„Kuriózní neuvěřitelný příběh třísetleté ženy proměňuje režisér v závěru v její emotivní veřejnou zpověď, odehrávající se v přímém přenosu.“

„Poselství zůstává: je to na světě dobře vymyšleno, když člověk není nesmrtelný.“

„Jakub Hrůša od prvních rázných taktů předehry po poslední úsečné údery drží Janáčkovu partituru pevnou rukou a dostává z ní, co potřebuje.“

Janáčkova a Čapkova Věc Makropulos je dynamickým a strhujícím hudebním divadlem, promlouvajícím mimořádně intenzivně do života každého z nás. Operní divadlo v Curychu ji od neděle hraje v režii Dmitrije Čerňakova jako krutě pravdivý a žhavě současný apel: važme si každého okamžiku, zvažujme, co děláme, protože naše přebývání na Zemi je konečné. Po hudební stránce stojí za inscenací Jakub Hrůša. Drží pevně v rukou otěže a iniciuje přesně zacílený výraz a zkratkovitou naléhavost, aby hudba nesla slova a věty a doříkávala jejich význam.

Věc Makropulos, předposlední opera Leoše Janáčka, se hraje v Curychu bez pauzy jako ničím nezdržované, ani ne dvě hodiny trvající civilní drama, realistický výjev ze života. Drama stejně nepoetické, věcné, jako je i libreto v próze, vycházející z předlohy Karla Čapka. Drama, které v pevně usazeném kontrapunktu zároveň spoluvytváří moderně strohá, přesto ale citově mimořádně silná hudba. Kuriózní neuvěřitelný příběh třísetleté ženy proměňuje ovšem režisér v závěru v její emotivní veřejnou zpověď odehrávající se v přímém přenosu. Tím zároveň vše mění v zobecňující podobenství. Způsob ztvárnění konce opery je hodně překvapivý a odvážný – aktualizace střihem, skok do jiné dimenze. Dosavadní kulisy mizí, na jevišti je televizní studio – a náhle je zřetelné, proč předehru k opeře – v projekci na oponu – doprovázela lékařská zpráva o nevyléčitelné nemoci, v níž si kdosi s červeně nalakovaným nehtem ukazuje a slovo za slovem pro sebe čte.

Je to Emilia Marty, nebo chcete-li Elina Makropulos, dosud nesmrtelná, kdo je náhle tímto způsobem konfrontován s faktem konce života. Snaží se nejprve získat zpět recept na elixír života, jehož účinek ji po tři staletí držel na světě, ale nakonec jí dochází, že už ho nechce – že život má smysl právě v tom, že je konečný. Čerňakov přidává k Čapkovu motivu další, sice logický, ale trochu navíc… – nicméně takovým způsobem, že mu to divák nemusí mít za zlé. Poselství zůstává: je to na světě dobře vymyšleno, když člověk není nesmrtelný. Jinak by totiž vše mezi lidmi i v nich samotných ztratilo smysl.

Jakub Hrůša od prvních rázných taktů předehry po poslední úsečné akordy drží Janáčkovu partituru pevnou rukou a dostává z ní, co potřebuje – naléhavost, patos, soucit, stupňované napětí, vyhrocené emoce a před závěrem hudebně geniálně vyjádřené prozření, které je nárazem, deroucím slzy do očí, ale současně už přinášejícím i úlevnou katarzí. Takovou, jakou uměl napsat do not jen Janáček. Operní orchestr, nesoucí jméno Philharmonia Zürich, na sebe neupozorňuje nadprůměrnou virtuozitou nebo extra vycizelovaným zvukem, ale zcela určitě profesionalitou, s níž zvládl mimořádně těžkou partituru, a po celé představení i velkým nasazením, které přináší Janáčkově opeře inspirovaný, bezprostředně působivý výraz.

V německé dramatické sopranistce Evelyně Herlitzius – známé z největších scén zejména ze skvělých wagnerovských kreací – získalo divadlo interpretku, která vyhrocenou tragickou roli ztvárňuje světovým způsobem: herecky s plnou silou cynismu, cílevědomosti, pobavené lhostejnosti a zkušeného nadhledu, ale i vyhaslosti a vulgární povrchnosti – a pak i hloubky pokorného poznání. A pěvecky ve vší síle velkého hlasu, který nemá omezení co do expresivity; hlasu, který odpovídá neromantickému stylu díla. Evelyn Herlitzius s naprostou samozřejmostí usazuje pro curyšské publikum Věc Makropulos do souřadnic děl světového formátu. Ne zcela ideálně srozumitelnou češtinu jí ani všem ostatním sólistům netřeba vytýkat – pohled opačný, totiž že dokázali víc než hodně, je mnohem spravedlivější.

V dalších úlohách jsou výstižně obsazeni Sam Furness jako nevyzrálý nervní Albert Gregor, Scott Hendricks jako sebevědomý Jaroslav Prus, Deniz Uzun v roli exaltované mladé zpěvačky Kristy… a s nimi Kevin Conners, Spencer Lang, Tómas Tómasson, Ruben Drole, Irène Friedli a Guy de Mey ve vděčné roli bláznivého Hauka, někdejšího milovníka.

Režisér Dmitrij Čerňakov, pracující se sólisty velmi podrobně a s psychologicky mimořádně věrohodným výsledkem, je současně autorem scény – naprosto realistického interiéru s tapetami a nábytkem a s oknem, za nímž se ve větru pohybují prosluněné listy stromu. Když se pro rozuzlení příběhu všechna divadelní iluze bytu či hotelového pokoje jako mávnutím kouzelného proutku ztratí, aby ji nahradila divadelní iluze stejně realisticky vyvedeného televizního studia s kamerami, světly, štábem a publikem, není důležité vědět, jak přesně to režisér myslí – důležité je, jak v té chvíli působí Emilia Marty alias Elina Makropulos: sděluje do kamer své poselství a v přímém přenosu na pódiu studia umírá. Je to velmi neotřelé a nesmírně působivé. A Evelyn Herlitzius je v té chvíli skvělá: jako žena na konci života, která televizním divákům svědčí o svém prozření, i jako operní pěvkyně, která uzavírá nesmírně silnou scénou Janáčkovo geniální dílo.

Jakub Hrůša dovedl při nedělní premiéře představení až k tomuto závěru, při němž nelze zůstat lhostejný. Čeká ho ještě sedm představení. S výsledkem může být spokojen.

Foto:  Opernhaus Zürich – Monika Rittershaus, Veronika Paroulková