„Pro vychutnání zvuku a všech hráčských fines PKS je třeba většího prostoru, než je sál Novoměstské radnice.“
„Tak stylově čistou hru bylo radost poslouchat.“
„Inaugurační koncert Pražských komorních sólistů byl jednoznačně úspěchem.“
Snad mi Radek Baborák odpustí, že jsem si vypůjčila jeho hodnocení ansámblu, který sice v roce 2021 oslaví šedesát let existence, ale v posledních letech jsme ho příliš neslýchali. Inaugurační koncert Pražských komorních sólistů v novém složení se konal v úterý 26. listopadu v sále Novoměstské radnice a zazněly na něm skladby od Griega, Mozarta, Bacha, Mendelssohna-Bartholdyho a Beethovena. Dirigoval a vtipného průvodního slova se ujal Radek Baborák.
Stručně k historii Pražských komorních sólistů (PKS): U jeho zrodu v roce 1961 stáli violista Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Hubert Šimáček a dirigent Václav Neumann. Jak upozornil Radek Baborák, PKS vznikli pouhý rok po založení Slovenského komorního orchestru Bohdana Warchala, a vytvořili tak zvukově dokonalý český protějšek vynikajícího slovenského ansámblu.
S jedinečným souborem spolupracovali významní umělci, například Henryk Szeryng, Gidon Kremer, Josef Suk, Václav Hudeček, Zuzana Růžičková, Jean-Pierre Rampal, Libor Pešek a další. Ve vedení orchestru se postupně vystřídali Václav Jírovec, Pavel Hůla a Bohuslav Matoušek. K obnovené premiéře PKS došlo v roce 2013 na festivalu Svátky hudby (organizovaném Václavem Hudečkem) pod uměleckým vedením hornisty a dirigenta Radka Baboráka. Dnes tu zasedají sólisté, komorní hráči, koncertní mistři a členové České filharmonie, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, orchestru Národního divadla, SOČRu, PKF – Prague Philharmonia a České Sinfonietty.
Uměleckým vedoucím PKS je koncertní mistr České filharmonie Jan Mráček, uměleckým garantem a dirigentem Radek Baborák. Za zmínku stojí i vedoucí nástrojových skupin – vedle Jana Mráčka usedá u prvního pultu houslistka Martina Bačová, violy vede Karel Untermüller a violoncella Ivan Vokáč. Nebylo by však správné vyzdvihnout jedny na úkor druhých. Soubor funguje jako bezvadně sehrané těleso, v němž jednotliví hráči září, ale nikdy nestrhávají pozornost sami na sebe, jejich ctižádostí je dokonalá orchestrální souhra, nikoli sebeprezentace.
Úvodem hodnocení je třeba předeslat, že pro vychutnání zvuku a všech hráčských fines PKS je třeba většího prostoru, než je sál Novoměstské radnice. Projevilo se to již u počátečního výběru ze suity Edvarda Hagerupa Griega Z časů Holbergových op. 40 a zejména pak u zvukově opulentní Fantazie G dur BWV 572 Johanna Sebastiana Bacha, které uši posluchačů v předních řadách poněkud zahlcovaly. Dramaturgie večera byla zvolená tak, aby ukázala přednosti orchestru v interpretaci skladeb různých období – od baroka přes klasicismus po romantismus. A dodejme, že tak stylově čistou hru bylo radost poslouchat.
Již v úvodních taktech Griegovy suity se rozlinul onen charakteristický zvuk orchestru, který pak plnil sál po celý večer. Měkký, plný, seversky zádumčivý, detailně propracovaný. Radek Baborák je zkušeným dirigentem, orchestr vedl s přehledem, a protože je to i nadšený muzikant, jeho zaujetí se potkalo s nasazením hráčů a výsledkem byl vskutku impozantní hudební zážitek. V části Rigaudon byl nepřeslechnutelný Jan Mráček, který hraje krátce na nové housle Enrico Rocca, jež mají oproti předešlým Landolfi poněkud temnější, ne tak průrazný zvuk, ovšem v rukou tohoto výjimečného houslisty zněly, jako by spolu byli srostlí odjakživa.
Jaké superlativy ještě hledat, když má recenzent psát o hře Radka Baboráka? Ve vlastní úpravě přednesl Larghetto a Presto pro lesní roh a smyčce Wolfganga Amadea Mozarta. První z nich je součástí klarinetového koncertu, druhé Presto pak pochází ze symfonie s loveckým námětem. Mnohokrát byla zmíněna Baborákova tónová kultivovanost a čistota jeho hry a posluchači se skutečně při jeho tónech úží dech. S radostnou lehkostí a samozřejmostí tvořil fráze, doprovázené nenapodobitelnou nonšalancí a jistotou. Hornistovu excelentnost podtrhl orchestr, který mu byl citlivým a ohleduplným partnerem, naladěným na stejnou vlnu muzicírování. Větší prostor dostali komorní sólisté v následujícím Prestu, kde ukázali, jak dobře si s Mozartem rozumějí.
Jak Radek Baborák poznamenal v průvodním slovu, skladby Johanna Sebastiana Bacha vždy tvořily neodmyslitelnou součást programu PKS. Opět v Baborákově úpravě pro orchestr – a v přiznaně současné interpretaci – zazněla Bachova Fantazie G dur BWV 572, původně psaná pro varhany. A to pro francouzské varhany a rozlehlé katedrály, které byly schopny pojmout velký objem zvuku. Proto bych dala přednost slyšet tuto skladbu například v Rudolfinu, sál Novoměstské radnice byl pro orchestrálně-varhanní pléno příliš malý. Přesto mohutný, pevný zvuk posluchače ohromil a vůdčí hlas Mráčkových houslí se neodbytně vrýval do hlavy.
Sólovou příležitost dostal Jan Mráček v Koncertu pro housle a smyčcový orchestr d moll op. 40 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Jak je u ansámblů tohoto typu zvykem, sám i dirigoval. Mráčkova ukázněná živelnost (ale stále probleskující a jedinečná), muzikalita, nespoutanost a radost ze hry – vedle samozřejmé technické virtuozity – vtáhnou „do hry“ jak jeho kolegy, tak posluchače. S lehkostí překonává technicky obtížné pasáže, zklidňuje se a ztišuje v taktech naplněných křehkostí (nádherně zahraný závěr druhé věty), s rychlým tempem si jen tak pohrává, virtuózní pasáže mu svědčí a publikum je jimi oslněno. Pochvalu zaslouží i Martina Bačová, která v Mendelssohnovi usedla na první židli.
První věta z Beethovenova Smyčcového kvintetu C dur op. 29 uzavřela dramaturgický oblouk večera. V Allegru moderato, upraveném pro smyčcový orchestr, PKS potvrdili, jak širokou stylovou šíři jsou schopni obsáhnout a jak neskutečně krásným zvukem disponují. Projevila se tu výrazná hudební inteligence, s níž si nástrojové skupiny předávaly témata jako jednotliví hráči kvarteta. Svým sametovým zvukem upoutaly violy a violoncella, v roli primária se opět zaskvěl Jan Mráček.
Inaugurační koncert Pražských komorních sólistů byl jednoznačně úspěchem. Doufejme, že se s tímto ansámblem budeme setkávat pravidelně.
Foto: Archiv PKS
