„Vaníček se projevil jako velmi temperamentní interpret s mezinárodní zkušeností.“

„Již první skladba předznamenala celkový radostný charakter vyznění koncertu.“

„František Vaníček zvládl ovládat mechanické varhany sám, což je víc než obdivuhodné a i fyzicky velmi náročné.“

Na 78. koncertě na nové Euleho varhany z roku 2011 v evangelickém kostele U Salvátora vystoupil František Vaníček, který po studiích v Pardubicích, Praze a holandském Utrechtu zakotvil na pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, kde vybudoval oddělení chrámové hudby i hry na varhany, je zde docentem a v současné době i jejím děkanem. Pohledem do programu jeho vystoupení bylo možno konstatovat, že vypadá jako průřez skladbami varhanní hudby od renesance do současnosti a mohl by svádět k suchému odehrání, vhodnému spíš k ilustraci k přednášce o vývoji varhanní literatury v Evropě. Opak však byl pravdou.

Vaníček se projevil jako velmi temperamentní interpret s mezinárodní zkušeností – technicky skvěle vybavený, muzikální a s neobyčejnou chutí do hry. Složitou chrámovou akustiku s větším dozvukem zvládal s přehledem a vzornou artikulací učinil salvátorský nástroj v detailech zcela srozumitelným, což se při těchto pravidelných koncertech, které se konají každou první středu v měsíci, zdaleka vždy nestává. Zahájil 16. stoletím, Ricercarem Andrea Gabrieliho s půvabným měněním dynamiky při střídání manuálů. Skladba předznamenala celkový radostný charakter vyznění koncertu, který interpret podtrhl převážně velice svižnými tempy.

Toccata Karla von der Hoeven zaujala brilantními manuálovými běhy. Po ní zaznělo Preludium, fuga a ciacona C dur hlavního představitele barokní severoněmecké varhanní školy, Dietricha Buxtehudeho, ve stručném sevřeném tvaru. Z jihoněmecké školy vybral Vaníček podivuhodně chromatickou Toccatu a moll Johanna Jakoba Frobergera ve střízlivějším zvuku, aby celý blok předbachovské hudby vyvrcholil kompozičně nápaditým provedením Preludia e moll (velkého) žáka Buxtehudeho, Nicolause Bruhnse.

Z díla Johanna Sebastiana Bacha zazněly dvě chorálové předehry. „Nun freut euch“ BWV 734 byla narejstříkována vzhledem ke svému komornímu triovému charakteru příliš hlučně, „Wenn wir in höchsten Nöten sein“ BWV 641 jemně a lyricky. Ve Fuze na Magnificat BWV 733 by o poznání pomalejší tempo patrně pomohlo větší srozumitelnosti složité bachovské polyfonie, právě tak i v Preludiu C dur BWV 545, kde tempo bylo přímo „ďábelské“. Klidná chorálová předehra „Herzliebster Jesu“ Johannesa Brahmse a poněkud vnějškově teatrální, na vnější efekt zaměřená „Nun danket alle Gott“ méně úspěšného současníka Maxe Regera, Sigfrida Karg-Elerta, převedla program do závěrečné „české“ části.

Vigilie Bohuslava Martinů se stylovým dokončením Bedřicha Janáčka dýchala lyrickým klidem. V závěru připomněl František Vaníček dvě věty ze Sonáty Jiřího Strejce, skladatele a dlouholetého ředitele kůru v katedrále v Hradci Králové. Po meditativní Arii s názvuky gregoriánského chorálu vystupňovalo závěr mohutné Preludium. Vynikající a dobře navštívený koncert se setkal se srdečným ohlasem publika.

Závěrem ještě poznámka: jelikož Euleho varhany u Salvátora jsou čistě mechanické bez jakýchkoliv přídavných zařízení na ulehčení hry a měnění rejstříků, je potřeba vždy pomocník (registrátor) nebo dva – na každé straně hracího stolu – jako dva strážní andělé, kteří pomáhají měnit rejstříky a obracet noty. František Vaníček zvládl vše sám, což ocení spíš odborníci z oboru než hudební veřejnost, ale je to víc než obdivuhodné a i fyzicky velmi náročné.

Foto: Archiv KlasikyPlus, archiv F. Vaníčka