„Od prvního čísla programu bylo zřejmé, že posloucháme těleso s vytříbeným zvukem.“

„Krásná Benedetti je muzikální dáma, jež patří do širší světové špičky houslistek.“

,„Dvořákova Praha opět stvrdila vysokou úroveň, ve výsledku jsme byli svědky jednoho z nejsilnějších ročníků festivalu.“

Závěr letošního festivalu Dvořákova Praha ležel na bedrech Estonského národního symfonického orchestru s jeho bývalým šéfdirigentem a pro pověst estonského hudebního života stále aktivně pracujícím Neemem Järvim a skotskou houslistkou Nicolou Benedetti. Zahráli symfonickou báseň Úsvit Heino Ellera, Sibeliův Houslový koncert d moll a Čtvrtou symfonii Es dur Antona Brucknera Romantickou. A bylo to důstojné vyvrcholení festivalu.

V úvodu se Estonci představili skladbou ze své domoviny, symfonická báseň Úsvit Heino Ellera patří k symbolům estonské národní kultury. Eller ji napsal v letech první světové války (tedy ještě před vyhlášením estonské samostatnosti) jako klavírní skladbu a v roce 1920 ji přepracoval pro orchestr. Inspirace evropskými romantiky, domácím folklorem a estonskou přírodou jsou v ní patrné, při prvním poslechu zaujme a především dá prostor orchestru představit se v nejlepším světle. Od prvního čísla programu bylo zřejmé, že posloucháme těleso s vytříbeným zvukem, na němž mají lví podíl smyčcové sekce.

Vcelku vlažné přijetí Ellera napravilo vystoupení skotské houslistky Nicoly Benedetti v Houslovém koncertu d moll, op. 47, Jeana Sibelia. Tento koncert vyžadující hluboké soustředění interpreta i publika vyzněl v Praze na vysoké úrovni, byť nezanechal tak ohromující dojem jako Dvořákův koncert a moll v podání Gila Shahama. Krásná Benedetti je muzikální dáma, jež patří do širší světové špičky houslistek, byť ne do té nejužší. Ke kreacím Hillary Hahn, Janine Jansen či Lisy Batiashvili jí přece jen ještě něco schází. Náročného Sibelia ovšem zahrála s nadhledem, zkušeně, ocenila jsem její krásné tóny i solidní frázování. Dvaaosmdesátiletý Neeme Järvi vedl orchestr tak, aby sólistka dostala maximální prostor, a zároveň aby vynikly orchestrální plochy koncertu. Slyšeli jsme velmi solidní výkon, který Benedetti korunovala milou promluvou k obecenstvu před přídavkem skotské lidové písně.

Nejočekávanější položkou večera byla Symfonie č. 4 Es dur, WAB 104, Romantická Antona Brucknera. Neeme Järvi zvolil verzi z roku 1878, v níž skladatel přepracoval první dvě věty a původní Finale nahradil novou větou pojmenovanou Volksfest (Lidová slavnost). Brucknerovy symfonie jsou velká zvuková plátna, někdy nekonečná, jindy – jako v případě posluchačsky přístupné Čtvrté symfonie – co do barevnosti a hudebních nápadů zaplňující každičké místo obrazu. Neeme Järvi k Brucknerovi přistoupil se svou celoživotní hudební zkušeností, symfonii vystavěl tak, že posluchači neupadala pozornost, v orchestru se stále dělo něco pozoruhodného, ať to byly lyrické pasáže zahrané s nádherně projasněným zvukem, lehké a taneční Scherzo, nebo dramatické Finale – Volksfest. Zvuk orchestru byl kultivovaný, i ve velkolepém mohutném závěru neuřvaný, jeho základní charakteristikou je zvuková zakulacenost, oblost. Velmi dobré jsou všechny smyčcové skupiny, od prim po kontrabasy, řekla bych, že to je právě devíza tělesa, zmínit je nutno i dřevěné dechy, poněkud ostřejší a méně jisté jsou žestě. K výsledné zvukové kvalitě napomohlo i rozsazení orchestru – primy proti sekundám, violoncella uprostřed spíše vlevo (z pohledu posluchače) a kontrabasy zcela vlevo vzadu.

Po Brucknerovi následoval roztomilý přídavek – salonní úprava Dvořákovy Humoresky, v níž se jako sólista uplatnil koncertní mistr orchestru a ansámbl mu jen lehounce přizvukoval. Uvolněnost a radost z Dvořákovy miniatury, kterým se na pódiu oddal Neeme Järvi, byla nakažlivá a orchestru i jeho dirigentovi se dostalo ovací ve stoje. Myslím, že za celý večer oprávněných.

O Neeme Järvim je známo, že je velký fanoušek české hudby – a to jak v oblasti kompozice, tak interpretačního umění. K jeho početným nahrávkám patří i Dvořákovy a Fibichovy symfonie. Českou filharmonii řídil naposledy v roce 2005. Bylo velmi znát, jak se z pražského vystoupení těší a jakou radost mu dělá po letech vystoupit v pražském Rudolfinu.

—

Dvořákova Praha 2019: Nezapomenutelné orchestrální i sólové výkony 

Letošní Dvořákova Praha opět stvrdila vysokou úroveň, na kterou jsme u tohoto festivalu zvyklí. Její velkou předností je promyšlená struktura, díky níž vyniknou v každé programové řadě špičkové výkony. Tato vnitřní provázanost a logika – dramaturgická i interpretační – je výsledkem mnohaleté práce bývalého týmu v čele s Markem Vrabcem. Byla by nenapravitelná škoda od ní ustoupit, protože to je právě ono know-how, které Dvořákovu Prahu odlišuje od jiných festivalů. Nezdá se však, že by se něco podobného chystalo. Letošní festival, který ještě připravil Marek Vrabec, proběhl pod uměleckým vedením Jana Simona, který dotáhl jednotlivé koncerty dramaturgicky i organizačně. A ve výsledku jsme byli svědky jednoho z nejsilnějších ročníků festivalu.

Právě ono vnitřní členění na řady orchestrální, komorní a recitály dává prostor tomu, aby se jednotlivé hvězdy ani orchestry vzájemně nezastiňovaly. Proto je možné zmínit několik vrcholů letošního festivalu – vystoupení, na která se bude dlouho vzpomínat: tím opravdu nejvyšším bylo účinkování Izraelské filharmonie se Zubinem Mehtou, Gerhild Romberger, Pražským filharmonickým sborem a Kühnovým dětským sborem. Vedle jejího přednesu Mahlerovy Třetí symfonie měly ostatní zážitky tendenci slábnout. Ale nebylo tomu tak! Týden, který v Praze strávil houslista Gil Shaham, byl naplněn jeho srdečnou a štědrou osobností a především velkým houslovým uměním. Tři komorní koncerty a jeden orchestrální – zahrál s PKF – Prague Philharmonia Dvořákův Houslový koncert a moll – se staly nezapomenutelnými. Na poli recitálů zcela „přebil“ Boris Giltburg svou interpretací Liszta a Rachmaninova jiné hvězdné jméno – Iva Pogoreliće, který se v Praze nepředvedl v nejlepším světle. Jeho hrou sice stále probleskují záblesky geniality, ale celkový dojem z jeho pražského vystoupení byl tristní.

Velice povedená byla orchestrální řada, které dominovala Česká filharmonie se svým pojetím Čajkovského, opět zazářili Essenští filharmonici s Tomášem Netopilem. Zvláštní pozornost zaslouží i provedení všech Dvořákových nástrojových koncertů – dvou violoncellových, houslového a klavírního, z nichž dva – violoncellový A dur a klavírní g moll – byly objevem i po dramaturgické stránce, protože jejich interpreti Tomáš Jamník a Ivo Kahánek přednesli jejich původní verze (v případě violoncellového orchestrální úpravu).

K Dvořákově Praze patří i dramaturgické počiny související s objevy či dlouho nehranými díly. Letos bylo v tomto ohledu očekávané koncertní provedení první verze Dvořákovy opery Král a uhlíř, jehož nastudování se dostalo velkého uznání.

Příští ročník Dvořákovy Prahy je již plně v rukou nového týmu v čele s Janem Simonem. Přihlédnuto k plnému nasazení všech jeho členů, zaujatosti a nadšení lze očekávat, že Dvořákova Praha 2020 nebude vedle té letošní popelkou.

Foto:  Petra Hajská, archiv  festivalu Dvořákova Praha