„V Hudbě pro Prahu dominují dechové a bicí nástroje a hráči zdejšího orchestru se partů zhostili velmi dobře.“

„Dirigent Iwasaki se snažil svými výraznými gesty a energickým přístupem vytěžit ze skladby maximum, což se mu podařilo.“

„Došlo takřka k symbióze sólisty, dirigenta a orchestru.“

Čtyři dny před 17. listopadem se v sále královéhradecké filharmonie konal koncert s názvem Třicet let svobody. Jednalo se o jednu z událostí projektu s názvem Hradecký memoriál 2019, který se zaměřuje na připomínání událostí moderní historie. Zahrála na něm domovská Filharmonie Hradec Králové za řízení Chuheie Iwasakiho. Sólistou večera byl violoncellista Petr Nouzovský. Na programu byla Hudba pro Prahu 1968 Karla Husy a oblíbený Koncert pro violoncello h moll Antonína Dvořáka.

Slavnostní atmosféru večera podtrhla česká státní hymna Františka Škroupa v symfonické úpravě Otakara Jeremiáše a Václava Trojana, kterou filharmonici zahráli na úvod koncertu. Následující Hudba pro Prahu 1968 o čtyřech částech česko-amerického skladatele Karla Husy plně souvisela s podtitulem události: „Slavnostní koncert ke Dni boje za svobodu a demokracii a mezinárodnímu dni studenstva“. Husa dílo zkomponoval ve Spojených státech, kam emigroval v roce 1954, a vyjádřil tak svůj nesouhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. V Hradci Králové skladba zazněla na Hudebním fóru již v roce 2011, a to ve verzi pro symfonický dechový orchestr. Ve verzi pro klasické symfonické těleso zazněla dnes poprvé.

Husova hudba není v České republice moc známá, ale občas se můžeme setkat s jeho díly pro dechové orchestry. V Hudbě pro Prahu dominují dechové a bicí nástroje a hráči zdejšího orchestru se partů zhostili velmi dobře. V první části s názvem Introdukce a Fanfára posluchače upoutala jemná sóla fléten a pikoly. Celá věta vygradovala až do mohutného fortissima žesťových nástrojů. Vnímavější návštěvníci si mohli povšimnout názvuků husitského chorálu Ktož sú Boží bojovníci. V následující Árii, která vůbec nebyla klasickou skladbou výrazné melodické linie, následovalo Interludium plné výrazných sól celé baterie bicích nástrojů. Poslední věta, Toccata a Chorál, následovala ohlušující zvuk malého bubnu attacca a vyvrcholila zřetelnou a několikanásobnou citací zmíněného husitského chorálu. Po doznění kompozice zažíval posluchač dojmy sklíčenosti a úzkosti, které mohli pravděpodobně prožívat i lidé prožívající události okupace. Husitským chorálem chtěl Husa dodat Čechoslovákům sílu ke vzdoru a naději k očekávání lepších zítřků, protože nic zlého netrvá věčně. Dirigent Iwasaki se snažil svými výraznými gesty a energickým přístupem vytěžit ze skladby maximum, což se mu podařilo. Patrně však nelze očekávat, že by se Husova skladba uváděla častěji než doposud.

Následující Koncert pro violoncello a orchestr h moll Antonína Dvořáka vytvořil k předešlému dílu příkrý kontrast. Tento dramaturgický záměr se rozhodně vydařil. Zatímco Husovo dílo bylo antimelodické a neperiodické, až drastické, Dvořákův třívětý koncert plný krásných témat a romantického orchestrálního zvuku navodil atmosféru konce kruté komunistické nadvlády. Někteří ho nazývají Dvořákovou „desátou symfonií“ či symfonickým koncertem. Sólového partu se ujal vynikající hráč Petr Nouzovský, který ho v minulosti interpretoval jistě už mnohokrát. Chuhei Iwasaki dirigoval koncert zpaměti a výtečně sólistu doprovázel. Došlo takřka k symbióze sólisty, dirigenta a orchestru. Na rozdíl od Iwasakiho, ze kterého sršela energie na všechny strany, byl sólista umírněný, jakoby mírně stažený do sebe. Jeho výkon působil bravurně, nicméně tak trochu rutinně. Po Dvořákovi zařadil Nouzovský ještě decentní přídavek – Zpěv ptáků katalánského violoncellisty Pablo Casalse. Publikum ocenilo znamenité výkony všech účinkujících ovacemi ve stoje a památka událostí 17. listopadu byla důstojně připomenuta.

Foto: Patrick Marek