„Jeho tón je v nejlepším smyslu slova reklamou na ruskou klavírní školu.“

„Kissin vystavěl tyto monumentální variace naprosto přehledně, s obrovským tahem, ale zároveň s velkou dávkou humoru.“

„Jednalo se bezesporu o koncert světové úrovně.“

Klavírní festival Rudolfa Firkušného završil sobotním koncertem v pražském Rudolfinu Jevgenij Kissin. Ruský pianista žijicí v Praze pro tento večer zvolil pouze díla Ludwiga van Beethovena. Vybral si skladatele, jehož interpretaci se v posledních letech intenzivně věnuje, ačkoli beethovenské výročí připadá až na příští rok. Zařadil skladby, které má rád a které si společně s publikem užije. Koncert by mohl být nazván také jako velkolepá oslava Beethovenových 250. narozenin takříkajíc „v předvečer“.

Jeho dramaturgický záměr mě zaujal již při zveřejnění programu festivalu. V dnešní době je dramaturgie mnoha koncertů plná nejrůznějších výročí, extrémních kontrastů, zcela neznámých děl a mnoha dalších prvků, které s hudbou v podstatě nesouvisejí. Člověk pak někdy získá dojem, že je dramaturgický počin důležitější než požitek publika. Proto mi tento program udělal radost.

Na pódium zcela zaplněné Dvořákovy síně přišel usměvavý, sympaticky vystupující umělec, který publikum evidentně miluje a publikum zase jeho. Od prvních tónů bylo jasné, že Kissin přistupuje k partituře s nadhledem a jeho tvorba zvuku zřetelně odkazuje k symfonické inspiraci. Přesto se ale jednalo o oslavu pianismu. Sledovat Kissinovy ruce je radost. Jeho logické a propracované prstoklady, naprostá volnost v loktech a schopnost modelovat fráze a artikulovat drobné detaily v melodii pomocí zápěstí jsou mimořádné. Jeho tón je v nejlepším smyslu slova reklamou na ruskou klavírní školu.

Koncentrace na basovou linku a zdůraznění harmonické struktury partitury provázelo celý koncert, dávalo Beethovenově hudbě tolik vlastní řád a v posluchači umocnilo pocit pevně uchopené formy. Tato formální dokonalost, skladatelem napsaná a interpretem výstižně reprodukovaná, by sama o sobě musela posluchače oslovit. To, co však koncert činilo naprosto jedinečným, byl do této dokonalé formy „nalitý“ osobitý zvuk, zpěvnost melodií a nadpozemsky krásná lyričnost. Dualita je pro Beethovena tak typická a v interpretaci tolik potřebná. Kissinovo vedení melodických linií poukazovalo na romantismus anticipující stránku Beethovenova ducha, přehledná struktura pak vyzdvihla ukotvení geniálního skladatele v klasicismu.

V první větě Sonáty č. 8 c-moll „Patetické“ se objevilo mnoho zcela mimořádných agogických i zvukových momentů. Úvodní Grave vyznělo důstojně a kultivovaně a následující Allegro di molto e con brio sršelo dramatickým napětím. Pro celou větu typický doprovod lomených oktáv v levé ruce v prudkých crescendech připomínal tympán, v dynamicky slabších částech pak ševelení nižších smyčců. Výše zmíněná koncentrace na basovou linku a velice expresivní melodika měla i svou odvrácenou stranu – v poněkud náročnější akustice Rudolfina některé rychlé pasáže a drobné ozdoby v melodii (například trylky ve vrcholu před reprízou) zvukově zanikly. Předpokládám, že o tom Kissin věděl, ale byla to pravděpodobně nutná oběť k jeho pojetí.

Druhá věta se zpočátku jevila o něco dramatičtěji, než je běžné, a to především díky nezvyklému vystavění vrcholu první fráze, ve které Kissin výrazně vynesl mimotonální dominantní septakord a dal této ploše originální vyznění. Při návratu tohoto tématu v prostředku věty však zvolil přednes odlišný, velmi intimní. Stejnou frázi vypointoval subtilněji. Dramatické rozložené zmenšené akordy před posledním návratem tématu pak byly vyloženou zvukovou lahůdkou.

Třetí věta se vyznačovala velkou tempovou svobodou, Kissin dal hlavnímu tématu klidnější tep a do brilantnějšího tempa se dostával až postupně. Eskalující napětí závěrečných pasážích bylo výborně podpořeno prací s pedálem. Již v první větě mě Kissinova pedalizace zaujala. Pomocí mnoha zajímavých pedalizačních efektů vytvářel dojem různých nástrojových skupin orchestru. Na konci frází v pomalých částech první věty pouštěl pedál o něco později, než ruce opustily klávesy, a vytvářel tak dojem „smyčcařsky“ zakončených tónů. Naopak ve vedlejším tématu pedál omezil a zvuk konců frází připomínal jasné ohraničení tónu dechových nástrojů. Ve volné větě byl pedál přímo součástí tvorby espressiva. Ve třetí větě pedalizace výrazně podporovala dynamický plán věty.

Variace a Fuga Es-dur op. 35 je dílo nesmírně propracované a nápadité – skutečné téma je uvedeno až po trojím variování basové linky. Kissin vystavěl tyto monumentální variace naprosto přehledně, s obrovským tahem, ale zároveň s velkou dávkou humoru. Jeho pojetí závěrečné fugy bylo v jistém smyslu fraktálem celého koncertu – dokonalé propojení racionality a emocionality. Dynamické vrcholy dle mého subjektivního pocitu několikrát dosáhly až na samou hranici kultivovaného zvuku, ne však za ni. Odhad toho, co který klavír v kombinaci s akustikou ještě snese, má Kissin obdivuhodný.

Po přestávce zazněla Sonata č. 17 d moll, zvaná „Bouře“. Tento opus je velmi náročný nejen technicky, ale především výrazově. Přes její název Kissin nacházel spíše subtilnější a niternější stránky partitury. Opět musím zmínit jeho osobitou pedalizaci. V první větě si famózně poradil s pasáží, kdy je dlouhý pedál Beethovenem psaný přes recitativní plochu v pravé ruce. Na moderní nástroj a s estetickým vnímáním čistoty zvuku dnešního posluchače je toto často problematickým bodem. Kissin však drobným vypouštěním pedálu dokázal udržet dojem plochy zvukově slité, ale přitom ne zašpiněné.

Druhá věta byla niterná, upřímná a plná něžné vášně. Kissin pojal melodický hlas natolik expresivně, že došlo k mírné deformaci rytmu – dvaatřicetinové noty v melodii se blížily spíše sextolovému rytmu. Toto byl jediný moment v programu, ve kterém jsem považoval uměleckou licenci geniálního klavíristy za mírně nepokornou vůči Beethovenovi. Nicméně průběh celé věty působil natolik přesvědčivě, emotivně bohatě a ve všech dalších ohledech s respektem k partituře, že jsem si na tuto deformaci zvykl během první stránky a můj zážitek to více neovlivnilo.

Ve třetí větě se posluchač stal svědkem přesně oddělených lyrických a dramatických ploch. Kultivovanost forte byla v této věte naprosto ukázková a vynesení protihlasu v palci levé ruky před repeticí zase naprostou kvintesencí Kissinovy fantastické práce se zvukem.

Na závěr programu jsme slyšeli Sonátu č. 21, zvanou „Valdštejnská“. Zde platí do jisté míry to samé co v Patetické. Zřetelnost šestnáctinových not před druhým tématem byla obětována velice zpěvnému úhozu, důrazné basové lince a navíc i velice živému tempu. Zároveň ale platí i všechny zmíněné superlativy. Filosofické Adagio molto fascinovalo neúprosnou přesností a dovedlo zcela soustředěné publikum do závěrečného Ronda, které bylo díky průzračnému zvuku, přirozenému frázování a výborně vystiženému charakteru i tempu strhujícím závěrem koncertu.

Ve stoje aplaudující publikum potěšil Kissin třemi přídavky z děl Ludwiga van Beethovena, ve kterých znovu ukázal jak svou poetiku (Bagatella Es-dur, op. 33), tak smysl pro humor a vystavění pointy (Variace D-dur, op. 76 a Bagatella C-dur, op. 33). Jednalo se bezesporu o koncert světové úrovně. K celistvému zážitku z večera přispělo i Věroslavem Němcem skvěle napsané „Slovo k programu“.

Foto: Ivan Malý