„Rusalkou se prošli napřeskáčku, se značnou fantazií a opravdu s odvahou.“

„Kontemplativnost upozadil ve prospěch okázalé velebnosti a výrazové intenzity.“

„Koruna za posledními tóny, aniž by se kdokoli pohnul, je nezapomenutelná.“       

Dvořákovu Prahu uzavřela vynikajícím vystoupením Staatskapelle Dresden, těleso stejně tak dobré na koncertním pódiu, jako v orchestřišti drážďanské Semperovy opery. Totožným programem a také s dirigentem Manfredem Honeckem si dnes večer v domovském městě připomíná své 470. výročí.

Jedinou skladbou, kterou dramaturgie programu v Kulturpalastu z pražského vystoupení nekopíruje, je Dvořákův Slavnostní zpěv, příležitostná kompozice z roku 1900. Je to vcelku logické. Zazněla na Dvořákově Praze v rámci dvouletého mapování kompletního skladatelova vokálně-instrumentálního díla a v Drážďanech by do tamního kontextu nezapadala. Zhruba sedmiminutová kantáta vznikla na Vrchlického text na objednávku pražské konzervatoře k oslavě životního jubilea Josefa Tragyho, tehdejšího organizátora hudebního dění. Dvořák se tu nezapře – instrumentačně, hned v prvních tónech užitím samotných dřevěných nástrojů a teprve později rozvinutím oslavných zvuků; motivicky, s výrazně vyprofilovaným členěním do strof; typem invence, národním tónem. I na malé ploše probleskla vynalézavost, neodbytost, charakteristický rukopis. Čtyři dny po dokončení Slavnostního zpěvu začal Dvořák pracovat na Rusalce… Není asi důvodu, aby tato skladba zněla často, ale jde o zajímavost, která do festivalového programu patřila. Slovenský filharmonický sbor si ji přidal k Americkému praporu, na jehož uvedení se podílel v Rudolfinu o den dříve.

Opera Rusalka v závěrečném večeru festivalu figurovala také, a to v podobě stejnojmenné skladby, která má v názvu ještě slovo fantazie a v podtitulu slovo suita. Jakkoli si to odporuje, obojí je pravda. Stejně jako v případě podobných symfonických zpracování oper Richarda Strausse, i zde jsou aranžéry původní Dvořákovy hudby dirigent Manfred Honeck a skladatel Tomáš Ille. Rusalkou se prošli z hlediska scén a árií napřeskáčku, se značnou fantazií a opravdu s odvahou. Dvacetiminutové kontrastně řazené pot-pourri ve střihově proměňovaných reminiscencích upozorňuje na známé melodie. Proč ne, nicméně až příliš daleko zašli oba autoři v případě naznačené árie o měsíčku, jejíž téma začne hrát koncertní mistr, nejprve sordinovaně, potom v běžné dynamice, a po něm ji převezme anglický roh… Hlavní vadou suity bylo celkově zbytečně rychlé tempo a v živých úsecích převažující břesknost. Ale dost možné, že právě tím se snažil Manfred Honeck dát při interpretaci najevo, že posloucháme skladbu s mezinárodním názvem Rusalka Fantasy, takto i natočenou v Pittsburghu, a nikoli opravdovou Rusalku.

Z Biblických písní zazněla jen první pětice, ta, kterou instrumentoval pro orchestr sám autor. I zde Manfred Honeck nechal hrát doprovázející těleso, byť v menším obsazení, dost nahlas. Tichou kontemplativnost upozadil ve prospěch místy až okázalé velebnosti a výrazové intenzity. Mezzosopranistka Bernarda Fink má naopak blíž k opravdu niterné interpretaci Biblických písní, známe od ní cyklus zazpívaný i natočený před lety úžasným způsobem. Velmi dobrá čeština jí z doby pražské životní etapy zůstala, z hlasu už se ale nejkrásnější hladkost pomalu vytrácí. I tak však ve výsledku šlo o pěkný příklad prožitého a chápajícího přístupu k tomuto jedinečnému opusu.

Jasným vrcholem oficiálního programu večera byla Brahmsova Třetí symfonie. Přátelství Dvořáka s Brahmsem je známé, také Drážďany si vídeňského skladatele něčím přivlastňují. Jeho hudba festival uzavřela logicky. Od prvních tónů po poslední byla symfonie mimořádně pozorně dirigentem modelována, hrána jako neutuchající intenzivní proud s mnoha krásnými odstíny, v němž se v jedno pojí neokázalé nápady, uměřená forma, zdrženlivě romantický obsah a zcela samozřejmé mistrovství orchestrální hry a souhry. Závěrečná věta, nekončící jako typické finále, ale naopak do ztišení, byla nesmírně působivá. A koruna za posledními tóny, kterou v nekonečném tichu dlouhé a dlouhé vteřiny dokázal Manfred Honeck se zdviženýma rukama udržet, aniž by se kdokoli v orchestru i v hledišti pohnul, je nezapomenutelná.       

Drážďanská Staatskapelle je provázána se Semperovou operou. Tím pádem rovněž s Richardem Straussem, jemuž v několika operách účinkovala i při jejich světových premiérách. A také s Richardem Wagnerem. Předehra k třetímu dějství Lohengrina byla jako přídavek logická. Brilantní, zvukově opojná, bezkonkurenční.

Foto: Petra Hajská