„V jejich provedení se Rondo stalo zábavnou hudbou, v níž posluchači napínali svůj sluch i pozornost v očekávání, co se dál bude na podiu dít.“

„Po celou dobu hrála houslistka s takovou pozorností, věnovanou každému záchvěvu tónu, jako by hraní na housle bylo pro tuto chvíli tou nejdůležitější věcí na světě.“

„V obou interpretech jsme spatřili spojení uměleckého nadhledu s hlubokým uměleckým prožitkem, které daly Poème její jedinečný poetický a zároveň závažný charakter.“

Co dělá Lednicko-valtický festival v nabídce českých festivalů nebo koncertních cyklů speciálním, jedinečným? Vedle pečlivého výběru špičkových interpretů, kteří přednesou hudbu mnoha rozličných stylů a období, je to zajisté právě jeho umístění do mimořádně přitažlivých a architektonicky okouzlujících prostor Lednicko-valtického areálu, kde se koncerty odehrávají. Vedle toho je mimořádný i další rozměr festivalu, který má za cíl utužovat a prohlubovat mezinárodní kulturní odkaz této oblasti, a proto je hudební program festivalu obohacen též o přednášky a výstavu obrazů. Díky všem těmto aspektům se tak festival stává významnou událostí celého jihomoravského regionu. Ke slavnostnímu zahájení v sobotu 28. 9. byli pozváni francouzsko-holandská houslistka Cosima Soulez Larivière a český klavírista Miroslav Sekera, kteří nadchli přítomné romanticky laděným programem.

Na svátek svatého Václava projíždět moravskými stráněmi a kopci, vinicemi a poli, pozorovat pozvolna se zbarvující listí a barevnou hru na obloze při zapadajícím podzimním slunci. To samo o sobě stačí, aby byl člověk ideálně naladěn na slavnostní koncert, tedy k přijímání toho, co ho má primárně obohacovat a povznášet z každodenních materiálních starostí, k přijímání a otevření se hudbě. Když pak projíždí moravskými městy a vnímá tu sváteční atmosféru klidu, kdy už se skončil pracovní shon a je třeba obrátit pozornost k věcem ušlechtilejším a člověka kultivujícím, začne se s úžasem podivovat tomu, jak velký historický a kulturní odkaz nabízí už jen samotná architektura těchto měst. Pak už se před ním otevřou Valtice a Lednice a naplno mu konečně dojde, že už za malý okamžik bude přítomen slavnostnímu zahájení Lednicko-valtického hudebního festivalu.

Jeho 4. ročník je zvláštním způsobem věnován rodu Lichtenštejnů, který v tomto regionu zanechal zřetelnou stopu svého působení jak v architektuře, tak v hudbě i umění a kulturním dědictví obecně. Výročí 300 let od vzniku Lichtenštejnského knížectví a 770 let od doby, kdy se knížecí rod Lichtenštejnů usadil na našem území, je speciálně věnován 4. festivalový koncert s Janou Semerádovou a ansámblem Collegium Marianum. I pro další koncerty provedli dramaturgové pečlivý výběr, aby tak krásné prostory zámků ve Valticích, Lednici a Mikulově či kaplí v Katzelsdorfu a Břeclavi byly naplněny jen tou nejkvalitnější hudbou. A sobotní slavnostně zahajovací večer naplnili svým uměním houslistka Cosima Soulez Larivière a klavírista Miroslav Sekera se skladbami Rheinbergera, Schuberta, Chaussona a Beethovena.

Po řádném slavnostním uvítání a děkovném slovu začali hovořit umělci. Slova se ujal vynikající český klavírista Miroslav Sekera, který neváhal na sebe strhnout veškerou pozornost v přednesení čisté klavírní poezie Josepha Rheinbergera – v 1. větě Klavírní sonáty č. 4 fis moll, op. 184. Právem získala přízvisko „Romantická“, neboť v ní nalezneme typické střídání charakterů a nálad hudebních myšlenek a jejich rozmanité harmonicko-melodické vyjádření. A Miroslav Sekera se v ní ukázal po Lisztově vzoru jako pravý „básník klavíru“ se způsoby aristokrata, neboť v jeho přednesu ani v sonátě samotné jsme nenalezli onu bouřlivou rozpolcenost romantického umělce, ale spíše ušlechtilý lyrický přednes zpěvných frází a melodií. Ačkoliv je základní tónina sonáty fis moll, držela se více v durových harmoniích, které měly nejen zpěvný, ale až vyprávěcí nebo líčící charakter. Snadno jsme si za přednesenými melodiemi mohli představit popis nějaké podvečerní epizody uprostřed bohaté přírodní scenérie. Tato věta sonáty jako by chtěla posluchače opravdu jen naladit do romantického modu a tím byla i ideální k zahájení celého večera. Sólistovi dala dostatečný prostor k tomu, abychom mohli ocenit jeho měkký a přitom zřetelný a naprosto přesný konkrétní úhoz, přirozenost jeho melodického cítění a klenutí frází s jejich agogickým zvlněním. Velmi důsledně a přitom s nadhledem dokázal ve své hře vyzdvihnout hlavní melodie a odlišit je od doprovodných figurací a stejně tak přirozeně v jeho přednesu vyznělo i střídání bouřlivějších pasáží s těmi lyričtějšími.

Poté se už hlavního slova ujala houslistka Cosima Soulez Larivière, která s doprovodem Miroslava Sekery bravurně zahrála Rondo Brillant h moll pro housle a klavír, op. 70 Franze Schuberta. Hned od počátku nás na sólistce upoutala pozornost, kterou věnovala každému tónu skladby, aby byl zahrán nejen čistě a mistrně přesně, ale aby byl v rámci fráze nositelem přesně toho sdělení a funkce, které mu skladatel určil. Nápadná byla nejen čistota intonace a precizní virtuozita její hry, které se tím zřejměji projevovaly v obtížných pianových pasážích, ale také příjemná a obsažná barva zvuku a elegance jejího vibrata. Skladba, sama o sobě virtuózní a technicky náročná, předložila interpretům ještě další výzvu, totiž aby odhalili v kompozici všechny nápady a záměry skladatele. A že jich bylo! Na první pohled pro někoho možná skladba omezující se jen na předvedení hráčovy virtuozity se rázem mohla proměnit ve skladbu plnou hudebních nápadů, vtipů a invence. Schubert v ní velmi často a jakoby se zalíbením střídal části dravé a výbojné s prostě zpěvnými a lyrickými, melodie tklivější a naříkavé s těmi, které pak působily až téměř naivně hravě. To vše dokázali v Schubertově Rondu odhalit a předat naši umělci s až pozoruhodnou shodou a jednotou výrazu. Přesnost jejich souhry obstála i ve všech zpomalováních na koncích fráze nebo při častých změnách harmonie, kterou jemným tempovým zadržením velmi trefně vyzdvihli. Podobně vkusně a vtipně dokázali jemnými akcenty zdůrazňovat některé rytmicky nápadnější části. Z Ronda Brillante tak dokázali udělat mnohem více než jen brilantní záležitost. V jejich provedení se stalo zábavnou hudbou, v níž posluchači napínali svůj sluch i pozornost v očekávání, co se dál bude na podiu dít.

První polovinu večera uzavřela Poème, Op. 25 francouzského romantického skladatele Ernesta Chaussona. Jí se rázem proměnila dosud odlehčená atmosféra v sále, neboť skladba byla záležitostí více niternou, plnou koncentrovaného citu. Houslistka hrála zpaměti, aby tak její sdělení bylo ještě osobnější. Z výrazu její tváře a maximální soustředěnosti obou interpretů jsme mohli vyčíst, že chtějí pravdivě přednést vážnější sdělení obsažené v hudbě. Nebyla to poema o milostném citu nebo o krásách přírody, ale spíše mohla být elegicky laděnou výpovědí o životě. Svůj první vstup zahrála sólistka s tak sametovým a něžným tónem, že si musela podmanit sluch všech přítomných a otevřít jejich srdce, aby se jich hudba mohla skutečně dotknout. Po celou dobu hrála s takovou pozorností, věnovanou každému záchvěvu tónu, jako by hraní na housle bylo pro tuto chvíli tou nejdůležitější věcí na světě.

S podobnou koncentrací hrál i klavírista, v jehož hře nebyl náznak neklidu či netrpělivosti. Dokázal do detailu vyposlouchat každý tón a být tak rovnocenným partnerem houslistce, která se mohla spolehnout na hudební intuici a stejné cítění svého spoluhráče. V obou jsme spatřili spojení uměleckého nadhledu s hlubokým uměleckým prožitkem, které daly Poème její jedinečný poetický a zároveň závažný charakter. A když bouřlivější houslový výběh zakončil až snově čistý a jemný flažolet, všem v sále se dech tajil. Po skladbě technicky i výrazově velmi obtížné následovalo dlouhé ticho, přerušené až pochvalným výdechem publika.

Ve druhé polovině koncertu interpreti udivovali posluchače svým mistrovstvím při hře „Kreutzerovy“ Houslové sonáty č. 9, op. 47 Ludwiga van Beethovena. Jedná se totiž o jednu ze stěžejních komorních skladeb klasické literatury pro tuto dvojici nástrojů, a tak se nabízela otázka, zda si interpreti ponechali dostatek sil a energie, aby ji provedli s náležitou důsledností, zaujetím a vkladem, které sonáta vyžaduje. Oba dva interpreti zde opět dokázali, že rozumějí dokonale nejen svým nástrojům a že porozuměli interpretačně i jeden druhému, ale zároveň i Beethovenovi ve všech jeho tvářích a polohách. První věta Adagio sostenuto – Presto byla dostatečně energická, dravá a virtuózní. Druhá věta Andante con variazioni působila ladně, houslistka hrála s postojem elegantní půvabné dámy, která je zdánlivě nad věcí – a přece má vše pod kontrolou. A závěrečná věta Presto byla ve svém rozmanitém ostrém rytmizování strhujícím závěrem, který bavil svou až téměř „lidovou“ živelností. Energický a zároveň poetický Beethoven se tak stal jakýmsi shrnutím celého romantického večera a vrcholem koncertu v Lednické jízdárně, kde po celou dobu večera panovala krásná, důstojná a soustředěná atmosféra, kterou působily nejen špičkové výkony interpretů, ale také jistě slavnostní ladění celé události. Všichni jako by si byli vědomi významnosti těchto chvil, kdy společné úsilí všech zúčastněných vytváří prostor pro nevšední kulturní zážitky, s vděčností je přijímají a nechají se jimi obohacovat.

Foto: Pavel Kristián