milan Uherkovi, původem z Moravského Slovácka, ho založili v Liberci v roce 1958. Oba věřící, neměli cestu k vynikajícím úspěchům dětského sboru Severáčku lehkou. Postupně se prosadili vynikajícími výkony v řadě států světa. Po nich nastoupili manželé Pálkovi a úspěšně pokračovali v cestě Severáčku, jenže Petr Pálka při slavnostním vystoupení v Athénách nečekaně zemřel. Jeho manželka řídí dětský sbor sama a je stále úspěšná.

Koncert v Žitavě koncipovala vedoucí sboru Silvie Pálková s dramaturgickou radou dětských zpěváčků do protiváhy s dospělými sólisty. Překvapivé pro posluchače mohlo být zařazení mariánských skladeb do protestantského prostředí. V Čechách jsou ale mariánské písně jedny z nejkrásnějších sakrálních kompozic, stejně jako koledy.

V úvodu sbormistryně jakoby navázala na moravskou historii Uherků – uvedla píseň Petra Řezníčka, zesnulého v lednu letošního roku. Brněnský skladatel oslovil Pannu Marii písní Salve Regina. Pohodová píseň, oslavující Bohorodičku jako královnu, zaznívala poklidně jako příjemný pozdrav; o to výrazněji zazněly pak soprány v melodii písně francouzského skladatele Maurice Duruflé: Totapulchra es Maria. Další mariánskou píseň, od Antonína Dvořáka, zvládli zpěváčci, i když se jedná o náročnou skladbu, kterou zpívají sbory dospělých. Ave Maria maďarského skladatele Zoltána Kodályho zazněla v širokém rozsahu tónů stejně zvučně, jako vnímáme charakter a atmosféru země Maďarů. Sbormistryně postupně ukázala, že Severáček je nesmírně ukázněný sbor, čímž dokáže zvládnout i náročnou část – Benedictus – ze mše The Armed Man – A Mass For Peace velšského skladatele Carla Jenkinse. Skladbu s kontrastujícími hlasovými party vystřídala kompozice De Angelis Petra Ebena s rozdílnými nástupy zpěváčků. I tento náročný kus zvládli andílci Severáčku bez chyby. Náročnost nechyběla ani u dalších skladeb, děl Otmara Máchy a Petra Koronthályho. V závěru zazněl opět Antonín Dvořák… a posledním číslem byl Ossianův zpěv Johannesa Brahmse.

Zahájení koncertu bylo v českém i německém jazyce s připomenutím již dlouhé spolupráce obou národů v hudební oblasti, kde není potřeba slov, kde si lidé rozumějí díky hudbě. Začátek koncertu s hlásky andělů, které se k posluchačům snášely shůry, byl opravdu famózní. Nakonec Severáček opouštěl kostel za potlesku stojících posluchačů!

Foto:  Lípa Musica – Lukáš Marhoul