„Atmosféru večerních nešpor podpořilo sporé nasvícení scény.“

„I přes dynamickou vypjatost některých pasáží, například fortissim v Dies irae, však naštěstí nedocházelo v akustice chrámu k efektu ´zvukové koule´.“

„Působivý byl tenorový zpěv z kůru od varhan v části Sanctus.“

Podzimní festival duchovní hudby rezonující olomouckými kostely se přehoupl do druhé poloviny. V rámci večera s názvem Duchovní hudba a postmoderna zazněla ve středu 9. října v chrámu sv. Mořice díla Arvo Pärta a Alfreda Schnittkeho obohacená o světelné efekty.

Koncerty vokálně-instrumentálního souboru Ensemble Inégal nabízejí v rámci tohoto festivalu již několik let velmi silný zážitek a patří kvalitou provedení k vrcholným. Soubor proslulý především znovuobjevováním a prováděním děl zapomenutých barokních českých skladatelů a propagací díla Jana Dismase Zelenky však protentokrát nezvolil repertoár jim tradiční, ale pod vedením varhaníka a dirigenta Adama Viktory nastudoval program poněkud nezvyklý.

Zhudebněný mariánský hymnus Salve Regina pro smíšený sbor a varhany Estonce Arvo Pärta z roku 2001 obsahuje hluboký duchovní obsah a sdělení. Skladebný styl autora bývá nazýván kontemplativním minimalismem. V podstatě jde o hudbu nekomplikovanou, s minimem výrazových prostředků, přesto však kompozičně velmi promyšlenou. Úvodní sborové unisono v pianu na pozadí s pevnou pulzací varhan přímo vybízelo k usebrání. Atmosféru večerních nešpor podpořilo sporé nasvícení scény spočívající v rozmístění jen několika žárovek symbolizujících svíce v kontextu kompletně potemnělé chrámové lodi (světelný design koncertu navrhl Jan Komárek). Dynamicky vymodelované fráze prokládané tokem varhan, postupně přecházející v jednoduché trojhlasy na způsob dvojsboru, neztrácely na životě a s každým uvedením nové fráze textu předjímaly další průběh hudby. Realizace varhanního partu se ujal Drahoslav Gric, a to na digitální nástroj umístěný v orchestřišti.

Varhaník nepodlehl pokušení sólové odtrženosti a velmi citlivě reagoval na průběh vokálních partů. Zároveň však zachoval obligátnost varhan a nesklouzl k pouhému doprovodu sboru. I přesto, že se nejednalo o akustický nástroj, zvukově se pěkně spojil s vokálním ansámblem. To bylo také podpořeno prostorovým rozmístěním reproduktorů se stereofonním efektem.

K podzimu patří také uctění památky zemřelých, tudíž bylo do dramaturgie koncertu zahrnuto i čtrnáctidílné Requiem pro sóla, sbor, varhany, klavír, celestu a bicí Alfreda Schnittkeho. Autorova polystylovost, kterou je jeho tvorba charakteristická, se prolínala celou skladbou a bylo možné nalézt několik paralel k historii vývoje hudby. Skladba pro bohaté nástrojové obsazení mimo jiné zahrnuje také party pro rozličné dechové a bicí nástroje, stejně jako elektrickou kytaru a baskytaru, což ji činí velmi zvukově barevnou. V nástrojových partech pak bylo možné nalézt množství avantgardních postupů – vrstvení rytmů (či jejich rozvrat), velké množství disonantních postupů, využití clusterů či preparovaný klavír. I přes dynamickou vypjatost některých pasáží (například fortissim v Dies irae) však naštěstí nedocházelo v akustice chrámu k efektu „zvukové koule“. Jediným, a o nevyhnutelným nedostatkem však zůstalo zanikání některých nástrojů v košatosti předepsané instrumentace, stejně jako neschopnost zvukového splynutí elektrických nástrojů (kytary a baskytary) s akustickými.

Ve vokální složce pak z hlediska stylovosti lze nalézt určitou paralelu k barokním vzorům, avšak s velkým prostorem věnovaným chromatice a rozsahově exponovaným pasážím. Pomyslným vrcholem skladby se stala „orffovská“ Tuba mirum s polorecitovaným zpěvem a potemnělou atmosférou. Pokud se zdálo, že až sem skladba kompozičně gradovala, tak další části pak vyzněly spíše jednotvárně, což se však netýkalo interpretace. Sólových partů, kterým nebylo skladatelem věnováno příliš mnoho pozornosti, se ujaly sopranistky Alena Hellerová, Stanislava Mihalcová, Karolína Janů, altistka Nadia Ladkany, tenorista Jakub Koś a basista Roman Hoza. Působivý byl tenorový zpěv z kůru od varhan v části Sanctus. Kośův znělý hlas s přehledem zaplnil nemalý prostor kostela a oživil druhou, monotónnější část díla.

Jako přídavek zazněla druhá Pärtova kompozice tohoto večera – modlitba Vater unser, původně komponovaná pro chlapecký soprán a klavír. Zpěv však v tomto případě obstaral celý sbor unisono a klavír byl nahrazen komorním obsazením klavíru, baskytary, varhan a vibrafonu. Po disonantním Schnittkem skladba vyzněla kontemplativně a svou konsonantností a kantabilností navrátila posluchače na pole tonální hudby.

Foto: Jiří Kopač