„Petr Nekoranec plně potvrzuje, že i ve skromnějším prostředí se může talentované dítě díky velké píli vypracovat až na světová pódia.“

„Krásný hlas Stephena Costella se rozléhal po celém sále, za což ho diváci odměnili hned po první árii velkým potleskem.“

„Dirigent Rastislav Štúr zacházel s tělesem velmi citlivě a i v průběhu árií vedl hráče v takové dynamice, že zpěváci vynikli ve svých nejkrásnějších barvách.“

Jeden nedělní večer, dva tenoři, třetí listopadový den. Tato postupka znamenala pro pražské Rudolfinum velmi zajímavý koncert. Ve své „pražské“ spolupráci se předvedli dva tenoristé – Čech Petr Nekoranec a Stephen Costello z Philadelphie, kteří už v mladém věku stále více září na světové operní scéně. K tomu během koncertu přibylo pokřtění debutového alba Petra Nekorance s názvem French Arias. Večer, který by mohl evokovat i jakýsi souboj dvou profesionálních pěvců (jeden nadhodil poutavou árii, druhý odpověděl ještě lepším kusem a opačně), však prezentoval krásnou spolupráci, kde rivalita neměla šanci.

Ze které události si pražské publikum může tato dvě jména pamatovat? 26. ledna 2016 byl naplánován koncert ve Smetanově síní Obecního domu, kde měl Costello vystoupit spolu s dalšími pěvci. Sněhová kalamita v New Yorku však způsobila, že nemohl dorazit, a tak padla volba na Petra Nekorance.

Petr Nekoranec (*1992) pochází z obce Nové Dvory u města Polná, která leží v oblasti Českomoravské vrchoviny. Skutečnost, že i ve skromnějším prostředí se může talentované dítě díky velké píli vypracovat až na světová pódia, Petr Nekoranec plně potvrzuje. Absolvoval pardubickou konzervatoř v oboru klasický zpěv a od roku 2014 začal nastálo působit v zahraničí. Nejdřív ho do svého operního studia přijala Bavorská státní opera v Mnichově (2014–2016), poté se jeho velkým úspěchem stalo absolvování Lindemannova programu při newyorské Metropolitní opeře (2016–2018). Největším želízkem v ohni je Nekorancovo vítězství v jedné z nejslavnějších pěveckých soutěží světa – Mezinárodní soutěži Francesca Viñase v Barceloně.

Stephen Costello (*1981) debutoval v Metropolitní opeře jako šestadvacetiletý. Také se může chlubit významným ohodnocením – Cenou Richarda Tuckera, což mu přineslo možnost koncertovat nejenom v New Yorku, ale i v Londýně, Vídni či Berlíně. Jeho první sólové album A Te, O Cara bylo vydáno v roce 2018. V nejbližší budoucnosti se Costello objeví také v operních sálech v Hamburku nebo Curychu.

Program večera tvořily převážně operní árie 19. století, tedy doby největšího rozkvětu francouzské a italské opery. Pro první polovinu večera padla volba na tvorbu francouzských skladatelů (Charles Gounod, Georges Bizet, Jules Massenet), v druhé polovině zazněly árie autorů italských (Gaetano Donizetti, Francesco Cilea, Giuseppe Verdi, Ernesto de Curtis, Salvatore Cardillo, Eduardo di Capua). Do programu se vešla i dvě instrumentální díla: Prélude z opery Werther skladatele Julese Masseneta a předehra k opeře Favoritka skladatele Gaetana Donizettiho. Kromě dvou tenoristů se na koncertu představila PKF – Prague Philharmonia se slovenským dirigentem Rastislavem Štúrem. I když hlavním působištěm tohoto dirigenta je Bratislava (je ředitelem a šéfem Opery Slovenského národního divadla a hlavním hostujícím dirigentem Slovenské filharmonie), s Pražskými symfoniky spolupracuje pravidelně.

Těsně před započetím koncertu byla Dvořákova síň Rudolfina už přeplněná návštěvníky. Míru, s jakou si Stephen Costello hned první árií získal publikum, jsem nečekala. Jeho krásný hlas se v árii Salut! Demeure chaste et pure z Gounodova Fausta rozléhal skutečně po celém sále, za což ho diváci odměnili velkým potleskem a přišly už i první ovace. V této velmi příjemné atmosféře se domácímu publiku vzápětí představil Petr Nekoranec v árii Romea Ah! lève-toi, soleil!, rovněž z pera Charlese Gounoda, kterou si sólista vysloužil potlesk nemenší. Následovaly árie Georgese Bizeta. V roli Dona Josého zazpíval Costello La fleur que tu m´avais jetée z opery Carmen a z opery Lovci perel předvedl Nekoranec árii Je crois entendre encore, která je jeho častým repertoárovým kouskem. Instrumentální Prélude k opeře Werther způsobilo krásný dramaturgický kontrast, v průběhu kterého si publikum poslechlo souhru orchestru s dirigentem. Ten zacházel s tělesem velmi citlivě a i v průběhu árií vedl hráče v takové dynamice, že zpěváci vynikli ve svých nejkrásnějších barvách. Před přestávkou jsme si poslechli ještě dvě árie Julese Masseneta z opery Werther. V hlavní roli se vystřídali oba tenoři – Nekoranec předvedl O nature pleine de grâce a Costello Pourquoi me reveiller. Zpěváci byli po svých výkonech odměněni takovým aplausem, že jsem na chvíli zapochybovala, jestli už nenastal závěr celého koncertu. Takové ovace si ale určitě zasloužili, jelikož jejich technika i výraz působily naprosto vyzrále a oba pěvci na diváky přenesli opravdu krásné, citlivé zážitky.

Po přestávce se koncert obrátil trochu jiným směrem – na pódiu se začal odehrávat už dopředu slibovaný křest debutového CD Petra Nekorance, které je výsledkem spolupráce hudebního vydavatelství Supraphon, Nachtigall Artists Management a Spolku přátel hudebních talentů. Podíleli se na něm také americký dirigent Christopher Franklin a Česká filharmonie. K publiku promluvil ředitel České filharmonie David Mareček, který poté spolu s paní Annou Fejérovou, manželkou zesnulého dirigenta Jiřího Bělohlávka, a s Alenou Kunertovou, jednatelkou Nachtigall Artists Management, pokřtil debutové CD Petra Nekorance. Ten se s kolegou Stephenem Costellou v průběhu křtu několikrát přátelsky poplácal po zádech – byl to znak radosti a výborné atmosféry. Je škoda, že z alba se na večerním koncertu objevily jenom čtyři árie. Osobně bych uvítala, kdybych si jich na koncertě mohla poslechnout více, nebo ideálně všechny, a teprve poté je srovnat s nahrávkou. Dramaturgie programu však byla zvolená tak, aby si návštěvník mohl „vychutnat jenom kousek dortu“ a zbytek si musel zakoupit.

V druhé polovině večera se Nekoranec představil v roli Nemorina s všeobecně oblíbenou árií Una furtiva lagrima z opery Nápoj lásky Gaetana Donizettiho. S naříkající árií È la solita storia del pastore ho vystřídal Costello v roli Federica z opery Arlézanka Francesca Ciley. V árii Tombe degli avi miei…Fra poco a me ricovero z opery Lucia di Lamermoor Gaetana Donizettiho Nekoranec citlivě interpretoval touhu nešťastného Edgara zemřít. Vzápětí ho opět vystřídal Costello s jedinou árií večera od Giuseppe Verdiho: Oh! fede negar potessi agl´occhi miei! z opery Luisa Miller. Instrumentální vsuvku v podobě předehry k opeře Favoritka orchestr s dirigentem opět interpretovali skvěle. Zvolená instrumentální díla v rámci pěveckého recitálu považuji za zajímavé a vhodné osvěžení. Zvlášť, pokud jsou v průběhu celého koncertu zařazovány árie lyričtějšího charakteru. Trochu mě mrzelo, že rychlejším kusům operního světa nebyl v dramaturgii věnován dostatečný prostor.

Na závěr koncertu byly zvoleny tři neapolské písně, které jsou častým repertoárovým kusem tenorových hlasů. Torna a Surriento od Ernesta de Curtise předvedl Nekoranec, Core´ngrato od skladatele Salvatora Cardilla zase Costello. Na úplný závěr společně zazpívali O sole mio od Eduarda di Capuy, čímž samozřejmě potěšili celé publikum. To skutečně nešetřilo potleskem a ovacemi a vysloužilo si tím tři přídavky. To už koncert nabýval atmosféry malé show – publikum jásalo po každém přidaném kuse. Nekoranec divákům poděkoval a další árii věnoval podle svých slov „ženě svého života“, paní Aleně Kunertové, která je jeho agentkou. Poprosil o omluvu za čtení textu přídavku, což mu, samozřejmě, publikum odpustilo. Mě však tento počin trošku překvapil a na chvíli, bohužel, v mých očích snížil špičkovou úroveň, kterou si Nekoranec v průběhu koncertu vybudoval. Přesto byl tento večer opravdu krásným zážitkem se špičkovými výkony, lyrickými melodiemi a pohodovou atmosférou. Lidé odcházející z koncertu měli na tvářích úsměv i dojetí.

Foto: Petr Dyrc