„Sólového nástroje se chopil mladý hudebník Tomáš Jamník a svou úlohu splnil ukázkově.“

„První mohutný úder bicích přibije posluchače k židli tak, že se následujících několik desítek minut ani nepohne.“

„Dirigent Peter Vrábel se v obou dílech perfektně orientoval a bez zaváhání provedl orchestr spletitým bludištěm kompozic.“

Hudební fórum Hradec Králové se večer 24. října uzavírá koncertem s podnázvem „Na Shakespeara a Homéra“. O dva dny dříve se na festivalu rozeznělo několik příběhů, které vyprávěli dva američtí skladatelé, a to prostřednictvím Filharmonie Brno a violoncellisty Tomáše Jamníka. Ačkoliv osud protagonistů těchto příběhů, ať už z pera Hemingwaye, nebo těch ze skutečného života, byl poněkud pohnutý, samotná hudební díla nemohl potkat osud lepší, než bylo jejich provedení zmíněnými hudebníky pod taktovkou Petra Vrábela. Ten totiž také předvedl tento večer úctyhodný výkon.

Večer pojmenovaný Americké příběhy byl zaměřený na tvorbu zámořských autorů. Zazněly dvě kompozice, jejichž společným jmenovatelem ovšem nebyl pouze vztah k určitému území. Skladby, které vznikly zhruba dvacet let po sobě, propojoval mimo jiné motiv boje, který není férový a který mnohdy ani nelze vyhrát. Podobné bylo i jejich zpracování – v obou z nich hrálo významnou roli violoncello a ani jednomu autorovi nebyla cizí živelně pojatá realizace myšlenek. Avšak zatímco violoncellový koncert, který byl uvedený jako první, popisuje příběhy hrdinů z knih Ernesta Hemingwaye, symfonie dominující druhé polovině večera hudebně vyjadřuje autorovy pocity po zasažení jeho přátel vážnou nemocí.

Michael Daugherty (*1954) dlouhodobě nalézá inspiraci ve všem americkém, a to v šikorém záběru od přírodních monumentů až po komiksové postavy superhrdinů. Literární dílo svého krajana, držitele Nobelovy ceny Ernesta Hemingwaye, proto nemohl ponechat bez povšimnutí. Možná díky zaujetí spisovatelovou zálibou ve hře na violoncello se skladatel rozhodl využít formy cyklu pro sólové violoncello s doprovodem orchestru. Hemingwayovým knihám tato kombinace slušela. Celé dílo vzdává hold statečnosti knižních hrdinů, myslí ale také na jejich útrapy. Rány, zejména ty duševní, má podle autora pomoci zahojit napojení na přírodu. To nastiňuje hned v první větě, kdy posluchače svými tóny přenese do prostředí, v němž člověk rád zapomene na své problémy. Podobné motivy se potom ve skladbě vyskytnou vícekrát, a vytvářejí tak hrdinům i posluchači prostor pro vydechnutí. Následující tři věty postupně vylíčí boj ve španělské občanské válce (Komu zvoní hrana), fyzickou porážku, ale současně duševní vítězství rybáře Santiaga (Stařec a moře) a reportáž ze španělské fiesty očima válečného veterána (I slunce vychází).

Sólového nástroje se chopil mladý hudebník Tomáš Jamník a svou úlohu splnil ukázkově. Osobitá interpretace plná energie, technicky zvládnuté obtížné pasáže, využití snad všech barev tónu, které lze z nástroje dostat – nic z toho jeho výkonu nechybělo. Pozadu ovšem nezůstával ani orchestr. Když smyčce zrovna nepředváděly ukázkovou souhru v rychlejších rytmických pasážích, tvořily různé textury příjemné na poslech, jimiž proplouvala harfa, která v této kompozici dostala významnou roli. To dohromady tvořilo základ, nad kterým zněla propracovaná sólová melodie. Velmi často, ale vkusně, byly do hry zapojeny perkuse jako triangl, chimesy, zvony či zvonkohra. To možná svědčí o autorově snaze rozjasnit barvu orchestru vším, co alespoň trochu zvoní. Žestě se nejvíce prosadily ve druhé větě, kdy svým útočným, ale přesto kultivovaným forte trochu zvířily atmosféru. Dále do skladby čas od času přinesly motiv koridy, který autor pečlivě zpracoval a využil ho jako symbol souboje člověka se svým silným, ale váženým protivníkem, v tomto případě zvířetem. Metaforicky totiž takto Daugherty vyjádřil nejen toreadorův, ale i rybářův boj na život a na smrt.

Také skutečné postavy ztvárněné ve druhé kompozici měly svého protivníka. Tím byl virus HIV a následně nemoc AIDS. Když se John Corigliano (*1938) dozvěděl, že se nevyléčitelnou nemocí nakazili jeho přátelé, zaplavily jej střídavě vlny vzteku, smutku, beznaděje, ale i milých vzpomínek. Všechny tyto emoce potom vyjádřil ve své první symfonii dokončené v roce 1988.

Vzpomínáte si na Jana Wericha, jak ve filmu Císařův pekař ve vzteku mrští vázou o zem? Přesně takto začíná Coriglianova kompozice, jen s tím podstatným rozdílem, že zde není vůbec nic k smíchu. První mohutný úder bicích následující po vypjatém vibratu v celé smyčcové sekci, které člověka bodá do hlavy jako roj vos, přibije posluchače k židli tak, že se následujících několik desítek minut ani nepohne. Je totiž vzápětí nucen vstřebávat autorovo vyznání, jak se vyrovnat s odchodem hudebních přátel. Moment vzteku v první větě vystřídají radostné vzpomínky na klavíristu. Mají se ozývat z dálky, a proto je hraje klavír umístěný za pódiem. Na pódiu však současně ostatní nástroje svou hrou naznačují pocit palčivé bolesti.

Druhou větu skladatel rozproudí rytmickou exhibicí, zpracovává totiž tanec tarantela. Ta je chvílemi bouřlivější, chvílemi klidnější, v žádném případě však nezvěstuje nic dobrého. Třetí věta využívá motivu, který autor zaslechl na nahrávce zachycující společnou improvizaci se zesnulým přítelem violoncellistou. Violoncellová sóla potom dominují celé smutečně laděné třetí větě, i když na scéně promlouvají skrze různé nástroje i další oběti nemoci. Svá sóla zde mají i nástroje méně tradiční, jako je basklarinet či kontrafagot. Čtvrtá věta je zahájena smutečním pochodem, který za doprovodu reminiscencí z vět předchozích postupně odchází a ponechá posluchači čas ke krátkému rozjímání.

Obě skladby, které večer zazněly, byly interpretačně náročné mimo jiné ve dvou aspektech. Jednak bylo třeba zařídit, aby všechny noty ve všech rytmicky i metricky komplikovaných pasážích byly na svém místě, a jednak bylo nutné, aby hudebníci skladby nehráli, ale prožili. O to první se svým výkonem postaral dirigent Peter Vrábel, který se v obou dílech perfektně orientoval a bez zaváhání provedl orchestr spletitým bludištěm kompozic. Na tom druhém nesl určitě také svoji zásluhu, bylo však vidět a slyšet, že brněnští filharmonici nejsou v oblasti soudobé hudby žádnými nováčky a dokáží dát hudebním myšlenkám současných autorů reálný význam, ať už jde o náladu, obraz či vyprávění. Silně neznamená hlučně, slabě neznamená při zdi. Každý výrazový prostředek působí v jejich podání přesvědčivě a v kombinaci s dokonalou souhrou vytváří skutečný hudební zážitek. Doufejme, že takových zážitků připraví pro své posluchače ještě mnoho.

Foto: Patrick Marek