„Součástí všech Pavlicových skladeb je sdělení zakomponované v hudbě a hudbou transponované.“

„Nebyl by to ale Pavlica, aby nezakončil úplně jinak. „Vstávej, aleluja“ na slova Jiřího Brabce, to byl jazz hodný nejlepšího jam sessionu.“

„Významnou roli hrály smyčce, které pod taktovkou Stanislava Vavřínka zněly velmi dynamicky a plně.“

Stalo se už tradicí, že si v adventním čase Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK pozve na pódium Jiřího Pavlicu a Hradišťan. Nebo že by to bylo opačně? Vždyť čtvrtek ve Smetanově síni Obecního domu v Praze, to byl dvouapůlhodinový autorský večer toho nejlepšího, co Jiří Pavlica dělá: jako skladatel, aranžér, instrumentalista, zpěvák i konferenciér. Za zády s Hradišťanem a po boku s FOKem vykouzlil tu pravou adventní atmosféru.

Spolupráce Jiřího Pavlici se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK má dlouhodobé kořeny. K prvnímu oťukávání došlo už v roce 2003, kdy Hradišťan přijel do Kostela svatých Šimona a Judy se svým pořadem o proměnách moravské hudebnosti. O tři roky později se již FOK stal partnerem při pražském uvedení Pavlicova Chvění, suity dialogů, díla, které přesně reprezentuje Pavlicovy skladatelské postupy a záměry. Na jedenácti skladbách různých stylů se nacházejí texty buď lidové, staroslověnské, staročeské nebo básníků Vladimíra Holana, Jana Skácela a Jiřího Brabce. Stejné postupy a stejní „textaři“ nás budou provázet pak už všemi Pavlicovými koncerty s FOKem jako neuvěřitelné žánrové rozpětí – od lidové hudby až po soudobou hudbu. Je ještě jeden typický rys Pavlicových koncertů: součástí všech skladeb je sdělení zakomponované v hudbě a hudbou transponované.

Čtvrteční koncert se jmenoval „Hudba času adventního a vánočního“, i když ne všechny skladby do této kategorie plně zapadaly. V první části večera byly zařazeny skladby z oblasti duchovní i světské, inspirované naší minulostí až po současnost. Mělo to být jakési bilancování, však také program začínal písní Na dně každé písně na text básně Jana Skácela: „Chci to slyšet: Na dně každé písně, i té nejsmutnější něco tiše cinká, někdy víc a jindy jenom málo. Chci to slyšet…“. A pak už šly jednotlivé skladby, jejichž autorem byl vždy Jiří Pavlica. K bilancování patřila hned i druhá píseň v pořadí Jdu já, jdeš ty, všichni jdem. Alice Holubová přednesla líbeznou lidovou mariánskou píseň, samozřejmě v Pavlicově úpravě, Usnula, usnula. Mariánská byla i slavná lidová Zvěstování Panně Marii v podání obou sólistů.

Vzhledem k velké koncertní činnosti zapomínáme často na Pavlicu-muzikologa, který se nebojí ponořit do archivů a nalézat v nich řadu podnětů pro své skladby. FOK, tentokrát bez Hradišťanu, zahrál hned dva opusy: Velkomoravský tanec a Velehradské tance. Druhá skladba byla zpracována na základě notových zápisů ze 17. století, nalezených v cisterciáckém klášteře na Velehradě. V obou skladbách hrály významnou roli smyčce, které pod taktovkou Stanislava Vavřínka zněly velmi dynamicky a plně. To ostatně platí i pro všechny ostatní skladby, v nichž hrály doprovodnou roli Hradišťanu.

Letos vzpomínáme 1150 let od úmrtí Konstantina Filosofa, sv. Cyrila. Toto výročí vzpomněl Jiří Pavlica v průvodním slovu, ale hlavně v písni na staroslověnský text Joan Krstitel. Mužský vícehlas Hradišťanu, to je snad fenomén. Dokonalá intonace i dynamika, mimořádné nasazení, tak nějak to zní o těch největších svátcích v pravoslavných katedrálách. V některých i hůře.

Závěr patřil Janu Skácelovi s písněmi Účtování na vesmírných kontech a slavnými a obecenstvem milovanými písněmi Kamínek na dlani a Moje vina.

Nebyl by to ale Pavlica, aby nezakončil úplně jinak. Vstávej, aleluja na slova Jiřího Brabce, to byl jazz hodný nejlepšího jam sessionu, byť zde s každou notou pečlivě vypsanou, navíc s nádherným sólem na bicí v podání Josefa Fojty. Hráči FOKu se nenechali zahanbit, ukázali, že není důvodu, proč by si jazz nemohli zahrát i klasicky vzdělaní hudebníci – sóla na trubku (Jakub Doležal) i na trombon (Kurt Neubauer) toho byla zářným příkladem.

Druhá část koncertu byla rámována evangelijním textem „Pozdraveno budiž světlo“ a zahájila ryze adventní část. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK zahrál Pastorelu in D, nikoliv tu od Jakuba Jana Ryby, ale od neznámého autora v úpravě Jiřího Pavlici se sólovým partem koncertního mistra houslí, Jiřího Hurníka.

Zajímavou ukázkou byla středověká koleda Puer natus in Bethlehem v úpravě Jiřího Tichoty a Jiřího Pavlici, zpívaná mužskou částí Hradišťanu, a její lidová podoba Děťátko se narodilo v podání Alice Holubové (tak byla zaznamenána v kancionálu Slavíček rajský z počátku 18. století). Ke slovu přišel znovu mužský vícehlas ve staroslověnském Sláva v vyšnijich Bogu s výtečnou trubkou Jakuba Doležala.

Orchestr si na chvíli vzal pauzu. Dvě koledy, jednu českou Daj Pán Bůh večer veselý a jednu polskou Wstancie, pasterze, zahrál a zazpíval pouze Hradišťan. Sólo na fujaru zahrál multiinstrumentalista David Burda. Pak zase měl pauzu Hradištan a FOK přednesl moravský tanec Hanatica, zpracovaný Pavlicou, i další moravský tanec Od země. Orchestr zněl plně, všechny nástrojové skupiny hrály vyrovnaně, i když místy by to sneslo lepší dynamiku. Podle mého názoru měl technik v případě orchestrálních sól vypnout mikrofony, které byly u Hradišťanu.

Pak přišla folková píseň Další rok přibyl na víčka na text Michala Stránského, píseň, která byla před třiceti lety na indexu kvůli veršům „Kdyby lidi věřili aspoň na to zlaté prase, kdyby lidi nežili dneska ze lži, zítra zase.“. Pak už se sice mohla hrát, ale Hradišťan ji roky nedával a jak řekl Pavlica – už ji zase hrajeme.

Po děkovací písni Přejeme Vám přišla řada na obecenstvo. Pásli ovce valaši byla ta správná koleda, aby se sál, sice pomalu, ale potom stále mohutněji přidával k sólistům s „hajdom, hajdom, tydlidom“.

V posledních letech společný koncert vždy končí dvěma částmi z Pavlicovy Missy brevis – Benedictus, Sanctus, které dají vyniknout všem nástrojovým skupinám orchestru (flétnové sólo Hana Brožová), včetně bicích, i Hradišťanu a jeho sólistům. A poněvadž obecenstvo nechtělo umělce pustit, jako milý přídavek si s nimi zazpívalo Byla cesta, byla ušlapaná a Pozdraveno budiž.

Na závěr snad jednu technickou poznámku. Zvukový technik nedokázal odstínit pěvecké mikrofony od těch ostatních. Ve skladbách, kdy hrál Hradišťan i symfonický orchestr, stačilo mezzoforte a nebylo zpěvákům rozumět. Zněly tóny, nikoliv slova. Vzhledem k tomu, že Jiřímu Pavlicovi jde vždy nejen o píseň jako takovou, ale i o poslání, byla to škoda.

Foto: Petr Dyrc