„Jde o ryze básnivé obrazy, které fungují ve spojení s hudbou, ale samy o obě jsou abstrakcí. Sdělují podprahově, nejde o příběh, ale o poezii.“

„Jen s tím rozdílem, že tady elektronika není; všechny ty zázraky se dějí akusticky.“

„Závěrečný koncert festivalu ukázal, že jím obhospodařovaný segment současné hudební tvorby – vynalézavé, ale ne šokující, náročné, ale ne odpuzující – je nosný.“

Královéhradecká filharmonie si pro závěrečný koncert patnáctého ročníku festivalu Hudební fórum Hradec Králové schovala na čtvrteční večer dvě velmi zajímavé kompozice. Skladba „Povím vám“ od Hanse Abrahamsena přesně reprezentovala profil přehlídky, soustředěné na rozumně novátorskou světovou symfonickou tvorbu z posledních let. A druhé dílo, podmanivé a opravdu dobře napsané „Sirény“ od Anderse Hillborga, bylo potom ve stejném stylu navíc ještě skutečnou a navýsost vhodnou tečkou: hodnotnou, jedinečnou, nezapomenutelnou.

Obě skladby nastudované slovenským dirigentem a skladatelem Mariánem Lejavou využívají vedle orchestru lidský hlas. Abrahamsenova půlhodinová hudební plocha „Let me tell you“, jakási mediace nad Shakespearem, Ofelií, krajinou se sněhem… a hlavně nad příběhem ženy a nad slovy, která ho zprostředkovávají, je svěřena bohatě obsazenému tělesu a sólovému sopránu. Premiéra se uskutečnila pod taktovkou Andrise Nelsonse v roce 2013 v Berlíně, ostatně dílo objednala Nadace Berlínských filharmoniků s podporou Dánské umělecké nadace. Od toho data měla na několik let výhradní právo k provozování sólového partu sopranistka Barbara Hannigan. V Hradci Králové, kde dílo měli hned pozorně v hledáčku, si počkali na první volnou příležitost. Marta Reichelová se tak stala historicky teprve druhou interpretkou nelehké kompozice, ověnčené mezitím od premiéry už několika prestižními cenami – za skladbu i za její nahrávku.

Abrahamsen v podstatě zhudebnil téma Griffithova stejnojmenného románu, který popisuje příběh Ofélie z jejího vlastního pohledu. Rozčlenil hudební vyprávění do sedmi částí. Bylo zajímavé sledovat, jak pracuje s jednotlivými linkami – s vysokým rejstříkem smyčců proti hluboké poloze hlasu sólistky, e sopránovými výškami proti trombonům, se štěky sólových nástrojů v kontrapozici k setrvalému podkreslujícímu klidnějšímu a tiššímu zvuku těch zbývajících… Skladba však obsahuje i místa bez zpěvu, tichá, plná úderů, jednotlivých tónů, pizzicat kontrabasů… Místa jakoby atonální, pomalá… Zaznívají v ní úvahy o čase – o čase „ohnutém“, o čase, kdy „nebyl vůbec čas na hudbu“ – úvahy podpořené zvláštně neurčitou hudbou… Přicházejí zrychlené úseky, zvukově pronikavější… a pak zase hymničtější… A bylo zajímavé sledovat překlad textu v titulcích nad pódiem, dílo Wandy Dobrovské. Jde o ryze básnivé obrazy, které fungují ve spojení s hudbou, ale samy o obě jsou abstrakcí. Sdělují podprahově, nejde o příběh, ale o poezii. A to i hudebně. Hudba přitom neřeší to, co text. Vesměs jde o dvě roviny, které se nepodmiňují, ale přesto nějak podivuhodně koexistují.

Abrahamsenova hudba je místy opalizující, jindy omračuje, vzácněji je i pronikavá, vesměs především barevná, balancující mezi různými odstíny naléhavosti a ztišení. Celá skladba ostatně končí do ticha. Sopránový part je exponovaný, skoro až bizarní; obkružuje pěvecké techniky a manýry, ozývají se v něm historické pěvecké ozdoby, ale Abrahamsenova hudba není nijak historizující. Odpovídá přesně tomu typu tvorby, kterou dramaturg Hudebního fóra Hradec Králové Marek Hrubecký cíleně vyhledává – skladbám posluchačky vstřícným, ale ne podbízivým: skladbám, které více méně balancují na hraně avantgardy, ale zároveň jim zůstávají pravé hudební parametry, to znamená emocionalita a zvuková fantazie. Jde o koncepty, ale ne o konstrukce. O sdělení, ne o struktury. Nejslavnější Abrahamsenovou skladbou je Sníh. Pokud opravdu měla kompozice „Povím vám“ přímo s ní něco příbuzného, pak není divu, že „Sníh“ je záležitostí přímo kultovní.

Druhá polovina večera patřila po dánském skladateli autorovi švédskému. Anders Hillborg, letos pětašedesátiletý, napsal Sirény (podle Homéra) na objednávku Losangeleské filharmonické společnosti a Chicagského symfonického orchestru. Premiéra se uskutečnila v Kalifornii v roce 2011, dirigoval Esa-Pekka Salonen. Tak, jak nyní Sirény zazněly v sále královéhradecké filharmonie, bylo zřejmé, že se skladateli podařil husarský kousek: napsal hudbu vstřícnou a přitom novátorskou a dokázal najít ve velké míře i takové zvuky, jaké jsme ještě doopravdy neslyšeli. Bájné sirény lákající mořeplavce do svých tenat si těžko představit jinak než prostřednictvím sladkého, vemlouvavého a jen obtížně lokalizovatelného zpěvu, zvláštně posmutnělého, tajemně krásného, nekonkrétního. Je jasné, že Hillborg nezůstal u mytologie, je také logické, že nenapsal pouhou symfonickou báseň; postmoderní přístup přináší do koncepce uměleckého díla řadu nových pohledů, podnětů a možností: zkušenost, že hudbu lze tvořit z jakýchkoli zvuků; a také rozhodnutí, že téma není znázorněno, ale že se o něm medituje, že se domýšlí někam, kam lidé dřív nedohlédli.

Skladba trvá přes půl hodiny a je až neuvěřitelné, že autor dokáže udržet po celou dobu pozornost, ačkoli volí poměrně jednotnou, jen omezeně kontrastní náladu. Dílo začíná i končí ve zvukovém oblaku vytvářeném smyčcovými nástroji; v průběhu skladby se hudební plochy a masy proměňují a přelévají jako mořské a vzdušné proudy, mají svým charakterem blízko k dávnému francouzskému impresionismu a zvukově k výdobytkům moderního symfonismu obohacovaného elektronikou, jak to mistrovsky umí namíchat například Kaija Saariaho… Jen s tím rozdílem, že tady elektronika není; všechny ty zázraky se dějí akusticky.

Anders Hillborg je mistrem montáže, má invenci, nachází měkce disonantní souzvuky rozpíjející se do konsonancí, exponuje hluboké údery, nebojí se přiblížit vysokým krajním polohám a nerozpakuje se dotknout libozvučnosti; nechává hudbu plynout poměrně pomalu, ale přesto se mu daří ji neustálým pohybem někam směřovat. Skladba má dva sólové sopránové party. Martina Masaryková a Linda Ballová se jich zhostily, i přes extrémně vysoké polohy, výborně.

K orchestru autor připojil jako rozhodujícího hráče rovněž sbor, který zpívá, ale také tiše hučí, luská prsty nebo jemně píská. Kühnův smíšený sbor byl dokonalý!  V orchestru přibarvuje zvuk klavír. Také v sekci bicích se děje všelicos, včetně vyluzování hvízdavých tónů na okrajích skleniček s vodou. Často je obtížné vystopovat, co a kdo vlastně právě na pódiu produkuje, ale přesto je slyšitelné, že interpreti v takové chvíli spoluvytvářejí výsledné fantazie sice nenápadně, ale cíleně. Jsou podmanivé a neslýchané. Styl skladby lze díky tomu charakterizovat jako téměř až obluzující, ale jinak, než je tomu u repetitivního minimalismu, který je spíše hypnotický. Tady hudba nabízí opojné spočinutí. Ale přece jen ne tak omamné, aby bylo nebezpečné. Vzbuzuje především libost, radost z krásy a emocionální i intelektuální úžas nad vynalézavostí. Stupňovaná vemlouvavost sirén končí nakonec zklidněním.

Dojem ze vzrušující kompozice zanechává ale v duši svého druhu paradoxní neklid: kdy už konečně dospěje informace o tomto druhu repertoáru také do hlavních pražských orchestrů, aby zařazovaly podobná nová, ve světě prověřená díla častěji, ne jen jednou za sezónu? Aby se totiž už konečně tato hudba integrovala do běžného proudu klasiky a rozšířila vyjadřovací interpretační prostředky potřebné pro romantiky a klasiky dvacátého století o další způsoby. Závěrečný koncert festivalu jasně ukázal, že jím obhospodařovaný segment současné hudební tvorby – vynalézavé, ale ne šokující, náročné, ale ne odpuzující – je nosný. Díky za takto specializované přehlídky, ať určitě trvají dál. Ale trvale nestačí kumulovat novou hudbu výhradně jen do nich.

Foto: Zdeněk Fabiánek