čtvrtek, 28 listopad 2019 19:56

Pražští komorní sólisté hráli, až uši přecházely

Autorka:

„Pro vychutnání zvuku a všech hráčských fines PKS je třeba většího prostoru, než je sál Novoměstské radnice.“

„Tak stylově čistou hru bylo radost poslouchat.“

„Inaugurační koncert Pražských komorních sólistů byl jednoznačně úspěchem.“

 

3

 

Snad mi Radek Baborák odpustí, že jsem si vypůjčila jeho hodnocení ansámblu, který sice v roce 2021 oslaví šedesát let existence, ale v posledních letech jsme ho příliš neslýchali. Inaugurační koncert Pražských komorních sólistů v novém složení se konal v úterý 26. listopadu v sále Novoměstské radnice a zazněly na něm skladby od Griega, Mozarta, Bacha, Mendelssohna-Bartholdyho a Beethovena. Dirigoval a vtipného průvodního slova se ujal Radek Baborák.

Stručně k historii Pražských komorních sólistů (PKS): U jeho zrodu v roce 1961 stáli violista Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Hubert Šimáček a dirigent Václav Neumann. Jak upozornil Radek Baborák, PKS vznikli pouhý rok po založení Slovenského komorního orchestru Bohdana Warchala, a vytvořili tak zvukově dokonalý český protějšek vynikajícího slovenského ansámblu.

S jedinečným souborem spolupracovali významní umělci, například Henryk Szeryng, Gidon Kremer, Josef Suk, Václav Hudeček, Zuzana Růžičková, Jean-Pierre Rampal, Libor Pešek a další. Ve vedení orchestru se postupně vystřídali Václav Jírovec, Pavel Hůla a Bohuslav Matoušek. K obnovené premiéře PKS došlo v roce 2013 na festivalu Svátky hudby (organizovaném Václavem Hudečkem) pod uměleckým vedením hornisty a dirigenta Radka Baboráka. Dnes tu zasedají sólisté, komorní hráči, koncertní mistři a členové České filharmonie, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, orchestru Národního divadla, SOČRu, PKF – Prague Philharmonia a České Sinfonietty.

Uměleckým vedoucím PKS je koncertní mistr České filharmonie Jan Mráček, uměleckým garantem a dirigentem Radek Baborák. Za zmínku stojí i vedoucí nástrojových skupin – vedle Jana Mráčka usedá u prvního pultu houslistka Martina Bačová, violy vede Karel Untermüller a violoncella Ivan Vokáč. Nebylo by však správné vyzdvihnout jedny na úkor druhých. Soubor funguje jako bezvadně sehrané těleso, v němž jednotliví hráči září, ale nikdy nestrhávají pozornost sami na sebe, jejich ctižádostí je dokonalá orchestrální souhra, nikoli sebeprezentace.

 

1

 

Úvodem hodnocení je třeba předeslat, že pro vychutnání zvuku a všech hráčských fines PKS je třeba většího prostoru, než je sál Novoměstské radnice. Projevilo se to již u počátečního výběru ze suity Edvarda Hagerupa Griega Z časů Holbergových op. 40 a zejména pak u zvukově opulentní Fantazie G dur BWV 572 Johanna Sebastiana Bacha, které uši posluchačů v předních řadách poněkud zahlcovaly. Dramaturgie večera byla zvolená tak, aby ukázala přednosti orchestru v interpretaci skladeb různých období – od baroka přes klasicismus po romantismus. A dodejme, že tak stylově čistou hru bylo radost poslouchat.

Již v úvodních taktech Griegovy suity se rozlinul onen charakteristický zvuk orchestru, který pak plnil sál po celý večer. Měkký, plný, seversky zádumčivý, detailně propracovaný. Radek Baborák je zkušeným dirigentem, orchestr vedl s přehledem, a protože je to i nadšený muzikant, jeho zaujetí se potkalo s nasazením hráčů a výsledkem byl vskutku impozantní hudební zážitek. V části Rigaudon byl nepřeslechnutelný Jan Mráček, který hraje krátce na nové housle Enrico Rocca, jež mají oproti předešlým Landolfi poněkud temnější, ne tak průrazný zvuk, ovšem v rukou tohoto výjimečného houslisty zněly, jako by spolu byli srostlí odjakživa.

Jaké superlativy ještě hledat, když má recenzent psát o hře Radka Baboráka? Ve vlastní úpravě přednesl Larghetto a Presto pro lesní roh a smyčce Wolfganga Amadea Mozarta. První z nich je součástí klarinetového koncertu, druhé Presto pak pochází ze symfonie s loveckým námětem. Mnohokrát byla zmíněna Baborákova tónová kultivovanost a čistota jeho hry a posluchači se skutečně při jeho tónech úží dech. S radostnou lehkostí a samozřejmostí tvořil fráze, doprovázené nenapodobitelnou nonšalancí a jistotou. Hornistovu excelentnost podtrhl orchestr, který mu byl citlivým a ohleduplným partnerem, naladěným na stejnou vlnu muzicírování. Větší prostor dostali komorní sólisté v následujícím Prestu, kde ukázali, jak dobře si s Mozartem rozumějí.

 

5

 

Jak Radek Baborák poznamenal v průvodním slovu, skladby Johanna Sebastiana Bacha vždy tvořily neodmyslitelnou součást programu PKS. Opět v Baborákově úpravě pro orchestr – a v přiznaně současné interpretaci – zazněla Bachova Fantazie G dur BWV 572, původně psaná pro varhany. A to pro francouzské varhany a rozlehlé katedrály, které byly schopny pojmout velký objem zvuku. Proto bych dala přednost slyšet tuto skladbu například v Rudolfinu, sál Novoměstské radnice byl pro orchestrálně-varhanní pléno příliš malý. Přesto mohutný, pevný zvuk posluchače ohromil a vůdčí hlas Mráčkových houslí se neodbytně vrýval do hlavy.

Sólovou příležitost dostal Jan Mráček v Koncertu pro housle a smyčcový orchestr d moll op. 40 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Jak je u ansámblů tohoto typu zvykem, sám i dirigoval. Mráčkova ukázněná živelnost (ale stále probleskující a jedinečná), muzikalita, nespoutanost a radost ze hry – vedle samozřejmé technické virtuozity – vtáhnou „do hry“ jak jeho kolegy, tak posluchače. S lehkostí překonává technicky obtížné pasáže, zklidňuje se a ztišuje v taktech naplněných křehkostí (nádherně zahraný závěr druhé věty), s rychlým tempem si jen tak pohrává, virtuózní pasáže mu svědčí a publikum je jimi oslněno. Pochvalu zaslouží i Martina Bačová, která v Mendelssohnovi usedla na první židli.

 

2

 

První věta z Beethovenova Smyčcového kvintetu C dur op. 29 uzavřela dramaturgický oblouk večera. V Allegru moderato, upraveném pro smyčcový orchestr, PKS potvrdili, jak širokou stylovou šíři jsou schopni obsáhnout a jak neskutečně krásným zvukem disponují. Projevila se tu výrazná hudební inteligence, s níž si nástrojové skupiny předávaly témata jako jednotliví hráči kvarteta. Svým sametovým zvukem upoutaly violy a violoncella, v roli primária se opět zaskvěl Jan Mráček.

Inaugurační koncert Pražských komorních sólistů byl jednoznačně úspěchem. Doufejme, že se s tímto ansámblem budeme setkávat pravidelně.

 

Foto: Archiv PKS

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.