středa, 09 říjen 2019 15:03

Jefta a jeho dcera

Autor:

„Potěšení z nepřeberného bohatství kompozičních nápadů, artikulačních detailů a výrazových nuancí zůstávalo veliké.“

„Nejhlubší tóny dobarvené znělou rezonancí volných strun theorby přinášely v mimořádně uspokojivém basovém základu až fyzicky působící účinek.“

„Rozsáhlého dívčina lamenta se výborně ujala první v sopránech - Helena Hozová.“

 

00

 

Collegium Vocale 1704 v dalším komorním koncertě svého samostatného cyklu zavedlo publikum na Malou Stranu, až nahoru pod Petřín - do bývalé barokní kaple Panny Marie a sv. Karla Boromejského v areálu někdejšího Vlašského špitálu, dnes sídla Italského kulturního institutu. Hodinovému programu dominovaly dvě duchovní kompozice Giacoma Carissimiho – mše a oratorium. Missa a 3 cori „L´homme armé“ a Historia di Jephte.

Kaple s krásným štukovým malovaným stropem je prostorově velmi skromná, akusticky i pro nevelké obsazení ansámblu s dvanácti zpěváky a čtyřmi instrumentalisty spíše těsná. Těžké rozhodnout, jestli je tak dobrá blízkost a zřetelnost zvuku - jaká při koncertě panovala - výhodou, nebo zrádnou nevýhodou. Pokud v nádherně stylovém nastudování a pod detailním vedením Václava Lukse přece jen občas chybělo pár dílků ke stoprocentní vokální dokonalosti, něco to signalizuje. Každopádně se krásný souzvuk hlasů nezakulacoval tak, jak by větší prostor s delším dozvukem umožnil. Nicméně potěšení z nepřeberného bohatství kompozičních nápadů, artikulačních detailů a výrazových nuancí zůstávalo veliké.

 

2

 

Carissimi, po většinu života jako kapelník spjatý s římským chrámem basilica di Sant'Apollinare, napsal několik mší, řadu motet a dvě desítky oratorií. Václav Luks vybral skvostnou mešní kompozici využívající obvyklým parodickým způsobem jako základ nápěv písně L´homme armé. Carissimiho autorství bývá zmiňováno opatrně, ale jistě je, že toto trojsborové zhudebnění mešního ordinária z hlediska posluchače přináší za využití nejrůznějších kompozičních postupů množství krásných míst. Raně barokní styl s bohatou polyfonií, generálbasem, tečkovanými rytmy a neustálými proměnami výrazu navazuje na benátské modely charakteristické pro období přerodu renesančních idiomů do postupů patřících už barokní estetice. Třikrát čtyři hlasy, tedy tři sólově obsazené sbory, doprovázelo Collegium 1704 v minimalistickém obsazení čtyř nástrojů – gamby, kontrabasu, varhanního pozitivu a theorby. Pátým instrumentalistou byl Václav Luks, v oratoriu a ve dvou nedlouhých Frescobaldiho canzonách sedící u cembala. V doprovodném zvuku čtveřice převládaly hluboké rejstříky; občas ty nejhlubší tóny dobarvené znělou rezonancí volných strun theorby přinášely v mimořádně uspokojivém basovém základu až fyzicky působící účinek.

 

4

 

Na Collegiu Vocale 1704 je obdivuhodné, jak působí sezpívaně, i když z celku na potřebných místech zároveň vystupují výborné sólové hlasy. V nekonečném mnohotvárném proudu hudby, dýchající rytmicky, tempově i dynamicky, na sebe upozornila některá zvláště zajímavá místa – například kouzelná jubilace na poledních tónech části Gloria; v Credu pak výrazově ozvláštněná slova „et incarnatus“, zvolené kompoziční a s nimi i interpretační prostředky u slov o ukřižování a podobně. Místa jímavá i rozhodnější, oslavná i niterná. A pak skvělé radostné nárazy podporující vyznání víry ve vzkříšení, o to zřetelnější, oč kontrastněji jim předcházela drobná zpomalení. Struktura skladby byla poměrně členitá, a tak Václav Luks i v takto malém obsazení cíleně a neúnavně dirigoval, podrobně ukazoval. Výsledkem byla svěží, životná hudba, přitom neoposlouchaná.

 

3

 

Stejným objevem bylo pro pražské koncertní dění Carissimiho poměrně komorní oratorium s latinským textem - Historia di Jephte. Samozřejmě výrazně méně polyfonní, monodičtější, na rozdíl od předchozí mše skladba výrazně se sóly a jen s částečnou úlohou sboru. Ani ne půlhodinové dílo, ještě hodně vzdálené pozdějším výdobytkům vrcholného barokního umění, ale rozhodně ne jen monotónně deklamační. I ve stručnosti plné individualizovaného výrazu.

Izraelský vojevůdce Jefta, známý ze starozákonní Knihy soudců v českém ekumenickém překladu jako „udatný bohatýr Jiftách“, vstoupil do dějin víry i do dějin umění. Neuváženě Hospodinu slíbil, že mu za vítězství nad nepřáteli obětuje, co po návratu první uvidí. Byla to k jeho překvapení dcera. Bible jen naznačuje, že slib splnil. Současní kazatelé příběh interpretují jako odstrašující memento: Jiftách nebyl zbožný, šlo mu o vlastní úspěch - vždyť Bůh lidské oběti nechce… I Feuchtwangerův román Jefta a jeho dcera končí hrdinovým poznáním, že vykonaná oběť byla naprosto zbytečná. V Carissimiho raně barokním oratoriu Historia di Jephte se však příběh uzavírá dřív a jinak - zcela charakteristicky, z důvodu zamýšleného hudebního účinku, končí rozsáhlým dívčiným lamentem.

 

1

 

Výborně se ho ujala první v sopránech - Helena Hozová. Zněle, průzračně, s ostrostí pod kontrolou. Nápaditá echa, analogická k postupům v Monteverdiho Mariánských nešporách, byla jen dílčím zpestřením. Drtivou většinu pozornosti, zejména díky vyprofilovanému výrazu, na sebe strhává sólo. Na ně pak v samotném závěru skladby obdobně navazuje ztišená jímavá sborová partie. „Plačte, synové Izraele, oplakávejte všechny panny, a nad Jeftovou jedinou dcerou ve smutných písních naříkejte.“

 

Foto:  Petra Hajská

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.