„Pod taktovkou Ondreje Lenárda se tento večer hrála opera mající jak folklorní kolorit, tak patos velkého dramatu.“

„Větší prostor než Katrena mají v této opeře dvě mužské postavy: Ondrej – a Štelina, otec zabitého Jana.“

„Basista Jozef Benci se obdivuhodně proměnil ve vnitřně opravdového starého muže.“

Sedmdesát let od premiéry díla, dvacet let od premiéry inscenace. Suchoňova opera Krútňava se drží historické budovy Slovenského národního divadla. A stala se v ní už klasikou. Přinejmenším slovenskou. První ze čtyř představení naplánovaných v reprízách do současné sté jubilejní sezóny mělo v sobotu parametry setkání se zavedenou, usazenou hodnotou, sdělnou a nezpochybnitelnou.

Hudba Eugena Suchoně má samozřejmě stylově něco z Vítězslava Nováka, u kterého studoval, a typově jakoby i něco z Janáčka, ale ještě víc je hodně svá, zakladatelsky slovenská. Expresivní, ale se slyšitelnými idiomy upomínajícími na lidovou hudbu, na písně. Výbojná, ale ukotvená v tradici. Opera Krútňava, psaná za války a premiérovaná v Bratislavě v roce 1949, je v šesti obrazech vcelku konvenčně rozvržená, neexperimentuje s formou a divadelním tvarováním, je rozkročena mezi minulost a současnost a vyrovnaně stojí mezi vyprávěním příběhu a nadčasovým dramatem. Zachycuje a využívá typické prvky národní lidové kultury, ale není propagandistická a tendenční a ani trochu nacionalistická. Hudebně má symfonickou mohutnost a značnou sílu, ale není veristicky vybičovaná do krajnosti, její styl má vzácnou uměřenost.

Pod taktovkou Ondreje Lenárda se tento večer hrála opera mající jak folklorní kolorit, tak patos velkého dramatu, ztišená navíc v lyrických, intimních nebo tísnivých okamžicích do krásného piana. V režii Juraje Jakubiska jde o operu potemnělou, reálnou a zároveň básnivou, nezdůrazňující folklorismus, ale spíše obecně platnou vážnost a velikost základních vztahů. Operu postihující sepětí člověka s přírodou, s vyšším řádem, s Bohem.

Krútňava znamená vír. Od předlohy – Urbanovy meziválečné novely Za vyšným mlynom – se smysl takového pojmenování díla vzdálil a důvody už se zamlžily. Titul Katrena, jak se opera dávala někdy v cizině, „Katrena“ podle hlavní hrdinky, zní univerzálněji a jakoby vhodněji, také konvenčněji. Ale to nemusí nutně být výhoda. Děj je mrazivě jednoduchý: Ondrej miluje Katrenu a zabije svého soka. Není odhalen. S Katrenou se vezmou, mají dítě, ale šťastni nejsou. Ona vzpomíná na Jana, on je pronásledován výčitkami svědomí – a nakonec sám dochází k rozhodnutí, že se vydá spravedlnosti… Oper pojmenovaných podle nejdůležitější ženské postavy je hodně. Pokud však pochopíme vír jako obraz – třeba jako osudový vír, který pohltil Ondreje, vír vášní – je název Krútňava méně svazující a odpovídá lépe skladatelovu záměru propojit realistický vesnický příběh s obecnějším morálním poselstvím. A je navíc celkem evidentní, že větší prostor než Katrena mají v této opeře dvě mužské postavy: Ondrej – a Štelina, otec zabitého Jana. Právě mezi nimi se odehrává hlavní konflikt. V samotném závěru se Štelina vzdává pomsty a Ondreje, který si jde pro trest, „propouští“. Morální rozuzlení s křesťanským základem, s motivem smíření, které muselo být brzy po premiéře – s dalšími ne úplně ideologicky vyhovujícími prvky – různými úpravami oslabeno. Jakubiskova inscenace mohla být koncem 90. let už zase oproštěna od těchto komunistických zásahů. Je dodnes rozdělením do scén, užitím točny, důrazem na sbory, postižením rozhraní mezi popisností a až antickou vznešeností… a vůbec celkovou poetikou… poutavá, působivá, životná.

V roli Katreny debutovala tento večer Jolana Fogašová. Postavu předestřela jako vnitřně silnou, ale introvertní a nevyčnívající, pěvecky dostatečně přesvědčivou, interpretačně nedominující. Tenorista Michal Lehotský se s vypjatým partem Ondreje vyrovnal se ctí, zpívá a hraje expresivně, s otevřeným hlasem. Pěkně, do hloubky koncipovanou a napsanou postavou – a i v tomto provedení nejplastičtější – je ale „sváko“ Štelina. Basista Jozef Benci se obdivuhodně proměnil ve starého muže, vnitřně opravdového, zmítajícího se mezi smutkem, touhou po vnoučeti, odhodláním pomstít se i odhodláním usmířit se. Zahrál dokonale a zazpíval krásně – zněle, procítěně a uvěřitelně, s hloubkami.

Děj Krútňavy působí přirozeně, operní klišé z něj nevyčnívají. V souladu s hudbou a s vyjádřením postav je dojem z režie v interiérových scénách spíše civilní. I míra potřebné divadelní stylizace v doplňkových dějích je zdařilá a dostatečná. A v davových výjevech – v dramatických okamžicích – dosahuje dílo v tomto výkladu důstojné monumentality. Tvůrci neměli potřebu přenášet děj někam jinam, ani přehánět věrnost zachycení lidového prostředí. Zvolená řešení působí vkusně.

Suchoňova opera je výrazně symfonická, místy – pro plnou srozumitelnost textu – až moc hutná. Má básnivý začátek a hymnický konec, pěkně sleduje v melodice a rytmu spád řeči i charakter písní. A je v ní nádherná velká svatební scéna s melodiemi a tanci, které už se drží v povědomí mezi důvěrně známými operními výjevy. Ondrej Lenárd partituru bezpečně zná, ostatně je podepsán už pod nahrávkou z roku 1988 s Gabrielou Beňačkovou, Petrem Dvorským a Ondrejem Malachovským. Sobotní představení mělo jistotu a pevnost orchestrálního zvuku a vyrovnanost všech nahoře na jevišti, působilo jako dobře nazkoušené. A připomnělo existenci díla, které ve své době bylo ojedinělým tvůrčím počinem; díla, které dnes není jen svědectvím o tom, jak slovenská kultura doháněla a dohnala to, co v ní z devatenáctého století chybělo, ale které zůstává a evidentně už zůstane i možným základem pro nové životné interpretace

Foto: SND, Petr Veber