„Ondrej Lenárd patří dirigentům, kteří dokážou z orchestru dostat maximum a zároveň mu předat své nadšení.“

„Dramatický soprán Evy Hornyakové má teplé a jemné barvy.“

„Po přestávce byl na programu Lenárdův milovaný Gustav Mahler.“

Dramaturgie koncertů se připravuje dlouhou dobu dopředu, někdy však náhoda uvedení mimořádně zaktualizuje. V září tohoto roku zemřela slavná americká sopranistka Jessye Norman, v jejímž repertoáru se skvěly i Čtyři poslední písně Richarda Strausse. Jejich nahrávka s Gewandhausorchestrem pod taktovkou Kurta Masura patří do zlatého fondu klasické hudby. Symfonický orchestr Českého rozhlasu se rozhodl, že pondělní uvedení Straussova díla věnuje jako poctu právě Jessye Norman. A následující Mahlerova Symfonie č. 5, to byla také pocta – pocta hudbě.

Richard Strauss se po konci 2. světové války stáhl ze zničeného Německa do poklidného exilu ve Švýcarsku. Utíkal otřesen, celý jeho svět se zbořil, jeho Německo, Německo velkých umělců a intelektuálů přestalo existovat. Nic na tom neměnil ani pobyt ve Švýcarsku. Vše, co napsal po roce 1945, reflektovalo jeho smutek, jeho odevzdání se osudu, jeho čekání na smrt. Nejinak je tomu i s jeho skladbami na text Josepha von Eichendorffa a básně Hermanna Hesseho. Eichendorffovu báseň Im Abendrot (Ve večerních červáncích) objevil Strauss čirou náhodou a přesně odpovídala jeho rozpoložení. Začátkem roku 1948 ji zhudebnil. To už měl v ruce i sbírku básní Hermanna Hesseho a rozhodl se, že z ní zhudební Frühling (Jaro), September (Září) a Beim Schlafengehen (Při usínání). Jen tak na okraj – Hesse, Nobelista, si Straussovy hudby moc nevážil, považoval ji sice za virtuózní a rafinovanou, ale samoúčelnou, a z toho, že Strauss chce jeho texty zhudebnit, žádnou velkou radost neměl.

Strauss na dílu pracoval od května do srpna 1948, ale jejich premiéry se už nedožil (zemřel 1949, premiéra byla v roce 1950). Přestože se nyní hrají jako jeden cyklus, je to až posmrtný kalkul Straussova přítele, vydavatele Ernsta Rotha, který ustanovil i posloupnost, jak se mají písně hrát, která však neodpovídá chronologii vzniku. Roth také vymyslel titul Čtyři poslední písně, i když to není tak zcela pravda. V roce 1948 Strauss také provedl orchestraci své písně Ruhe, meine Seele! (Pokoj, má duše!), kterou napsal v roce 1894 pro soprán a klavír, a orchestrace byla napsána po písni Im Abendrot a před třemi následujícími písněmi. Nicméně plně odpovídá pochmurné Straussově náladě a lze ji ke čtyřem písním s klidným svědomím přiřadit.

Za dirigentský pult Symfonického orchestru Českého rozhlasu se postavil jeho dlouholetý šéfdirigent Ondrej Lenárd. Lenárd patří k těm dirigentům, kteří dokážou z orchestru dostat maximum a zároveň mu předat své nadšení. Program večera odpovídal Lenárdovým láskám a to se přeneslo i na orchestr. Sólového partu se ujala Eva Hornyaková, sólistka Slovenského národního divadla, která se SOČRem spolupracuje již delší čas. Její dramatický soprán má teplé a jemné barvy, její technika je prvotřídní, výborně pracuje s dechem, a navíc je její zpěv velmi emotivní. Je na ní vidět, že hudbu prožívá do poslední části svého těla. Její souznění s orchestrem bylo skvělé. To se projevilo zvlášť v okamžicích, kdy byl její hlas podporován sólovým lesním rohem v podání hornistky Jany Švadlenkové. Málokdy se v recenzi dostane na hráče na bicí nástroje. Chtěl bych udělat výjimku. Nikdy jsem netušil, jak jemně a tiše může znít velký buben pod paličkami Karla Fingla. Z temných tónů smyčců v třetí písni šel až mráz po zádech. Ve čtvrté písni Strauss cituje svou mírně rytmicky upravenou skladbu Tod und Verklärung (Smrt a vykoupení). Zní poslední verš „Je tohle umírání?“. Eva Hornyaková se dívá vzhůru, doznívají poslední tóny a Ondrej Lenárd spouští ruce s taktovkou. Je ticho. Teprve po chvíli se obecenstvo probírá z omámení a ozve se aplaus.

Po přestávce byl na programu Lenárdův milovaný Gustav Mahler. Jeho Symfonie č. 5 cis moll patří mezi čistě instrumentální symfonie, které nemají žádný program ani text. Každá z pěti vět má svůj název, ale to je jenom připomenutí posluchači, co by to asi tak mohlo být. Každý ať zapojí svou imaginaci. Hned první věta Trauermarsch (Smuteční pochod) ukázala Lenárdovo hluboké proniknutí do ducha díla. Byl to sice smuteční pochod, ale v porovnání s předchozím Straussovým hlubokým traumatem vlastně až jásavý. Provedení druhé věty Stürmisch bewegt, mit grösster Vehemenz (V bouřlivém pohybu s největší vehemencí) mne doslova uchvátilo.

Nelze vyzdvihnout jednotlivé hráčské skupiny. Orchestr zněl nádherně celistvě, měl jsem pocit, že tóny snad ani nevycházely z jednotlivých nástrojů, ale tvořily se někde nad orchestrem – tak kompaktní to byl zvuk. Pak přišlo Scherzo, zase úplně jiné, taková pěkná rozvážná vesnická tancovačka. Znovu se uplatnila sólová horna Jany Švadlenkové i trubka Jiřího Houdka. A pak už lyrické Adagietto, které údajně čerstvě ženatý Mahler psal jako vyznání své ženě Almě. Významnou roli hrály harfa (Lydie Härtelová) i housle, jejichž sólový part zahrál koncertní mistr Vlastimil Kobrle. Jak asi musel být tehdy už 42letý Mahler zamilovaný, když dokázal napsat takové dílo, plné vroucího citu, z něhož láska vyzařovala z každého tónu. A jako by se najednou tak trochu zastyděl, finálové Rondo je už zase plné dramatičnosti a orchestr opět, stejně jako ve druhé větě, hrál jako o život. Dlouho už jsem neviděl, že by měl SOČR takovou radost ze hry. A dlouho už jsem ho neslyšel hrát tak skvěle. Ondreji Lenárdovi se podařilo přenést na orchestr svůj srdcový vztah k Mahlerovi. I když v závěrečné děkovačce vypíchl především dechy, myslím si, že nelze vyzdvihnout žádnou sekci. Vždyť smyčce hrály také skvěle, stejně jako harfenistka. Bouře potlesku a mnohonásobné volání „Bravo“ bylo odměnou jak orchestru, tak dirigentovi.

V tento adventní čas překypují naše koncertní síně miloučkými skladbami. Program SOČRu z této tendence vybočoval. Poskytl nejen skvělý hudební zážitek, ale i důvod k zamyšlení. Advent je přípravou k oslavě zrození. Je dobře si připomenout, že zrození je i začátek konce. „Je tohle umírání?“ Učiní-li tak krásná hudba ve špičkovém provedení, třeba si to uvědomíme o to intenzivněji.

Foto: Anna Behnáková