čtvrtek, 10 říjen 2019 16:16

Byčkov, Smetana a šestice symfonických básní

Autor:

„Provedení, která nesouvisejí s Pražským jarem, lze počítat v metropoli na jednotlivých prstech.“

„Česká filharmonie přednesla Mou vlast plošší, zběžnější, masivnější, těžkopádnější a hlučnější.“

„Nejde o pocity týkající se ´typické českosti´ Smetanovy hudby a podobně. Jde o měřitelnější věci.“

 

4

 

Slyšet Smetanovu Mou vlast jindy než dvanáctého května při zahájení Pražského jara je svátek. Česká filharmonie ji přesto téměř marnotratně a bez jakéhokoli zdůrazňování zařadila do běžných abonentních koncertů. Zvláštností však v něčem uvedení šesti symfonických básní v říjnu 2019 je: šéfdirigent Semjon Byčkov se v čele tohoto tělesa s cyklem setkal poprvé.

Středeční koncert skončil v Rudolfinu opravdu dlouhým potleskem. Má vlast je výjimečná položka nejen ve světovém, ale i v tuzemském repertoáru. Ve světě je překvapivá, jedinečná, působivá, jako celek impozantní a neoposlouchaná. V Česku naopak důvěrně známá, dojemná, povznášející, sváteční. Provedení, která nesouvisejí s Pražským jarem, lze počítat v metropoli během let na jednotlivých prstech - tam patří hlavně koncerty orchestru FOK na 28. října. Už sto čtyřicet let starý symfonický kolos má jedinečný mimohudební program a patří k němu výčet výjimečných okamžiků, s nimiž se kdy propojil. Zájem o lístky byl nyní časný a velký, bylo plno a není divu, že Smetanova hudba, obdařená dirigentem značnou mírou patosu, bezprostředně zapůsobila. Byla radost ji vzácně slyšet živě.

 

10

 

Přesto se nelze ubránit zjištění, že už zazněla v Praze i zajímavěji. Stačí si vzpomenout na tu nejčerstvější zkušenost - letošní Pražské jaro, Jakuba Hrůšu a Bamberské symfoniky. Má vlast tehdy v květnu zněla vroucně, neuspěchaně, pokorně, vyrovnaně a do detailu poutavě; opravdu životně, propracovaně a přitom uvolněně, v rovnováze lyrického a epického, svátečního a spontánního, promyšleného a prožitého. Česká filharmonie ji nyní přednesla o několik dílků plošší, zběžnější, ale rovněž masivnější, těžkopádnější a hlučnější, ne tak nápaditou. Posledním dvěma básním s jejich historickým patosem a vznešeností legend sklon k procítění velkoleposti romantické hudby sluší víc, do českých luhů a hájů a povltavských luk – a také na bájný Vyšehrad - se dá ale vstupovat i mírněji.

 

3

 

Semjon Byčkov vzal za svůj model, kdy se šestice básní hraje opravdu jako celek, bez pauzy. Je to jen a jen ku prospěchu věci. Stejně tak nechal podle tohoto modelu po Šárce hráče na dechové nástroje prostřídat u prvních pultů. Bezprecedentní výjimečnost získal nicméně koncert z ryze vnějších důvodů. Ještě snad nikdy nepřišlo do Dvořákovy síně tolik lidí pozdě. Po Vyšehradu jich do sálu vpustili několik desítek! Co se ve středu dělo s pražskou dopravou, bylo opravdu hraniční…

 

8

 

Nic proti šéfdirigentu Byčkovovi. Například jeho kreace v hudbě Čajkovského, v níž se s filharmoniky vzácně potkává na muzikální bázi společného cítění, emotivnosti a perfekce, jsou v poslední době nepopiratelně vynikající a posluchačsky strhující. Že Má vlast zazní působivě, že bude zahrána špičkově a bez chyb, bylo jasné. Ale dalo se také čekat, a to i se zkušeností z jeho nedávného uchopení předehry a tanců z Prodané nevěsty, že v ní některé momenty zůstanou nepovšimnuty, nevyužity, nezvýrazněny. A to se stalo. Nejde nutně o pocity týkající se velmi těžko zachytitelných pojmů točících se kolem „typické českosti“ Smetanovy hudby a podobně. Jde o měřitelnější věci – plasticitu, akcenty, celkovou dynamiku, mírnost a lehkost výrazu, tempa, pozornost detailům… a o naladění v celkovém přístupu. Takové, které je přes všechnu vážnost a závažnost skladby místy úplně klidně také trochu hravé, jiskrnější, ale i laskavé, okouzlené, poetické a idylické, usměvavé, lehce nad věcí… - prostě ve větší pohodě.

Koncerty se v Rudolfinu ještě opakují ve čtvrtek a v pátek. A pak Má vlast v této konstelaci zazní také na Pražském jaru a v červnu na Smetanově Litomyšli.

 

12

 

11

 

7

 

9

 

Foto: Petr Kadlec 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.