„Šostakovičovo dílo zcela nevšedně začíná nebesky krásným, hluboce opravdovým, nekonečně dlouhým, klidným a posmutnělým nokturnem.“

„Sergej Chačatrjan, vše jen ne povrchní, byl objevem pana šéfdirigenta. Vybral skvěle!“

„Symfonie vyzněla elegantně, hravě, nesmírně muzikálně, ano – překvapivě; to vše ale v hranicích uměřenosti.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu otevřel koncertní sezonu zajímavým, ambiciózním a zdařilým způsobem. Páteční mimořádný koncert nasadil laťku hodně vysoko díky Sergeji Chačatrjanovi a jeho dech beroucí interpretaci Šostakovičova 1. houslového koncertu a pak i prostřednictvím neortodoxního výkladu Dvořákovy Osmé symfonie šéfdirigentem Alexandrem Liebreichem.

Otevřít abonentní sezónu bez varování skladbou Witolda Lutosławského, to je v kontextu dosavadní tradičnější dramaturgie programů rozhlasových symfoniků vlastně odvážné. Nebyla však dlouhá, ani vyhroceně avantgardní. Ouvertura pro smyčce z roku 1949, využívající folklórně znějící motivky, je plná proměn, nárazů, synkop, osamocených tónů a shluků i hutných unison na hlubokých strunách. Je poutavě a kontrastně vystavěná, není ale v soupisu jeho děl mezi těmi nejvýznamnějšími. Pro tuzemské prostředí je však kompozice zajímavá tím, že ji šestatřicetiletý Lutosławski napsal pro Symfonický orchestr Československého rozhlasu, že ji věnoval tehdejšímu významnému rozhlasovému pracovníkovi a popularizátorovi hudby Mirko Očadlíkovi a že měla za řízení Gregorze Fitelberga před sedmdesáti lety premiéru opravdu v Praze. Pro letošek pěkná dramaturgická vychytávka!

Šostakovičův 1. houslový koncert je ze stejné doby. Vzhledem k nepřízni, kterou tehdy ze strany vládnoucího režimu z ideologických důvodů kvůli charakteru své hudby skladatel pociťoval, mohl však mít premiéru až v polovině padesátých let. I po letech je při poslechu jasné, proč tomu tak bylo. Skladatel zde skutečně ani trochu nepodlézá vkusu; o socialistickém realismu čili o vhodnosti této hudby pro motivování k budovatelským úspěchům – nebo pro jejich propagaci – nemluvě. Dílo zcela nevšedně začíná nebesky krásným, hluboce opravdovým, nekonečně dlouhým, klidným a posmutnělým nokturnem. Mladý arménský sólista od prvních taktů dal najevo, že ví, o čem ta hudba je a ve shodě s Alexandrem Liebreichem se ponořil do obsahu nádherně ztišeným způsobem. První věta byla směsí tragického, rezignovaně odevzdaného, přemýšlivého a zarmouceného hudebního výrazu, hluboce elegického a meditativního. Sólistova vlasového pianissima byl přesto plný sál, tak bylo znělé a plné významů. I orchestr dokázal udržet kázeň v dynamice – a rovina sólová a doprovodná se propojily v nesmírně působivý a závažný výsledek. Pozornost budily neotřelé kontrapunkty, temné údery, drobná zesílení a návraty k magicky přitažlivé sólové lince… Absolutním kontrastem byla druhá věta, rychlá, virtuózní. Pak přišel znovu kontrast v podobě intenzivní a naléhavé zpěvné pomalé věty vršené na variačním půdorysu passacaglie, plné krásně vážných míst i souzvuků s nepřeslechnutelně důležitými vstupy tuby, klarinetů a fagotů a zakončené dlouhou, opět neuvěřitelně krásnou, závažnou kadencí sólových houslí pokrývající spektrum od zamyšlení po zběsilé reminiscence… A poslední věta? Strhující, rychlá, burleskní. Sergej Chačatrjan, vše jen ne povrchní, byl objevem pana šéfdirigenta. Vybral skvěle! Jako rezidenční umělec sezóny přijede tento umělec ještě jednou, s Brahmsovým Houslovým koncertem. To bude jiný druh úkolu, ale dá se tušit, že ani v něm nezklame.

Dvořákovu Anglickou symfonii pojal Alexander Liebreich opravdu po svém. Možná publikum rozdělil na dva tábory – nadšený a rezervovaný. Důvodem bylo mnohem větší vnitřní rozvlnění díla po stránce proměn agogiky, absolutních temp a nálad, než je obvyklé, než jak vypadá tuzemský zažitý interpretační kánon. Symfonie vyzněla elegantně, hravě, nesmírně muzikálně, ano – překvapivě; to vše ale v hranicích uměřenosti. A tak není důvodu se pohoršovat, není důvodu kazit si radost z potěšení, které přinášely podněty neustále se linoucí z pódia. Alexander Liebreich vyhrotil pomalá a rychlá tempa, ale ve vší protikladnosti logicky a přesvědčivě. Dokázal inspirovat orchestr k výrazům epičnosti, slavnostnosti a pohodovosti i k zamyšlenosti a okouzlenosti připomínající hudbu z Rusalky; zdůraznil artikulaci, vnitřní protihlasy, momenty očekávání, pastorální chvilky i vznosné fanfáry. Symfonie však ani chvilku nezněla dutě a prázdně, nespěchala, nikoho neválcovala. Spíše se v ní daly na pozadí evropského symfonismu objevovat další polohy milého, potěšeného a přitom svrchovaně mistrovského projevu, nenápadného a neokázalého, důvěrně známého. Šéfdirigentova proklamace, že jde o hudbu, s níž cítí – díky svým rodinným kořenům vážícím se k českému území – samozřejmé souznění, nebyla prázdnými slovy. Cítí Dvořáka nesvázán tradicemi, ale s neomylnou intuicí v důrazu na prostou přirozenost.

Foto: Vojtěch Brtnický