„Marek Šedivý se nebojí jasného vymezení temp.“

„Režisér s výtvarníky se rozhodli prezentovat drama spíše jako univerzální podobenství.“

„Riccardo je v podání Luciana Mastra lehkomyslný, ale veskrze docela kladný hrdina.“

Maškarní ples byl první z Verdiho oper, kterou před sto lety uvedlo nově vzniklé české divadlo v Ostravě. Národní divadlo moravskoslezské teď v rámci oslav jubilea nově nastudovalo stejný titul. Na rozdíl od Prahy, kde je také na repertoáru, se ovšem hraje v historické verzi z doby premiéry, kdy musel skladatel kvůli cenzuře děj přenést z Evropy do Bostonu a ze švédského krále Gustava III. udělat amerického guvernéra.

Za inscenací výrazně stojí dirigent Marek Šedivý, který se má od příští sezóny stát hudebním šéfem ostravského operního souboru. Vedl premiérové čtvrteční představení jistou rukou, kontrastně, až k naléhavé dramatičnosti. Maškarní ples je třiadvacátou z Verdiho oper, má všechno, co jeho díla činí mistrovskými, věrohodnými a strhujícími: kompoziční vynalézavost, psychologickou trefnost, osobitý styl. Marek Šedivý se nebojí jasného vymezení temp v obou směrech. Zvláště v těch hybnějších dosahoval s dobře hrajícím orchestrem a stejně dobře sezpívaným sborem silného účinku. Dějové vrcholy podpořil hudbou výrazněji než režisér Marián Chudovský.

Od přesazení příběhu ze Stockholmu do Spojených států pro premiéru v Římě v 50. letech 19. století se sice několik pasáží v textu neshoduje s jevištní realitou, ale jinak se zas tak moc nestalo. Režisér s výtvarníky scény a kostýmů Jaroslavem Valkem a Petrem Čaneckým se navíc programově rozhodli prezentovat drama spíše jako univerzální podobenství o lásce, nevěře, přetvářce a pomstě – o pocitech přesahujících časová období i teritoria. Tedy rozhodně ne jako drama historické nebo historizující. Přizpůsobili tomu vesměs neutrálně vyhlížející oblečení i jednoduchou temnější scénu. A vlastně i proto jsou charakteristickým prvkem výpravy všudypřítomné mrtvolně bledé škrabošky. Jsou jimi vybaveni snad všichni. I černě odění tanečníci. Ti je však nemají přes obličej, ale trochu přízračně v týlu.

Ve Verdiho Othellovi vraždí žárlivý muž úplně zbytečně, stal se obětí pomluvy a zlovolné léčky. Paradoxem Maškarního plesu je, že královražda, v případě bostonské verze vražda guvernéra, má jakoby reálnější důvody, ale je přemrštěná a také zbytečná. Amélie sice králi (guvernérovi) jeho vyznání nakonec opětovala, ale u něj jde možná jen o flirt a u ní asi o citové zmatky. Celkově nerovný, ne moc krásný, spíše zoufalý, vzájemně nedokončený a nenaplněný vztah, zatížený výčitkami svědomí a znemožněný morálkou a konvencemi. Nejde o nic osudového. A už vůbec ne v Chudovského režii. Vladařův nejbližší přítel Renato se právem cítí podveden, zrazen a zneuctěn, ale na vraždění to ve skutečnosti není… Ostatně, dozvídá se, ale bohužel pozdě, že měl být i s manželkou navíc převelen jinam, aby pokušení zmizelo z očí.

Tragická postava, která otočí o sto osmdesát stupňů, by potřebovala pro opravdovou plnost asi výraznější režijní koncepci a podrobnější herectví, ale pěvecky byl bělehradský host Dragutin Matić, barytonista s plným hlasem, dostatečně přesvědčivý. Riccardo, hrabě z Warwicku, tedy guvernér, je v této inscenaci v podání Luciana Mastra lehkomyslný, ale veskrze docela kladný hrdina. V Ostravě působící italský tenorista, v poslední době úspěšný v hlavních rolích také v Juliettě a v Rusalce, je i zde plný pozitivního vyzařování. Má znělý a pevný hlas a charakteristicky zabarvenou intonaci. Oba představitelé by ale ještě důsledněji mohli používat a uplatňovat opravdu dlouhodeché a lahodné legato.

Zajímavým hostem byla mladá polská sopranistka Anna Wilczyńska, budoucí dramatická pěvkyně s ostřejším hlasem a převažujícím dominantním projevem, už nyní schopná velkého dynamického rozpětí. Ve velkých výstupech vzbuzovala úctyhodný respekt, ale zaujala také emotivním ztišením. Čarodějnicky vyhlížející věštkyní Ulrikou byla Irena Parlov, rozverným pážetem Oscarem Jana Sibera. Dobrou práci odvedli pěvecky i oba spiklenci – Josef Škarka a Roman Vlkovič.

Maškarní ples je v Ostravě hudebně dostatečně poutavým, vizuálně spíše příjemně konvenčním, v celkovém dojmu statickým představením. Není událostí.

Foto: Martin Popelář, NDM Ostrava