„Righetti vystavěl lyrické části do velmi zpěvného tvaru a varhany mu dýchaly krásou svých rejstříkových kombinací.“

„Pro své vystoupení v Praze zvolil dvě rozsáhlé skladby renomovaných francouzských autorů.“

„Jestli byla nutná ke společenskému oděvu na levé noze modrá a na pravé intenzivně červená ponožka, zůstává otázkou.“

Je významným dramaturgickým počinem symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, že do letošní koncertní sezony zařadil tři sobotní varhanní matiné ve Smetanově síni. Cenný romantický nástroj od firmy Voit z Durlachu u Karlsruhe z roku 1912 byl v poslední době málo využíván a můžeme jen doufat, že FOK bude v pořádání varhanních koncertů dále pokračovat. Na prvním matiné 28. září vystoupil sedmatřicetiletý švýcarský varhaník Benjamin Righetti.

Po studiích v Ženevě a Toulouse se úspěšně zúčastnil různých mezinárodních varhanních soutěží, jejichž počet je impozantní. Ceny získal v Bruggách, Tokiu (Musashino) nebo Chartres a především 1. cenu v bachovské soutěži ve Freibergu 2005 a v soutěži města Paříž v roce 2007. V současné době působí jako titulární varhaník v kostele sv. Františka v Lausanne, jako pedagog varhanní hry na tamní univerzitě a je vyhledávaným koncertním hráčem doma i v zahraničí. Pro své vystoupení v Praze zvolil dvě rozsáhlé skladby renomovaných francouzských autorů.

Legendární představitel francouzského „symfonického varhanního slohu“ Charles Maria Widor (1844-1937) působil 64 let v pařížském chrámu St. Sulpice a byl dlouholetým profesorem pařížské konzervatoře jako nástupce Césara Francka. Ve svých varhanních skladbách je spíš zastáncem konzervativního směru, kterého harmonické objevy impresionistů neoslovily. Jeho deset rozsáhlých varhanních symfonií vzniklo v posledních třiceti letech 19. století. Efektní varhanní stylizace prokazuje, že autor sám byl velkým virtuózem. Na matiné zazněla poslední z nich, půlhodinová Románská symfonie, op.73 z roku 1900. Její čtyři věty jsou s výjimkou Finale málo kontrastní, formálně značně uvolněné a invenčně stojí ve stínu jeho patrně nejpůsobivějších a nejhranějších symfonií č. 5 a 6. Righetti vystavěl lyrické části do velmi zpěvného tvaru a varhany mu dýchaly krásou svých rejstříkových kombinací. Ohnivý začátek Finale provedl velmi brilantně, ale kompozičně dospěla skladba do značně protahovaného lyrického závěru, který ani temperamentní sólista nemohl učinit sdělnějším.

Maurice Duruflé (1902-86) byl dlouholetým varhaníkem pařížského chrámu St. Etienne du Mont a profesorem hudební teorie na konzervatoři. Ke svým skladbám byl velice kritický, proto jich je jen malý počet. Jeho reprezentačním dílem je třívětá Suita op.5. Ponuré Preludium v es moll se zvukově vzpíná, aby se vrátilo do těžkomyslné nálady začátku. Půvabná Siciliana odlehčila náladu Preludia a závěrečná Toccata ohnivě uzavřela matiné. Benjamin Righetti zvládl naprosto technicky i výrazově obě rozměrné skladby. U Duruflého překvapilo časté používání mixtur, které jsou zde proti romantickým francouzským vysoké, také jeho rezignace na sólový jazykový rejstřík v Sicilianě a nerespektování autorem navrženého využití smykavých rejstříků, které nástroj ve Smetanově síni obsahuje. Takto vyzněla skladba příliš středoevropsky a málo francouzsky. Závěrečná Toccata elektrizovala obecenstvo ostrými dramatickými rytmy a svrchovanou virtuózitou. Righetti pak publikum ještě odměnil varhanní verzí Rachmaninovova Preludia g moll jako přídavkem.

Naposledy hrál v Rudolfinu na varhanním koncertě před mnoha lety pouze v ponožkách Matthias Eisenberg, varhaník lipského Gewandhausu a později emigrant do tehdejšího západního Německa. Teď ho následoval Righetti. Je samozřejmě volbou každého varhaníka, zda použije při hře pedálu boty nebo pro větší cit pro pedálovou klávesnici pouze ponožky. Jestli byla nutná ke společenskému oděvu na levé noze modrá a na pravé intenzivně červená ponožka, zůstává otázkou.

Foto: Archiv FOK