„Repin dokáže svůj nástroj rozezpívat a naplno zhodnotit dědictví starého italského houslařského mistra.“

„Třetí věta plná imitací všeho druhu měla energii, o kterou se Repin dělil se všemi přítomnými.“

„Repin stvrdil svoji nadvládu nad všemi houslovými technikami. Společně s Korobeinikovem dovedli publikum k nadšenému potlesku.“

Ruský houslista, který je odmalička ve světě považován za jednoho z nejlepších hráčů na svůj nástroj vůbec, zavítal do Obecního domu. Ke spolupráci si přizval klavíristu Andreie Korobeinikova, taktéž skvělého instrumentalistu. Početné pražské publikum mělo možnost si v jejich podání vychutnat díla Debussyho, Prokofjeva, Griega a Ravela. Koncert, přestože už začal na výbornou, dokázal ještě nabrat vzestupnou tendenci a posluchači odcházeli nadmíru spokojení.

Vadim Repin udělal „díru do světa“ již ve svých jedenácti letech, když na soutěži Henryka Wieniawského s přehledem získal absolutní vítězství napříč všemi věkovými kategoriemi. Následoval nespočet koncertních i soutěžních úspěchů po celém světě. Uvedl nebo natočil snad všechny významné houslové koncerty se světovými orchestry pod taktovkou světových dirigentů. Za tím vším stojí veliký talent, spousta práce, cílevědomost, ale i otevřenost publiku a schopnost získat si ho svou jedinečnou, osobitou a technicky prakticky dokonalou interpretací. Koncertní večer v České republice byl pro něj takovým mezipřistáním na cestách mezi Evropou a rodnou Sibiří, kde dokonce pořádá hudební festival. Rozhodně však pro něj zastávka v Praze nepředstavovala žádnou pauzu na odpočinek.

Večer umělci zahájili Sonátou pro housle a klavír francouzského autora Clauda Debussyho. Ne příliš dlouhý cyklus tvořený třemi větami, které na sebe volně navazují, si tak trochu sám říká o otevření koncertu – oba umělci během několika chvil ukážou své schopnosti, a to jak individuální vyspělost, tak i vysokou míru vzájemné sehranosti. Skladba zaujme svými výraznými tématy a není posluchačsky tolik náročná. Publikum ihned poznalo, že Repin není skvělým hudebníkem jen na papíře. Znát byla i jeho zkušenost a záliba v interpretaci relativně mladé hudby. Ta se vzápětí uplatnila i u druhé skladby – houslové Sonáty op. 94 Sergeje Prokofjeva. S přehledem a s jasným výrazem zvládl Repin zahrát nelehké dílo ruského autora z období druhé světové války. Současně přitom držel kontakt s publikem, skoro jako kdyby se mu snažil servírovat tóny svých stradivárek na stříbrném podnose.

Z nějakého důvodu, možná vlivem jakési epidemie, nebo jen nedostatkem vlastní vůle, publikum v průběhu vystoupení nepřestávalo kašlat, chodit po sále a dělat hluk se sedačkami. Tím se ale hudebníci nedali zastrašit a po přestávce pokračovali uvedením Prokofjevova dalšího, původně vokálního díla: Pět melodií op. 35bis. Původní název cyklu vokalíz, Písně beze slov, je ale ještě výstižnější. Skutečně – v podání ruského houslisty byl vokální původ charakterově výrazných melodií více než zřejmý. Repin dokáže svůj nástroj rozezpívat a naplno zhodnotit dědictví starého italského houslařského mistra.

Následovala třetí skladba: Griegova Sonáta op. 45 c moll. Posluchače, které nezaujaly náročné skladby ruského autora z období rozvíjejícího se socialismu, si umělci získali dílem norského skladatele z období romantismu. Skladba, zcela neskrývající svou inspiraci v lidové tvorbě, přímo vybízí k osobité interpretaci. První věta s výraznými tématy jednoduše měla „šmrnc“. Druhá věta, romance s taneční vsuvkou, je sama o sobě krásným hudebním kouskem reprezentujícím Griegův nezaměnitelný rukopis. Tento večer jí ale interpreti dodali ještě další rozměr a jedinečnou podobu. Třetí věta plná imitací všeho druhu měla energii, o kterou se Repin dělil se všemi přítomnými. Nebyl to ale zdaleka jen on, kdo tento večer předváděl technicky i výrazově znamenitý výkon.

Sonáty jsou už ze své podstaty často spíše komorní než sólovou záležitostí. Klavírního partu, minimálně stejně tak zajímavého a stejně tak náročného, jako je part houslový, se ujal klavírista Andrei Korobeinikov. Tento všestranně nadaný člověk má za sebou také bohatou a úspěšnou koncertní i soutěžní kariéru po celém světě. S houslistou se navzájem doplňovali, chvíli doprovázel klavír housle, chvíli naopak. Po celou dobu byli skvěle sehraní a bylo poznat, že být společníkem a oporou tomu druhému, je u každého z nich samozřejmostí. Nedocházelo sice k téměř žádnému očnímu kontaktu mezi umělci na pódiu (což ale neplatí o Repinovi a publiku), hudebně však o sobě věděli velmi dobře.

Program hudebníci zakončili Ravelovým jediným houslovým dílem Cikán, které napsal na přání houslistky Jelly d’Arányi. V úvodní kadenci Repin stvrdil svoji nadvládu nad všemi houslovými technikami. Společně s Korobeinikovem pak energickým kouskem, rovněž inspirovaným lidovými melodiemi, dovedli publikum k nadšenému potlesku. Zvláštní roli sehrál přídavek v podobě zpěvné melodie Petra Iljiče Čajkovského. Jakkoliv byl celý koncert interpretačně perfektně zvládnutý, až do druhé poloviny nepanovala v sále uvolněná atmosféra. Přestože se atmosféra do konce večera zlepšila, teprve v průběhu přídavku došlo ke skutečnému rozjasnění, a to doslova. Režie konečně rozsvítila, takže na umělce bylo i vidět. Zároveň publikum přestalo kašlat – to asi tím, že dojetím nedýchalo, jak krásně se s ním loučily tři sta let staré italské housle za doprovodu mistrovského amerického klavíru. Můžeme doufat, že loučení neproběhlo nastálo a že se k nám Repin znovu vrátí třeba i za doprovodu symfonického orchestru.

Foto: Petr Dyrc