„Blízkost muzikantů, kdy člověk vnímá dech i mrknutí oka účinkujících, trochu pozměňuje vnímání, které se stává ostřejším, možná nekompromisnějším.“

„Klavírista na sebe nepoutá pozornost, ale přitom je nepřeslechnutelný. Tuhle kvalitu nabývají jen opravdoví mistři.“

„Po několikadenním zkoušení opravdu zněli jako sehraná čtveřice.“

Na zámku v Nelahozevsi se v pátek 11. října uskutečnil zahajovací koncert páté sezony Akademie komorní hudby. Ta umožňuje stipendistům vybraným na základě konkurzu zdokonalit se v komorní hře a rovněž jim poskytuje příležitost vystoupit s lektory a profesionálními hudebníky na společných koncertech. Na pozvání Williama Lobkowicze vystoupili v Rytířském sále dva z jejích stipendistů spolu se členy Dvořákova tria – Janem Fišerem, Tomášem Jamníkem a Ivo Kahánkem, kteří patří mezi lektory. Byli to americká violistka Freya Irani, která v současnosti studuje na Universität der Künste v Berlíně, a čerstvý držitel stipendia Akademie komorní hudby klavírista Matouš Zukal. Zazněla dvě komorní díla v tónině g-moll: Klavírní trio Antonína Dvořáka a Klavírní kvartet W. A. Mozarta.

Koncert byl vyvrcholením několikadenního „soustředění“ na zámku v Nelahozevsi, kde stipendisté Akademie komorní hudby získali díky Williamu Lobkowiczovi klidný azyl. Proč se tento koncert konal na zámku, je zřejmé. Ředitel zámku, jak o sobě hovoří William Lobkowicz, vzdělaný noblesní mladý muž, by rád zámek učinil místem, kde se konají kulturní akce, vytvořil tu prostředí pro setkávání lidí, kteří k životu potřebují hodnoty, jež předává umění.

Zahajovací koncert nemohl být obsazen lépe. Dvořákovo trio ve složení Jan Fišer, Tomáš Jamník a Ivo Kahánek jednak představuje českou interpretační špičku, zároveň jsou jeho členové profesionálními učiteli (Ivo Kahánek je od letošního roku pedagogem Matouše Zukala) nebo se mladým interpretům věnují jako lektoři třeba právě v Akademii komorní hudby – a přibyl k nim letos i vynikající český houslista Josef Špaček.

Nutno poznamenat, že v tak komorním, doslova domáckém prostředí (klavír umístěn před krbem, první řadu dělí od interpretů metr dva) prožívá posluchač hudbu i samotnou hru trochu jinak než ve větším sále. Blízkost muzikantů a auditoria, kdy člověk vnímá dech i mrknutí oka účinkujících, trochu pozměňuje vnímání, které se stává ostřejším, možná nekompromisnějším; avšak nedovoluje ani na chvíli zalelkovat, posluchač musí být stále duchem přítomen.

Dvořákovo trio zahrálo v úvodu večera Klavírní trio g moll, op. 26, Antonína Dvořáka. A právě pro jeho přednes platí, co jsem zmínila výše. Jako by člověk slyšel tohoto Dvořáka poprvé, v jiných souvislostech. Typicky ostrý začátek v první větě Allegro moderato se láme do jemné, křehké fráze, violoncello Tomáše Jamníka vyzpívává vášeň, a posluchač je doslova vtažen do propracovaných frází, dynamických vzedmutí a jeho tep srdce se přizpůsobuje tomu, co se odehrává mezi trojicí hráčů. Nezaměnitelná vřelost Fišerových houslí, k emocionálnímu vrcholu spějící Kahánkův klavír a niterná soustředěnost Jamníkova violoncella je blízkostí hudebníků a publika ještě zesílena. Druhou větu Largo otevírá krásné téma violoncella – Tomáš Jamník si s Dvořákem pohrává jako s důvěrným známým, to lze ostatně napsat i o jeho kolezích. Líbezný hlas houslí i neodbytné violoncello „jistí“ klavír Iva Kahánka, který jako by tmelil souzvuk v naléhavých pasážích. Ve třetí větě – Scherzu – upoutala vzorná souhra a „vtírající se“ housle Jana Fišera, právě jako ve čtvrté větě – Finale. Allegro non tanto –, kde Fišerovy housle zněly vřele, hravě, s citem pro lidové názvuky a dokonale si rozuměly s Jamníkovým violoncellem. Celé to pak spojoval a korunoval Kahánkův klavír. V tom smyslu, že klavírista na sebe nepoutá pozornost, ale přitom je nepřeslechnutelný. Tuhle kvalitu nabývají jen opravdoví mistři.

V Klavírním kvartetu g moll, KV 478, Wolfganga Amadea Mozarta se vedle profesionálů Jana Fišera a Tomáše Jamníka představili dva stipendisté Akademie komorní hudby – klavírista Matouš Zukal a violistka Freya Irani. Nutno konstatovat, že po několikadenním zkoušení opravdu zněli jako sehraná čtveřice. V nikterak snadné skladbě se v první větě Allegro Zukal představil jako jistý, vůdčí hráč se sebevědomou technikou a citem pro styl, upoutalo vzorné provedení frází. Energie sálala i z violistky Irany, která na svůj okamžik čekala do druhé věty Andante, kde se dokázala zvukově prosadit. Závažný, přemýšlivý, nikoli lehoučce šumící Mozart vyzněl v podání dvou zkušených a dvou mladých interpretů přesvědčivě a publikum si vyžádalo přídavek v podobě části pomalé věty ze Sukova Klavírního kvartetu. Mimochodem, opět se potvrdilo, že tak vroucným a měkkým zvukem se může pochlubit jen málokterý ansámbl, a je výzvou tento Sukův kvartet nastudovat celý.

Foto: Petra Hajská